O zpěvu, kalhotách a důvěře v sebe
březen 2014
Do další aplikace botulotoxinu neměl odvahu nikdo. Fyzioterapeut, který o celý experimentální protahovací program pečoval, odjel na studijní cestu někam do zahraničí, paní doktorka si nebyla jistá, jestli se do toho znovu pouštět nebo ne, (zvlášť, když jsem se zlepšovala i samotným cvičením) a já jsem díky tomu unikla jehlám i jedovatému léku a byla jsem za to ráda.
Ačkoli jsem si původně myslela, že Redcord bude záležitost na pár týdnů, než se vyhrabu z nejhoršího, ukázalo se, že je to pro mě příjemný způsob, jak na sobě průběžně pracovat. Na chůzi jsem sama žádné zvláštní změny nepozorovala, těch si všimlo dřív okolí a většinou to byli spíš lidé, kteří mě dlouho neviděli, změny hlasu jsem zaznamenala sama.
Jak jsme tak pracovali na posílení zad a břicha, což mi mělo pomoct s napřímenější chůzí, začala jsem si všímat, že se mi mění hlasový rozsah - věci, které jsem dřív nezvládala, jsem najednou zpívala s nezvyklou lehkostí, která mě pokaždé znovu překvapila. Bylo to ohromně motivující. Protože to, jak rychle někam dojdu, není důležité. Na svou pomalost jsem dokonale adaptovaná. :-) Zato fakt, že zazpívám výš, lépe a radostněji, ten je pro mě - pro učitelku zpěvu - daleko zajímavější a tudíž mě daleko víc motivuje i k tomu něco se sebou dělat.
Tušila jsem, že by se něco takového mohlo stát, protože to, jak dobře člověk zpívá, dost závisí na volném, vzpřímeném postoji a taky na fyzické kondici. Přesto mě nepřestávalo fascinovat, že to funguje i u mě.
To je totiž tak: Když máte obrnu, tělo je spíš pro zlost než pro radost. Utvrzuje vás v tom nejen každodenní zkušenost, kdy se musíte permanentně přizpůsobovat svým (ne)schopnostem a nic nejde jen tak, ale i ustavičné posuzování od odborníků.
"Tohle by se mělo povolit," mluví doktoři o vašich stažených svalech, jako kdyby to ani nebyly svaly, kus vašeho těla, ale pár kalhot, ze kterých jste vyrostli a na nové nejsou peníze. Tudíž ty staré kalhoty musíme tuhle nastřihnout, tady prodloužit a tuhle přešít... a pak to možná (jistě to nevíme, ale zkusíme to) bude o něco lepší. I když: radši počítejte s tím, že to nebude žádná sláva, to víte, ty kalhoty jsou prostě přešívané....
"Vidíte tu patologii?" ptají se mediků na seminářích, kam si vás vezmou jako model, aby všichni studenti naživo viděli, jak pohyb rozhodně nemá vypadat.
"Děti s obrnou nikdy nedokončí proces správného napřímení trupu," zaslechnete jinde.
V pubertě propadáte panice, protože na rozdíl od vrstevnic, kteří si pouze myslí, že mají křivé nohy, vy máte tuto skutečnost odborně doloženou a potvrzenou. Máte na to papír, přesněji řečeno celou složku nejrůznějších lékařských zpráv.
Je to takový nikdy nekončící proud negativních výroků o vašem těle, které léta slýcháte a časem je nějak vezmete za své.
Můžete s tím zkoušet bojovat, jsou mezi námi borci, kteří dřou do úmoru, aby svá fyzická omezení do určité míry popřeli, větší část z nás se ovšem s tím vším nějak smíří a snažíme se spíš obyčejně fungovat. Přitom ale víme, že naše tělo není, pokud jde o pohyb, nijak spolehlivé nebo důvěryhodné. Je to hluboká nejistota, nedůvěra v sebe, kterou je třeba průběžně překonávat, je to boj lítý a velmi nerovný, ale vést ho člověk musí. Jinak to nejde.
Já teď zjišťuju, že zas tolik ve všem nejspíš bojovat nemusím. Že i u mě platí (stejně jako u všech ostatních, zdravých lidí), že když na něčem systematicky pracuju, zlepší se to. Radost veliká.
Změnu ve svých pěveckých dovednostech, kterou nade vší pochybnost způsobilo cvičení v lanech, (zpěv jako takový jsem v té době systematicky cvičit nezvládala), si tedy nezřízeně užívám a raduju se z ní. Při kontrole na neurologii, kde testující paní doktorku zajímá, jaký mám rozsah pohybu v kloubech, zkoumá to a raduje se ze zlepšení, jí pragmaticky sdělím, že jsem si žádné změny v tomto směru nezaznamenala, takže to asi není moc důležité. Ach! :-) Následně ji chudinku nadšeně informuju o tom, že mám o kvartu větší rozsah hlasu, líp se mi zpívá a taky jsem o pár centimetrů vyšší, než jsem bývala. Nevím, jestli to chtěla slyšet, ale myslím, že si to nakonec do záznamů zapsala taky... :-)
Do další aplikace botulotoxinu neměl odvahu nikdo. Fyzioterapeut, který o celý experimentální protahovací program pečoval, odjel na studijní cestu někam do zahraničí, paní doktorka si nebyla jistá, jestli se do toho znovu pouštět nebo ne, (zvlášť, když jsem se zlepšovala i samotným cvičením) a já jsem díky tomu unikla jehlám i jedovatému léku a byla jsem za to ráda.
Ačkoli jsem si původně myslela, že Redcord bude záležitost na pár týdnů, než se vyhrabu z nejhoršího, ukázalo se, že je to pro mě příjemný způsob, jak na sobě průběžně pracovat. Na chůzi jsem sama žádné zvláštní změny nepozorovala, těch si všimlo dřív okolí a většinou to byli spíš lidé, kteří mě dlouho neviděli, změny hlasu jsem zaznamenala sama.
Jak jsme tak pracovali na posílení zad a břicha, což mi mělo pomoct s napřímenější chůzí, začala jsem si všímat, že se mi mění hlasový rozsah - věci, které jsem dřív nezvládala, jsem najednou zpívala s nezvyklou lehkostí, která mě pokaždé znovu překvapila. Bylo to ohromně motivující. Protože to, jak rychle někam dojdu, není důležité. Na svou pomalost jsem dokonale adaptovaná. :-) Zato fakt, že zazpívám výš, lépe a radostněji, ten je pro mě - pro učitelku zpěvu - daleko zajímavější a tudíž mě daleko víc motivuje i k tomu něco se sebou dělat.
Tušila jsem, že by se něco takového mohlo stát, protože to, jak dobře člověk zpívá, dost závisí na volném, vzpřímeném postoji a taky na fyzické kondici. Přesto mě nepřestávalo fascinovat, že to funguje i u mě.
To je totiž tak: Když máte obrnu, tělo je spíš pro zlost než pro radost. Utvrzuje vás v tom nejen každodenní zkušenost, kdy se musíte permanentně přizpůsobovat svým (ne)schopnostem a nic nejde jen tak, ale i ustavičné posuzování od odborníků.
"Tohle by se mělo povolit," mluví doktoři o vašich stažených svalech, jako kdyby to ani nebyly svaly, kus vašeho těla, ale pár kalhot, ze kterých jste vyrostli a na nové nejsou peníze. Tudíž ty staré kalhoty musíme tuhle nastřihnout, tady prodloužit a tuhle přešít... a pak to možná (jistě to nevíme, ale zkusíme to) bude o něco lepší. I když: radši počítejte s tím, že to nebude žádná sláva, to víte, ty kalhoty jsou prostě přešívané....
"Vidíte tu patologii?" ptají se mediků na seminářích, kam si vás vezmou jako model, aby všichni studenti naživo viděli, jak pohyb rozhodně nemá vypadat.
"Děti s obrnou nikdy nedokončí proces správného napřímení trupu," zaslechnete jinde.
V pubertě propadáte panice, protože na rozdíl od vrstevnic, kteří si pouze myslí, že mají křivé nohy, vy máte tuto skutečnost odborně doloženou a potvrzenou. Máte na to papír, přesněji řečeno celou složku nejrůznějších lékařských zpráv.
Je to takový nikdy nekončící proud negativních výroků o vašem těle, které léta slýcháte a časem je nějak vezmete za své.
Můžete s tím zkoušet bojovat, jsou mezi námi borci, kteří dřou do úmoru, aby svá fyzická omezení do určité míry popřeli, větší část z nás se ovšem s tím vším nějak smíří a snažíme se spíš obyčejně fungovat. Přitom ale víme, že naše tělo není, pokud jde o pohyb, nijak spolehlivé nebo důvěryhodné. Je to hluboká nejistota, nedůvěra v sebe, kterou je třeba průběžně překonávat, je to boj lítý a velmi nerovný, ale vést ho člověk musí. Jinak to nejde.
Já teď zjišťuju, že zas tolik ve všem nejspíš bojovat nemusím. Že i u mě platí (stejně jako u všech ostatních, zdravých lidí), že když na něčem systematicky pracuju, zlepší se to. Radost veliká.
Změnu ve svých pěveckých dovednostech, kterou nade vší pochybnost způsobilo cvičení v lanech, (zpěv jako takový jsem v té době systematicky cvičit nezvládala), si tedy nezřízeně užívám a raduju se z ní. Při kontrole na neurologii, kde testující paní doktorku zajímá, jaký mám rozsah pohybu v kloubech, zkoumá to a raduje se ze zlepšení, jí pragmaticky sdělím, že jsem si žádné změny v tomto směru nezaznamenala, takže to asi není moc důležité. Ach! :-) Následně ji chudinku nadšeně informuju o tom, že mám o kvartu větší rozsah hlasu, líp se mi zpívá a taky jsem o pár centimetrů vyšší, než jsem bývala. Nevím, jestli to chtěla slyšet, ale myslím, že si to nakonec do záznamů zapsala taky... :-)
Komentáře
Okomentovat