Má adventní dobrodružství
Tak nám začal advent. Ale s dojemným textem o čekání na tajemné vánoce na mě nechoďte. To si najděte na internetu jinde. :-)
Povím vám o adventu před sedmi lety, který jsem celý strávila celý doma v posteli. To jsem se začátkem listopadu odhodlala k zatím poslednímu svému ortopedickému dýchánku, který se odehrál v jedné moravské fakultní nemocnici a abych na zážitek vzpomínala opravdu dlouho, vybavili mě tamní odporníci vysokou a těžkou sádrou. Na můj dotaz, zda by nebylo možné naložit sádru odlehčenou, že si ji klidně zaplatím, pan doktor pravil, že koupit si tu sádru jistě můžu, ale zacházet s ní v nemocnici nikdo neumí - a jestli to za těchto okolností chci vážně riskovat. Nechtěla jsem.
Z nemocnice jsem odjížděla s obludou, která vážila asi tak sedm kilo a překazila mi úplně všechny plány na to, jak volný čas využiju k on-line studiu literatury na anglické Open University a k přípravě na dánskou státnici z dánštiny. S tou věcí se nedalo nic z toho - jedině ležet. Jako dítě jsem s nechodící sádrou dokázala i chodit - maminka byla, když toto sladké tajemství objevila, celá štěstím bez sebe. Jak si jistě umíte představit, ta sádra byla nechodící zcela záměrně. Ach. Jako dospělá jsem byla ráda, že vůbec ráno vstanu.
Když jsem byla malá, rodiče mě po všech operacích i se sádrou vozili denně do školy - k rodinným veselým historkám se řadí příběh o tom, jak mě jednou vedl tatínek. Chodila jsem tehdy do docela obyčejné sídlištní základky a ty byly v inkriminované ulici dvě. Dvě úplně stejné budovy. Otec s kočárkem zamířil k té bližší. Logicky se domníval, že jeho handicapovanou dceru úřady neumístily do budovy vzdálenější. Logika ovšem byla komunistickým úřadům naprosto ukradená a tak jsme i s tatínkem skončili v cizí škole. Otec mě odvedl do třídy. Tam byly samé cizí děti a cizí paní učitelka, která bohužel ten den ve třídě zastupovala nemocnou kolegyni a netušila, že tam nepatřím. Otec mě suverénně zaparkoval do první lavice a hotovil se k odchodu. Ne, ve škole se mnou nikdo nezůstával, ani maminka, ani tatínek, ani žádný asistent. Musela jsem zvládat věci sama. A musela jsem si poradit i teď.
"Tati," pravila jsem nejistě. "Tohle není moje paní učitelka..."
"Já tu jen supluju," pravila ta dobrá žena.
"Tak vidíš," děl otec. "Jsme tu správně a už nechci slyšet ani slovo!"
"Ale tati, já tu nikoho neznám," snažila jsem se usměrnit otce dál. Bezúspěšně.
"Je to druhá B? Je!! Bylas dlouho nemocná, tak si to nepamatuješ. A už toho vážně nech... " na to tatínek.
"Tati!!!" Byla jsem zoufalá. "Tady mají na dveřích mrkvičku a my jsme hruštičky..."
Paní učitelka to pochopila jako první.
"Dcerka asi chodí do vedlejší školy, pane.... zkuste to tam a kdyby ji nechtěli, tak se vraťte... "
Chtěli mě.
Představuju si, jak o tom pak ta cizí paní učitelka vyprávěla doma - o tom chlapovi, co ani neví, do jaké školy chodí jeho postižené dítě. :-)
Něco podobného už, když jsem byla dospělá, nehrozilo. Ležela jsem v posteli, poslouchala pohádky, pospávala a dalo mi to všechno spoustu práce, protože ta mizerná noha pořád ne a ne přestat bolet. Co se dalo dělat... Z Anglie jsem si tedy obstarala sadu barviček na sádru, ujistila se, že nejsou jen na tu umělohmotnou, a všechny návštěvy jsem nutila, aby mi namalovaly něco pěkného. Na sádře se tak postupně objevil slon, dánská vlajka, lodička, nepočítaně kytiček a taky sv. Mikuláš, to když přišel právě na Mikuláše na návštěvu kamarád katolický kněz.
Přátelé taktéž pečovali o to, abych měla co jíst... a když jsem si neuměla vybrat, jestli raději KFC nebo McDonald's, navštívili obchody oba a pak mi vypravovali, že v tom druhém se s igelitkou od konkurence celkem báli, aby jim někdo neublížil. Plížili kolem stěn, konkurenční logo poctivě ukrývali a vůbec se snažili být naprosto nenápadní a neviditelní. Bylo mi moc líto, že jsem tu expedici zdravá strava neviděla v akci, protože to znělo jako báječná zábava.
Po několika týdnech jsem už potřebova naléhavě změnu - i slíbila jsem jiným kamarádům z Říčan, že jim přijedu zazpívat na adventní dobročinný koncert na náměstí. Sádra nesádra... budu tam. Můj otec má i po letech se mnou pořád smysl pro dobrodružství a tak přislíbil odvoz. Ten rok byla veliká zima a taky sníh. Spousta sněhu. Proto jsme směr Říčany vyrazili pekelně včas, to abychom zvládli i případnou sněhovou vánici. Ta nepřišla a my tak na místě byli pekelně brzo. To byl celkem problém, neboť jsme na náměstí nenašli ani jednu bezbariérovou kavárnu a tak nezbylo, než čekat venku na mrazu. Asi tak dvě hodiny. Ach.
Mé vystoupení bylo nezapomenutelné. Především proto, že mi při příjezdu na podium upadlo kolečko od vozíku a následně jsem z tohoto báječného vozidla málem vypadla já. Toto extempore velmi přispělo k dojemné vánoční atmosféře celé akce, jelikož donutilo přítomné k okamžité, nesentimentální a praktické pomoci. Organizátoři mě hbitě sebrali ze země, kolo vozíku neméně hbitě opravili, já jsem odzpívala a jela zpátky domů. Zima mi byla ještě několik hodin, ale byla jsem šťastná, že jsem tam mohla být a něco dát, ačkoli mi nebylo nejlíp. Zpívala jsem tam tehdy tohle:
Advent je doba, kdy se koná celá spousta charitativních akcí, jedna dojemnější než druhá. A to je samozřejmě báječné. Ale advent nespočívá v tom, že se dojmeme, do kasičky odložíme nepotřebné drobné a jdeme si po svém. Advent, to je doba čekání na tu pravou pomoc, která něco doopravdy změní. Kéž máme otevřené oči a všimneme si, kde můžeme udělat něco opravdu dobrého a užitečného pro někoho, kdo pomoc potřebuje. Kéž tu příležitost z nějakého malicherného důvodu nepromarníme. Krásný advent všem!
Povím vám o adventu před sedmi lety, který jsem celý strávila celý doma v posteli. To jsem se začátkem listopadu odhodlala k zatím poslednímu svému ortopedickému dýchánku, který se odehrál v jedné moravské fakultní nemocnici a abych na zážitek vzpomínala opravdu dlouho, vybavili mě tamní odporníci vysokou a těžkou sádrou. Na můj dotaz, zda by nebylo možné naložit sádru odlehčenou, že si ji klidně zaplatím, pan doktor pravil, že koupit si tu sádru jistě můžu, ale zacházet s ní v nemocnici nikdo neumí - a jestli to za těchto okolností chci vážně riskovat. Nechtěla jsem.
Když jsem byla malá, rodiče mě po všech operacích i se sádrou vozili denně do školy - k rodinným veselým historkám se řadí příběh o tom, jak mě jednou vedl tatínek. Chodila jsem tehdy do docela obyčejné sídlištní základky a ty byly v inkriminované ulici dvě. Dvě úplně stejné budovy. Otec s kočárkem zamířil k té bližší. Logicky se domníval, že jeho handicapovanou dceru úřady neumístily do budovy vzdálenější. Logika ovšem byla komunistickým úřadům naprosto ukradená a tak jsme i s tatínkem skončili v cizí škole. Otec mě odvedl do třídy. Tam byly samé cizí děti a cizí paní učitelka, která bohužel ten den ve třídě zastupovala nemocnou kolegyni a netušila, že tam nepatřím. Otec mě suverénně zaparkoval do první lavice a hotovil se k odchodu. Ne, ve škole se mnou nikdo nezůstával, ani maminka, ani tatínek, ani žádný asistent. Musela jsem zvládat věci sama. A musela jsem si poradit i teď.
"Tati," pravila jsem nejistě. "Tohle není moje paní učitelka..."
"Já tu jen supluju," pravila ta dobrá žena.
"Tak vidíš," děl otec. "Jsme tu správně a už nechci slyšet ani slovo!"
"Ale tati, já tu nikoho neznám," snažila jsem se usměrnit otce dál. Bezúspěšně.
"Je to druhá B? Je!! Bylas dlouho nemocná, tak si to nepamatuješ. A už toho vážně nech... " na to tatínek.
"Tati!!!" Byla jsem zoufalá. "Tady mají na dveřích mrkvičku a my jsme hruštičky..."
Paní učitelka to pochopila jako první.
"Dcerka asi chodí do vedlejší školy, pane.... zkuste to tam a kdyby ji nechtěli, tak se vraťte... "
Chtěli mě.
Představuju si, jak o tom pak ta cizí paní učitelka vyprávěla doma - o tom chlapovi, co ani neví, do jaké školy chodí jeho postižené dítě. :-)
Něco podobného už, když jsem byla dospělá, nehrozilo. Ležela jsem v posteli, poslouchala pohádky, pospávala a dalo mi to všechno spoustu práce, protože ta mizerná noha pořád ne a ne přestat bolet. Co se dalo dělat... Z Anglie jsem si tedy obstarala sadu barviček na sádru, ujistila se, že nejsou jen na tu umělohmotnou, a všechny návštěvy jsem nutila, aby mi namalovaly něco pěkného. Na sádře se tak postupně objevil slon, dánská vlajka, lodička, nepočítaně kytiček a taky sv. Mikuláš, to když přišel právě na Mikuláše na návštěvu kamarád katolický kněz.
Přátelé taktéž pečovali o to, abych měla co jíst... a když jsem si neuměla vybrat, jestli raději KFC nebo McDonald's, navštívili obchody oba a pak mi vypravovali, že v tom druhém se s igelitkou od konkurence celkem báli, aby jim někdo neublížil. Plížili kolem stěn, konkurenční logo poctivě ukrývali a vůbec se snažili být naprosto nenápadní a neviditelní. Bylo mi moc líto, že jsem tu expedici zdravá strava neviděla v akci, protože to znělo jako báječná zábava.
Po několika týdnech jsem už potřebova naléhavě změnu - i slíbila jsem jiným kamarádům z Říčan, že jim přijedu zazpívat na adventní dobročinný koncert na náměstí. Sádra nesádra... budu tam. Můj otec má i po letech se mnou pořád smysl pro dobrodružství a tak přislíbil odvoz. Ten rok byla veliká zima a taky sníh. Spousta sněhu. Proto jsme směr Říčany vyrazili pekelně včas, to abychom zvládli i případnou sněhovou vánici. Ta nepřišla a my tak na místě byli pekelně brzo. To byl celkem problém, neboť jsme na náměstí nenašli ani jednu bezbariérovou kavárnu a tak nezbylo, než čekat venku na mrazu. Asi tak dvě hodiny. Ach.
Mé vystoupení bylo nezapomenutelné. Především proto, že mi při příjezdu na podium upadlo kolečko od vozíku a následně jsem z tohoto báječného vozidla málem vypadla já. Toto extempore velmi přispělo k dojemné vánoční atmosféře celé akce, jelikož donutilo přítomné k okamžité, nesentimentální a praktické pomoci. Organizátoři mě hbitě sebrali ze země, kolo vozíku neméně hbitě opravili, já jsem odzpívala a jela zpátky domů. Zima mi byla ještě několik hodin, ale byla jsem šťastná, že jsem tam mohla být a něco dát, ačkoli mi nebylo nejlíp. Zpívala jsem tam tehdy tohle:
Advent je doba, kdy se koná celá spousta charitativních akcí, jedna dojemnější než druhá. A to je samozřejmě báječné. Ale advent nespočívá v tom, že se dojmeme, do kasičky odložíme nepotřebné drobné a jdeme si po svém. Advent, to je doba čekání na tu pravou pomoc, která něco doopravdy změní. Kéž máme otevřené oči a všimneme si, kde můžeme udělat něco opravdu dobrého a užitečného pro někoho, kdo pomoc potřebuje. Kéž tu příležitost z nějakého malicherného důvodu nepromarníme. Krásný advent všem!
Komentáře
Okomentovat