Doufání v Řecko

Poslední týden regulérní školní docházky před prázdninami byl záhul. Minulou středu jsem se vracela víceméně v noci, kolem půl jedenácté večer, z práce z hudebky a zdálo se mi, že je toho prostě nějak moc. Nebylo mi dobře a přemýšlela jsem, proč vlastně. A pak mi to došlo. Je konec června. A já jsem červnová učitelka.  Červnová učitelka se vším, co k tomu patří. Znáte tu písničku, že jo?

Seděla jsem asi tak půl hodiny na autobusové zastávce pod lampou, byla skoro tma, ta skorotma se měnila ve tmu opravdovou a já jsem meditovala nad tím, jak, pro všechno na světě, zvládnu po návratu zalít všechny maminčiny kytky, které jsou občas i na místech, kam nedosáhnu a přemýšlela jsem, jak moc by vadilo, kdybych je pro tento večer prohlásila za kaktusy a šla si prostě lehnout. 

Teď, když tohle píšu, vyhlížím své letošní poslední žáčky před prázdninami. . Letos to bude léto snad nejstudijnější za posledních několik let. V neděli zamířím na týden do Kodaně na kurs Estill Voice Model - už podruhé - a tímto děkuji Nadaci Život Umělce, že mi pomohla tuhle krasojízdu do Dánska ufinancovat.  Těším se, že se na týden ponořím do anatomie, dozvím se něco nového o hlasivkách i o zpívání a hlavně: fakt, že ten kurs budu mít za sebou dvakrát, mě bude opravňovat jednak ke vstupu do dalších, pokročilých workshopů, druhak už snad budu pak lépe připravená na první zkoušku. V Kodani budu tentokrát bydlet v Nørrebro, kdysi čtvrti dělníků a přistěhovalců, dnes ovšem hlavně čtvrti, kde bydlí spousta umělců a různých zajímavých lidí,  kousíček od velikého kodaňského hřbitova, který dnes slouží nejen jako hřbitov, ale i jako velikánský park, kam si chodí lidé zapřemýšlet, odpočinout, zastavit se -  a pak pokračují dál.  Tak nějak mám pocit, že to docela potřebuju a i když se moc těším na náročný kurs, nemůžu  se dočkat ani těch odpočinkových procházek po kodaňských parcích a rozjímání - a fakt moc doufám, že nebude celej tejden lejt!

Občas přemítám nad tím, jestli má smysl tolik se snažit - jestli by nebylo snadnější prohlásit se za osobu handicapovanou, která má nárok na pomoc a zvláštní zacházení - a pak se z takové představy skoro osypu a vymyslím si další více či méně bláznivý projekt.

Proto má spanilá jízda do Kodaně nebude letos jediným studijním výjezdem do zahraničí. Kdo tenhle blog sledujete, tak víte, že jsme s kolegou získali částečné stipendium na kurs Continuum Movement v Řecku. Stipendium jsme přijali s tím, že ze všeho nejdříve absolvujeme první stupeň certifikace, abychom mohli dobře dostát závazkům, které z toho všeho plynou. Protože se to všechno seběhlo hodně narychlo, zkoušíme prostředky získat pomocí tzv. crowdfundingu. Nikdy jsem nic podobného nezkoušela a tak jsem opravdu zvědavá, jak dopadneme. Jo a taky jsem tedy nikdy netušila, jak velký trénink na sebeovládání to bude, aby tam člověk furt nekoukal a nesledoval, kolik peněz zrovna přibylo přibylo nebo nepřibylo. Rovněž jsem netušila, jak rychle se v závislosti na tom, co se zrovna děje nebo neděje, může člověku měnit nálada z euforického "ty bláho, super, dáváme to, určitě!" na depresívní "celé léto musím maximálně šetřit, aby to vůbec nějak vyšlo!"  :-D   Uf! 

Pokud byste mi chtěli čirou náhodou pomoct směrem k euforii, tak ten projekt je k nalezení zde a funguje to tak, že si můžete vybrat nějakou odměnu, poslat peníze, ty dostanu já, abychom měli s kolegou za co odjet do Řecka a za svou podporu dostanete vybranou odměnu.  Pokud byste se tedy se mnou chtěli potkat naživo a vidět, co dělám, zkusit si se mnou zazpívat nebo pokud byste kromě příspěvků na blogu o mně rádi četli i o tom, jak jste mi pomohli právě Vy,  nebo pokud chcete místo elektronických písmenek dostat třeba vlastnoručně napsaný pohled, máte jedinečnou příležitost se stát součástí zdejších příběhů úplně reálně! 

Není to báječná nabídka?  

:-)

Těším se, že se naše cesty třeba potkají. Doufám v Řecko. 

A všem vám přeju krásný deštivý den.