Vítejte!

Ať už vás ke mně na blog zavála zvědavost nebo některý z vyhledávačů, vítejte! Možná se známe osobně, možná ne, přesto ale doufám, že nám tu spolu bude dobře.

Mám ráda hodně věcí. Ráda zpívám, poslouchám muziku, učím cizí jazyky,  jím nezřízeně ráda čokoládu a píšu. Budu tedy psát blog o čokoládě? Možná i na ni dojde, ale hlavní téma tohoto blogu to není. Aspoň zatím. :-)  

Ráda bych s vámi sdílela kus svého životního příběhu - a podělila se o to, jak se žije dospělému s diagnózou, kterou si podvědomě spojujeme spíš s dětmi, totiž s dětskou mozkovou obrnou (DMO).

Informací pro dospělé s tímhle problémem je strašně málo a možná i proto jsem se trochu troufale rozhodla, že si svůj příběh nechci nechat jen pro sebe.

Pro děti s obrnou existuje spousta různých terapií, poraden, komunit....  Dospělým se ale nevěnuje systematicky vlastně nikdo. Působí to skoro tak, jako kdybychom s osmnáctými narozeninami měli přestat doufat a měli se hlavně začít okamžitě připravovat na to, že "teď už to bude jen horší".  

Vlastně mi to nějak takhle moje fyzioterapeutka řekla, když mi těch sladkých osmnáct bylo a ona mě propouštěla z péče. Věřila jsem jí. Teď si myslím, že neměla pravdu. Ke cvičení jsem se jako dospělá zhruba o dvacet let později vrátila. A začaly se dít věci... 

O tom, jaké to je, začít se o sebe po letech starat,  protože to nakonec přeci jen má smysl, jak si najít rovnováhu mezi cvičením a normálním fungováním a nezbláznit se,  o tom, jaké to bylo, když jsem byla malá, co bych udělala znovu a co naopak ne a hlavně o naději, kterou pořád máme. O tom všem budu psát, osobně a snad i vtipně.

Nemusíte se mnou souhlasit. A moje cesta může být jiná, než je ta vaše. Nemám univerzální návod pro každého. Pokud vás ale potěším, povzbudím nebo inspiruju k zamyšlení, budu ráda.