Solomon
Tenhle text se mi vůbec nepsal lehce a úplně nejlepší by bylo, kdybych ho psát nemusela. A vlastně je určen pro úplně jiný blog, ale ten zatím není online, tak ho publikuju do svého soukromého blogování.
Tohle vypravování je vzpomínka na člověka, který už mezi námi není, jakkoli je to nepochopitelné. Vím to od včerejška a od včerejška se taky probíráme s Michalem Beránkem fotkami... a vzpomínáme na dobu před deseti lety. Tehdy jsme se rozhodli, že bychom rádi zkusili vrátit gospelové workshopy zpátky do Plzně a taky to, že bychom rádi, aby to nebyly jen víkendy, kam si přijedou lidé užít něco zábavy. Chtěli jsme, aby workshopy někomu pomohly.
Naše volba padla na Nadaci pro transplantace kostní dřeně a nebyla náhodná. Když mi bylo osmnáct, umřel mi někdo hodně blízký na leukémii, protože v té době v České republice transplantace dřeně od nepříbuzných dárců teprve začínaly a můj milý tehdy svého dárce, kterého potřeboval k životu, nenašel. To, že umřel, jsem se dozvěděla z parte, které mi přistálo ve schránce v den, kdy jsem maturovala. Vzpomínku na něj v sobě nosím dodnes. A byla to právě tahle vzpomínka, která (aspoň pro mě) určila, komu bychom měli gospelem pomáhat. Když k tomu přidáte, že Nadace pro transplantace kostní dřeně sídlí v Plzni, kam jsme chtěli workshop vrátit, bylo definitivně jasno.
Ten rok, kdy jsme Gospel (až) na dřeň organizovali poprvé, jsem jela za kamarádkou Lizou Littau do Dánska. Liza bydlí v malém městečku na jihu Dánska, v oblasti, kterou mnoho Dánů považuje za, řekněme, "absolutní venkov" a přesto tady, beze vší pompy a příkras vede gospelový sbor. Seděly jsme spolu u nich v kuchyni a kolem nohou se nám pletly Liziny kočky, kterých tehdy bylo... asi tak sedm?
"Lizo," povídala jsem jí. "Mrzí mě, že gospel vnímá tolik lidí jen jako zábavu. Vždyť je škoda myslet jen na sebe a na to, abychom si to užívali. Chtěla bych udělat workshop charitativní, kam by si lidi přijeli užít gospel, ale kde by zároveň něco udělali pro někoho dalšího..."
Lize se nápad líbil a prakticky okamžitě řekla, že ráda pomůže. Protože ale není moc snadné být na podobném workshopu jediný lektor, přemýšlely jsme, koho pozvat dál. Musel to být někdo, komu nebudou vadit skromné podmínky, které jsme uměli nabídnout. Někdo, kdo by chápal, co je třeba. Liza pronesla, že se zeptá svého nejlepšího kamaráda Solomona. A Solomon? Solomon souhlasil, že se vydá za námi do Plzně.
Podmínky, které naši lektoři v Plzni mají, jsou opravdu hodně obyčejné. Bydlí v malém penzionu kousek od kostela, kde je pak koncert, kapela bývá poskládaná z místních muzikantů, ochotných si s námi zahrát, nic "cool" se tu čekat nedá. Solomon dorazil doslova z jiného světa. Krásně oblečený, navoněný, s velikánským kufrem s několika outfity na každý den ... Jak si asi umíte představit, okamžitě si získal srdce většiny členek sboru. :-) Co ale bylo důležitější, Solomon se s námi dokázal podělit o to, čemu věří a taky o hudbu a ze sboru dostal neuvěřitelné věci. S velikánským a širokým úsměvem mořil sbor celý víkend laskavě a něžně, ale zároveň přísně tak dlouho, až jsme nakonec dospěli až k závěrečnému koncertu s neuvěřitelnou atmosférou, který nadaci vynesl skoro 24 000 korun. Jeho laskavost a skromnost si získala nejen srdce lidí, kteří zpívali ve sboru, ale i těch, kteří byli na tom koncertě. Když jsme o rok později hostili Solomona podruhé, náš korepetitor, Honza Steinsdörfer, chtěl za námi na koncert dojet až odněkud z Polska, kde měl ten víkend jakési jiné hraní, tuším, že s Ewou Farnou.
Fakt, že za námi tehdy před deseti lety byl Solomon spolu s Lizou ochoten dorazit, znamenal hodně. Díky téhle podpoře jsme se do něčeho takového mohli vůbec pustit.
Workshopu Gospel (až) na dřeň je letos 10 let a vystřídalo se na něm spousta lektorů a taky sboristů. Za ty roky se na všech těch koncertech vybrala spousta peněz, které daly naději mnoha těžce nemocným lidem a koncept inspiroval i další lidi k něčemu podobnému. Vznikla spousta nových přátelství. A já jsem si říkala, že by bylo pěkné Solomona zase někdy do Plzně pozvat, aby viděl, kam jsme se posunuli a co je nového. Občas jsme si napsali.
Včera ale přišla naprosto nečekaná zpráva.
Solomon je od neděle doma - v nebi. Je těžké to pochopit a uchopit a upřímně řečeno, vůbec tomu nerozumím.
Jsem vděčná, že jsme mohli jít kousek cesty společně.
Jsem vděčná za Solomonovu ochotu pomáhat a jeho vstřícnost.
Bez toho by možná bylo ledacos jinak.
Děkujeme - za všechno.
Alenka a Michal
Tohle vypravování je vzpomínka na člověka, který už mezi námi není, jakkoli je to nepochopitelné. Vím to od včerejška a od včerejška se taky probíráme s Michalem Beránkem fotkami... a vzpomínáme na dobu před deseti lety. Tehdy jsme se rozhodli, že bychom rádi zkusili vrátit gospelové workshopy zpátky do Plzně a taky to, že bychom rádi, aby to nebyly jen víkendy, kam si přijedou lidé užít něco zábavy. Chtěli jsme, aby workshopy někomu pomohly.
Naše volba padla na Nadaci pro transplantace kostní dřeně a nebyla náhodná. Když mi bylo osmnáct, umřel mi někdo hodně blízký na leukémii, protože v té době v České republice transplantace dřeně od nepříbuzných dárců teprve začínaly a můj milý tehdy svého dárce, kterého potřeboval k životu, nenašel. To, že umřel, jsem se dozvěděla z parte, které mi přistálo ve schránce v den, kdy jsem maturovala. Vzpomínku na něj v sobě nosím dodnes. A byla to právě tahle vzpomínka, která (aspoň pro mě) určila, komu bychom měli gospelem pomáhat. Když k tomu přidáte, že Nadace pro transplantace kostní dřeně sídlí v Plzni, kam jsme chtěli workshop vrátit, bylo definitivně jasno.
Ten rok, kdy jsme Gospel (až) na dřeň organizovali poprvé, jsem jela za kamarádkou Lizou Littau do Dánska. Liza bydlí v malém městečku na jihu Dánska, v oblasti, kterou mnoho Dánů považuje za, řekněme, "absolutní venkov" a přesto tady, beze vší pompy a příkras vede gospelový sbor. Seděly jsme spolu u nich v kuchyni a kolem nohou se nám pletly Liziny kočky, kterých tehdy bylo... asi tak sedm?
"Lizo," povídala jsem jí. "Mrzí mě, že gospel vnímá tolik lidí jen jako zábavu. Vždyť je škoda myslet jen na sebe a na to, abychom si to užívali. Chtěla bych udělat workshop charitativní, kam by si lidi přijeli užít gospel, ale kde by zároveň něco udělali pro někoho dalšího..."
Lize se nápad líbil a prakticky okamžitě řekla, že ráda pomůže. Protože ale není moc snadné být na podobném workshopu jediný lektor, přemýšlely jsme, koho pozvat dál. Musel to být někdo, komu nebudou vadit skromné podmínky, které jsme uměli nabídnout. Někdo, kdo by chápal, co je třeba. Liza pronesla, že se zeptá svého nejlepšího kamaráda Solomona. A Solomon? Solomon souhlasil, že se vydá za námi do Plzně.
Podmínky, které naši lektoři v Plzni mají, jsou opravdu hodně obyčejné. Bydlí v malém penzionu kousek od kostela, kde je pak koncert, kapela bývá poskládaná z místních muzikantů, ochotných si s námi zahrát, nic "cool" se tu čekat nedá. Solomon dorazil doslova z jiného světa. Krásně oblečený, navoněný, s velikánským kufrem s několika outfity na každý den ... Jak si asi umíte představit, okamžitě si získal srdce většiny členek sboru. :-) Co ale bylo důležitější, Solomon se s námi dokázal podělit o to, čemu věří a taky o hudbu a ze sboru dostal neuvěřitelné věci. S velikánským a širokým úsměvem mořil sbor celý víkend laskavě a něžně, ale zároveň přísně tak dlouho, až jsme nakonec dospěli až k závěrečnému koncertu s neuvěřitelnou atmosférou, který nadaci vynesl skoro 24 000 korun. Jeho laskavost a skromnost si získala nejen srdce lidí, kteří zpívali ve sboru, ale i těch, kteří byli na tom koncertě. Když jsme o rok později hostili Solomona podruhé, náš korepetitor, Honza Steinsdörfer, chtěl za námi na koncert dojet až odněkud z Polska, kde měl ten víkend jakési jiné hraní, tuším, že s Ewou Farnou.
Fakt, že za námi tehdy před deseti lety byl Solomon spolu s Lizou ochoten dorazit, znamenal hodně. Díky téhle podpoře jsme se do něčeho takového mohli vůbec pustit.
Workshopu Gospel (až) na dřeň je letos 10 let a vystřídalo se na něm spousta lektorů a taky sboristů. Za ty roky se na všech těch koncertech vybrala spousta peněz, které daly naději mnoha těžce nemocným lidem a koncept inspiroval i další lidi k něčemu podobnému. Vznikla spousta nových přátelství. A já jsem si říkala, že by bylo pěkné Solomona zase někdy do Plzně pozvat, aby viděl, kam jsme se posunuli a co je nového. Občas jsme si napsali.
Včera ale přišla naprosto nečekaná zpráva.
Solomon je od neděle doma - v nebi. Je těžké to pochopit a uchopit a upřímně řečeno, vůbec tomu nerozumím.
Jsem vděčná, že jsme mohli jít kousek cesty společně.
Jsem vděčná za Solomonovu ochotu pomáhat a jeho vstřícnost.
Bez toho by možná bylo ledacos jinak.
Děkujeme - za všechno.
Alenka a Michal
Komentáře
Okomentovat