Vánočně - nevánočně

Letošní advent uběhl tak nějak tryskem. Provázelo ho tradiční množství gospelových koncertů (o gospelu si, neznámo proč, organizátoři myslí, že se hodí k českým vánocům a tak nejen, že jsme měli tu nevyhnutelnou čest hned dvakrát během adventu promrznout na plzeňském náměstí, ale dokonce už jsme prý coby vystupující zamluveni na rok příští a nejsme v tom sami, podobně jsou na tom i další české gospelové soubory. :-) Zvláště minulonedělní koncert byl báječně romantická záležitost, jelikož celou dobu, co my jsme hráli, chumelily shora kýčovitě velké sněhové vločky, díky čemuž jsme nabyli velmi rychle dojmu, že zpíváme pro dav sněhuláků, kteří popíjeli grog, cpali se horkými kaštany a neméně horkým grogem a přesto se ani jeden z nich nerozpustil.

Cestování zpátky do Prahy bylo pro mě neméně dobrodružné - v tuze husté chumelenici mě kamarádka vezla na vlak a já jsem netušila, do čeho v Praze přijedu, auto na silnici spíš klouzalo než jelo a když jsem si představila, že v Praze znamenají tři centimetry sněhu nepřekonatelnou kalamitu, raději jsem si představy zakázala a užívala si sníh. Průvodčí, který onen vlak z Alžbětína provázel, vstal ten den evidentně špatnou nohou. Skouknul moji předem koupenou jízdenku na vlak už z Plzně, do kterého jsem ovšem nastupovala až v Rokycanech, a sdělil mi, že je to celé špatně. Akční jízdenku není možné použít jinak než na úseku Plzeň - Praha s nástupem v Plzni a jízdenka je díky nástupu v Rokycanech neplatná a kdesi cosi. Netušila jsem, že mám Akční jízdenku. Kupovala jsem ji prostě v aplikaci Českých drah a nahranou ji měla na In-kartě. Otázala jsem se tedy onoho dobrého muže, jak to budeme řešit, zda mám ty tři koruny rozdílu doplatit hotově,  z kreditu na kartě, který je vázaný na nákup jízdného, takže mám vlak vlastně předplacený nebo co budeme dělat.. Průvodčí vypadal, že mě pro výstrahu všem dalším podobným vysadí na mráz v Hořovicích či v Kařezu, na přímou otázku zabručel jen něco nesrozumitelného a odešel. Domů jsem doputovala šťastně po bílém sněhu i černém ledu a když mi bylo ouvej, protože podzimní bosoboty bez vzorku se na sníh ukázaly jako (mírně řečeno) nevhodné,  připomínala jsem si, že sníh je moc fajn, že je dobře, že ho tady máme, jelikož mi to umožňuje solidní a autentickou přípravu na Helsinky, kdy bude nutné sněhem ujít denně zhruba kilometr, jelikož v únoru v Helsinkách sněží asi tak čtrnáct dní v měsíci a mrzne, tramvaj stojí od školy asi půl kilometru a škola je úplně na břehu moře, docela na kraji města kde ulice občas nemají ani jména, tudíž si o nějakém úklidu chodníků nedělám vůbec žádné iluze.

Poslední týden před vánočními svátky na mě padla jakási únava a chmůra, dolehlo na mě množství práce i předvánoční nervozity klientů, kteří finišovali s přípravou hudebních vánočních dárků a měli dojem, že když oni už mají volno, já přece musím mít čas taky, následkem čehož jsem ještě ve středu před Štědrým dnem učila do deseti hodin večer a ve čtvrtek, když odešel poslední zpěváček, na mě dolehla taková morální krize, že jsem celý pátek jen odpočívala, četla si knížky, vařila si čaj a jinak jsem nedělala vůbec nic, zčásti i proto, že mě rozbolely nohy tak, že se na nich stejně stát nedalo a já se, že bylo volno, o to ani moc nepokoušela. Vyposlechla jsem celou jednu dlouhou audioknížku, nastudovala informace o tom, co určitě ochutnat ve Finsku a taky jsem, pozdě, ale přece, zabalila dárky.

A i když mi dobře nebylo a měla jsem výčitky svědomí, že jsem takhle odpadla, asi jsem to přesně takhle potřebovala. Pochopit, že je čas  se sebou zápasit i čas odpočívat. Protože přesně tak to totiž je.

A tak přeju čas odpočinku i vám, kdo to tady čtete.  Čas k usebrání, zamyšlení, čas na sebe a na ztišení. Abyste věděli, co dělat teď a co potom.

Pokojné Vánoce!



Komentáře

Oblíbené příspěvky