Strach a statistika

srpen 2014

To, že jsem dokázala zvládnout chůzi ze schodů, opravdová, zaznamenatelná změna k lepšímu mi dala naději, že možná přeci jen nejsem ještě u hranic svých možností. Schody mě fascinují a musím zkusit zdolat každé, na které narazím.  Není to snadné, ale většinou to je možné. 

Jenže to, že jsem daný pohyb zvládla, není konec bitvy - ještě je potřeba vypořádat se se strachem. 

Když se učí chodit po schodech malé děti, jsou ve věku, kdy je ani nenapadne, že by se jim při pokusu o zdolání takového schodiště mohlo něco stát. Vždycky je po ruce někdo, kdo dává pozor a v případě nouze zasáhne. Já musím kromě schodů překonávat i svůj strach a někdy nejen svůj. Té změně musí přivyknout i okolí. A tak tohle léto mnohokrát uslyším: "Neblbni a radši se něčeho chytni," nebo "Ne tak rychle, pro všechno na světě!" :-)

Musíme všichni překonat model, který byl doteď velmi funkční, protože mě chránil před pády a úrazy. U každých schodů, ke kterým jsem přišla, jsem hledala automaticky zábradlí. Když někde nebylo, byla jsem naučená počkat, až půjde někdo kolem a pomůže mi. Věděla jsem, že si  schody nemůžu dovolit. Strach mě chránil.  Potřebuju ale takovou ochranu teď? A pokud ano, jak odliším, kdy se bojím právem a kdy je to jen nepotřebná úzkost?

Jak vlastně člověk zpracovává všechny ty změny, které se dějí s tělem, s nímž se v terapii pracuje? Pro mě je to jedna velká cesta do neznáma. Zatímco lidé po úrazu nebo po cévní mozkové příhodě se terapií vracejí k tomu, co znají, já se učím věci neznámé a nové - někdy je to velmi dobrodružné a fascinující a jindy úkol úplně úmorný a nesmírně nesnadný. Je to, jako kdybyste se vydali někam do daleké ciziny - jsou chvíle, kdy si užíváte všechno nové a exotické a jindy se vám zasteskne po známé, pohodlné posteli, kterou máte doma a překonávat nějaké exotické nástrahy se vám nechce ani trochu.  A abyste tu exotiku i s jejími nástrahami zvládli, je moc důležité vědět, že obojí je docela přirozené a pochopitelné. 

Studie pro lidi po cévní mozkové příhodě, které se účastním, ano, ta, která pracuje s dlouhým protahováním, motorickým tréninkem pomocí rychlých pohybů a spasticitu překonává botulotoxinem, zkoumá to, jak je člověk se svými pokroky při cvičení spokojený, pomocí několika otázek. Ty se týkají bolesti, spasticity a funkce cvičených končetin. Tahle část testování je, myslím, frustrující pro obě strany.

„Na stupnici od jedné do deseti, jak dobře vám nohy fungují? Jedna: fungují dokonale, deset - nefungují vůbec.“

„Definujte dokonale.“

Moji zkoumatelé mě musí nenávidět. Místo jednoduchých odpovědí na jednoduché otázky pořád něco řeším. Ach jo. Jenže položit takovouhle otázku absolvence filozofické fakulty se zaměřením na jazyky, která se ráda patlá v přesných významech slov, se nevyplácí.

"Jak by funkčnost svých nohou ohodnotil vrcholový sportovec? Dal by jim jedničku? Nebo by to i u takového člověka byla dvojka, protože vždycky je přece možné něco vylepšovat? A můžu to vůbec hodnotit já, když netuším, co je „normální“?"

„No jo, ono je to myšlené hlavně na lidi po mrtvici, co to srovnání tak nějak mají. No ale tak to nějak prostě zkuste zhodnotit, i tak to má vypovídací hodnotu…. “

Tohle mi nejde. Chápu, že je potřeba vše nějak zaznamenat, konkretizovat, objektivizovat a zařadit, aby se výsledky daly prohnat statistickým programem a zapsat do úhledné tabulky nebo elegantního grafu. Jenže já nejsem žádné číslo ve statistice. Já jsem já. Nehledě na to, že ta studie je tak jako tak primárně pro lidi s jinou diagnózou... 

A tak sice hodnotím požadované, zároveň se ale pouštím do hledání, jestli někdo systematicky zkoušel s dospělými s mojí diagnózou -  s lidmi s obrnou, kteří jsou normálně inteligentní (čili schopní systematického tréninku) pracovat. Jestli to, na co přicházíme při cvičení v Redcordu, a co potvrzují i všechna měření v rámci studie (do které vlastně až tak nepatřím), zažil i někdo jiný.