Holandsko - další dojmy
Minulý víkend, který jsem strávila na kursu v Holandsku, ve mně pořád ještě doznívá. Byly to zvláštní dny - přesun do Amsterdamu v půl páté ráno nebyl po týdenním ponocování nad překladem nic moc. Když jsem v šest ráno seděla na letišti a čekala na to, až nás pustí do letadla, říkala jsem si, že se mi to nejspíš jen zdá...
Příjemně mě překvapila dokoupená snídaně v letadle - byla báječná a rozhodně nelituju, že jsem do ní investovala. Cesta i díky jídlu příjemně uběhla a člověk si celkem i odpočinul. Jen teda nechápu, proč ji nenabízejí i na letu do Kodaně příští sobotu. Už jsem se těšila, že si ten zážitek hned zopakuju, ale v sobotu, zdá se, kuchaři spí a nepracují.
Kurs samotný byl skvělý - Connected Singing je totiž pěvecká technika s příběhem. Její autorka, Sanne Graulund, kdysi dávno v jakémsi dánském dámském časopise četla o Rolfingu. Ta technika ji zaujala natolik, že se rozhodla přidat nějaké koncerty, hraní a žáky, aby si celý ten základní cyklus deseti sezení, z kterých se základní ošetření Rolfingem skládá, mohla dovolit. Seznamovala se s tělem zcela prakticky a potom, potom si taky pořídila několik knížek o anatomii, odjela s nimi na docela dlouhou dobu na chalupu a tam studovala a experimentovala. Jak se na hlase projeví, když uvolním sval za kolenem? Co to udělá, když zkusím zpívat vleže nebo třeba ve svíčce? Jak pomůže člověku se zpěvem dotyk někoho jiného? Objevila spoustu zajímavých věcí, o kterých obyčejní učitelé zpěvu nemají ponětí a ty teď sama učí. Hojně k tomu využívá spoustu obrázků a knížek, hodně čerpá třeba z Anatomy of Voice a Anatomy of Breathing nebo z Anatomy Trains.
A když to celé skončilo a prošli jsme svaly zepředu i zezadu, došlo na zpěv.
Něco vám povím. Konzervatoř vystudovanou nemám a tak, i když mě učení zpěvu živí, mám před některými kolegy respekt. Těžko se mi vybíralo, co přesně mám zpívat a bála jsem se, abych si neuřízla ostudu. A tak jsem zvolila písničku českou, krásný a málo známý šanson a věděla jsem,že technickými fígly nic nezachráním, že musím na dřeň ve výrazu, aby rozuměli všichni, bez ohledu na to, jestli jsou z Holandska nebo třeba z Belgie. Když jsem dozpívala, bylo znát, že se něco stalo - a to neříkám, že bych se chtěla chlubit. I pro mě to totiž byl jeden z těch vzácných okamžiků, kdy jsem docela zapomněla na to, že bych měla mít před tímhle publikem trému, přestala jsem řešit, že jsou všechny přítomné kolegyně jistě pěvecky dál, než já. Stála jsem tam a vyprávěla příběh o zklamané lásce, která pořád věří, že ještě není konec - a všichni porozuměli. Technická práce na písničce následovala - a i když byla hodně důležitá, ten zážitek z hudby byl zkrátka a dobře důležitější.
Vstřebávala jsem to ještě docela dlouhou dobu - vlastně ještě ve chvíli, kdy už jsme po kursu s kamarádkou zamířily na projížďku loďkou, protože to je v Amsterdamu téměř povinnost.
Byla pekelná zima a když jsme vyjížděly, měly jsme za sebou zhruba hodinové čekání na lodičku. Jely jsme jednou malou a otevřenou, zabalené v červených dekách jsme si užívaly dobrý holandský zralý sýr a trochu bílého vína, koukaly jsme z vody po městě, viděly Věž plaček, kam se chodily se svými muži - námořníky loučit manželky, když muži odpolouvali na moře.
Sáhly jsme si pro štěstí zespoda na jeden z mostů.
Dopluly jsme až ke Skinny Bridge, mostu, který podle legendy nechaly postavit dvě sestry, které žily na opačných březích řeky Amstel a jelikož nebyly docela zdravé, nedokázaly dojít k nejbližšímu mostu přes řeku - i postavily si most vlastní. A že nebyly tak docela bohaté, postavily most jen tuze úzký.
Most se objevuje ve spoustě filmů, namátkou třeba v bondovce Diamonds Are Forever z roku 1971.
Poslední den v Holandsku jsme se vypravily do tulipánových zahrad v Keukenhofu. Tahle báječná zahrada, která je pro veřejnost otevřená jen od konce března do konce května, byla úžasný zážitek navzdory davům lidí, které sem mířily. Měly jsme totiž velké štěstí na počasí. Bylo skoro třicet stupňů a tak měl nápad zajet se podívat na tulipány kdekdo. Fronty byly všude, ale i tak to za to stálo.Tolik kytiček jsem na jednom místě prostě v životě neviděla - a doufám, že se sem ještě někdy vrátím.
První polovinu vysněného kursu mám zdárně za sebou a těším se na dny příští - příští týden touhle dobou budu sedět na konzervatoři v Kodani a pečlivě studovat, jaké že to vlastně máme svaly na krku a na obličeji. Těším se a přemýšlím, co si z Dánska přivezu. A nemyslím tím jen vědomosti, i když ty jsou samozřejmě moc důležité. Na nákup adventních "kalendářových" svíček, které se během adventu vždy na chvíli zapálí, je v dubnu, počítám brzo. Ale dánský marcipán, ten se snadno dostane i takhle kolem velikonoc a dobrý dánský sýr taky! Mám v Kodani tentokrát jen jeden den, takže to bude kurs a zase kurs, ale i tak se už nemůžu dočkat - a ve vstávání na půl pátou, abych mohla být v pět na letišti, už mám praxi z minulého týdne a tentokrát žádný ponocovací překlad, takže myslím, že to bude vážně prima. Jen mi zbývá vybrat písničku...Jdu na to a vám přeju krásný den! :-)
Příjemně mě překvapila dokoupená snídaně v letadle - byla báječná a rozhodně nelituju, že jsem do ní investovala. Cesta i díky jídlu příjemně uběhla a člověk si celkem i odpočinul. Jen teda nechápu, proč ji nenabízejí i na letu do Kodaně příští sobotu. Už jsem se těšila, že si ten zážitek hned zopakuju, ale v sobotu, zdá se, kuchaři spí a nepracují.
Kurs samotný byl skvělý - Connected Singing je totiž pěvecká technika s příběhem. Její autorka, Sanne Graulund, kdysi dávno v jakémsi dánském dámském časopise četla o Rolfingu. Ta technika ji zaujala natolik, že se rozhodla přidat nějaké koncerty, hraní a žáky, aby si celý ten základní cyklus deseti sezení, z kterých se základní ošetření Rolfingem skládá, mohla dovolit. Seznamovala se s tělem zcela prakticky a potom, potom si taky pořídila několik knížek o anatomii, odjela s nimi na docela dlouhou dobu na chalupu a tam studovala a experimentovala. Jak se na hlase projeví, když uvolním sval za kolenem? Co to udělá, když zkusím zpívat vleže nebo třeba ve svíčce? Jak pomůže člověku se zpěvem dotyk někoho jiného? Objevila spoustu zajímavých věcí, o kterých obyčejní učitelé zpěvu nemají ponětí a ty teď sama učí. Hojně k tomu využívá spoustu obrázků a knížek, hodně čerpá třeba z Anatomy of Voice a Anatomy of Breathing nebo z Anatomy Trains.
A když to celé skončilo a prošli jsme svaly zepředu i zezadu, došlo na zpěv.
Něco vám povím. Konzervatoř vystudovanou nemám a tak, i když mě učení zpěvu živí, mám před některými kolegy respekt. Těžko se mi vybíralo, co přesně mám zpívat a bála jsem se, abych si neuřízla ostudu. A tak jsem zvolila písničku českou, krásný a málo známý šanson a věděla jsem,že technickými fígly nic nezachráním, že musím na dřeň ve výrazu, aby rozuměli všichni, bez ohledu na to, jestli jsou z Holandska nebo třeba z Belgie. Když jsem dozpívala, bylo znát, že se něco stalo - a to neříkám, že bych se chtěla chlubit. I pro mě to totiž byl jeden z těch vzácných okamžiků, kdy jsem docela zapomněla na to, že bych měla mít před tímhle publikem trému, přestala jsem řešit, že jsou všechny přítomné kolegyně jistě pěvecky dál, než já. Stála jsem tam a vyprávěla příběh o zklamané lásce, která pořád věří, že ještě není konec - a všichni porozuměli. Technická práce na písničce následovala - a i když byla hodně důležitá, ten zážitek z hudby byl zkrátka a dobře důležitější.
Vstřebávala jsem to ještě docela dlouhou dobu - vlastně ještě ve chvíli, kdy už jsme po kursu s kamarádkou zamířily na projížďku loďkou, protože to je v Amsterdamu téměř povinnost.
Sáhly jsme si pro štěstí zespoda na jeden z mostů.
Dopluly jsme až ke Skinny Bridge, mostu, který podle legendy nechaly postavit dvě sestry, které žily na opačných březích řeky Amstel a jelikož nebyly docela zdravé, nedokázaly dojít k nejbližšímu mostu přes řeku - i postavily si most vlastní. A že nebyly tak docela bohaté, postavily most jen tuze úzký.
Most se objevuje ve spoustě filmů, namátkou třeba v bondovce Diamonds Are Forever z roku 1971.
Poslední den v Holandsku jsme se vypravily do tulipánových zahrad v Keukenhofu. Tahle báječná zahrada, která je pro veřejnost otevřená jen od konce března do konce května, byla úžasný zážitek navzdory davům lidí, které sem mířily. Měly jsme totiž velké štěstí na počasí. Bylo skoro třicet stupňů a tak měl nápad zajet se podívat na tulipány kdekdo. Fronty byly všude, ale i tak to za to stálo.Tolik kytiček jsem na jednom místě prostě v životě neviděla - a doufám, že se sem ještě někdy vrátím.
První polovinu vysněného kursu mám zdárně za sebou a těším se na dny příští - příští týden touhle dobou budu sedět na konzervatoři v Kodani a pečlivě studovat, jaké že to vlastně máme svaly na krku a na obličeji. Těším se a přemýšlím, co si z Dánska přivezu. A nemyslím tím jen vědomosti, i když ty jsou samozřejmě moc důležité. Na nákup adventních "kalendářových" svíček, které se během adventu vždy na chvíli zapálí, je v dubnu, počítám brzo. Ale dánský marcipán, ten se snadno dostane i takhle kolem velikonoc a dobrý dánský sýr taky! Mám v Kodani tentokrát jen jeden den, takže to bude kurs a zase kurs, ale i tak se už nemůžu dočkat - a ve vstávání na půl pátou, abych mohla být v pět na letišti, už mám praxi z minulého týdne a tentokrát žádný ponocovací překlad, takže myslím, že to bude vážně prima. Jen mi zbývá vybrat písničku...Jdu na to a vám přeju krásný den! :-)
Komentáře
Okomentovat