Další vzpomínání

Než budu pokračovat ve vypravování svého příběhu, musím se omluvit těm, kdož na další díl netrpělivě čekali, ale minulý týden byl pro mě ve znamení přítomnosti - pracovala jsem na benefičním koncertu pro děti ze speciální mateřské školky a na psaní vzpomínek nebyl vůbec žádný čas, neboť bylo třeba zařídit asi tak milion věcí. Je zvláštní, že ačkoli člověk při podobných akcích usiluje o to, aby bylo všechno pod kontrolou, stejně na místě nakonec řešíte spoustu výzev. Koncert je zdárně za námi, včera jsem zachránila všechny ztráty a nálezy (jak může někdo na koncertě zapomenout kalhoty, chápete to někdo?) :-) Teď regeneruju, rozuměj vysedávám v zahradní houpačce, cpu se jahodama,  čtu severské detektivky a užívám prvních letních dní. Psát blog se mi nechtělo a ačkoli návody a rady pro úspěšné bloggery říkají, že byste měli, pokud si čtenáře chcete udržet, publikovat v obvyklé dny, i kdyby nevím co, aby milí čtenáři nezmizeli, já si myslím, že moji čtenáři chápou, že nejsem virtuální seriál na pokračování, nýbrž úplně obyčejná osoba s obyčejnými povinnostmi. Blog píšu, když je čas, nikoli na úkor spánku a odpočinku. Teď se můžeme ovšem vrátit zpátky k vypravování.

Leden 2014

 Začíná mi pomaličku docházet, že se opravdu něco mění. Jeden z takových okamžiků přišel, když mě malvazinská terapeutka položila do nějaké nemožné polohy na boku a já se v ní, navzdory všem teoretickým neurologickým předpokladům udržela. A ještě jeden zážitek mě zaskočil. Vysvětlím.

Zhruba před deseti lety se mi povedlo poranit si záda. Hlavní roli v tom hrál těžký balík nějakých plakátů, který jsem jela naivně sama vyzvednout, aniž mi došlo, že bude pekelně těžký. Mělo mi to dojít z gramáže papíru, na kterém ta věc byla vytištěná, ale to byste od mého humanitně vzdělaného mozku chtěli příliš. Měla jsem pocit, že když je toho 350 kusů, bude to vážit asi jako román Moby Dick a nedošlo mi, že Moby Dicka nevytiskli na formát A2 a že papír, na který se tisknou knihy, je mnohem tenčí a tím pádem lehčí než to, co se chystám v tiskárně vyzvedávat já. Takže jsem jela plakáty vyzvednout metrem.  V tiskárně se ničemu nedivili, mysleli si, že vím, co dělám a milý balík mi bez varování hodili do náruče. Pod jeho vahou jsem málem upadla, pak mi v zádech něco zvláštně přeskočilo a začalo to zvláštně bolet. Pokusila jsem se počkat, až to přejde, což nepřešlo, takže jsem si zavolala domů taxi.  Pokusila jsem se to zaspat, což se taky nepovedlo. Proto jsem se nakonec vydala ke svému báječnému praktickému lékaři. Ten když mě viděl, velmi zajásal. Já ho totiž jako doktora moc nevyužívám. Když tam přijdu, většinou ho nutím, aby vyplnil nějaký papír, kde se píše, čeho všeho jsem nebo naopak nejsem schopná. Tentokrát mohl přeedvést i něco ze svých praktických dovedností. Píchnul mi nějakou injekci, za což jsem se mu odvděčila tím, že jsem málem omdlela, předepsal mi analgetika a léky na uvolnění svalů a poslal mě domů odpočívat. Fyzioterapii nedoporučil.

Záda po nějaké době víceméně povolila, ale zablokované místo zůstalo tak a bolelo. Roky. Získala jsem tedy dojem, že je to spíš součást obrny. S tou nic nejde. Smůla.  Nemělo cenu se o tom zmiňovat. Až tady, v lanech... cosi jsme cvičili a já na dotaz, jestli něco při tom cviku nebolí, omylem přiznala, že vlastně záda a jala jsem se honem dodávat, že je mi jasné, že s tím nic nejde, protože.... přesně, jak jsem to slýchala od doktorů do té doby a skončila jsem prohlášením, že to určitě vydržím a řešit to nemusíme. "Hm," pravil můj terapeut. "Jestli to bolí, tak takhle pokračovat nemůžem - musíme s tím nastavením něco udělat."  A  přesně to potřebné něco taky udělal. Jedno z lan přitáhl a jiné naopak povolil a dostal mě tím do pozice, která byla pro mě bezbolestná. Po všech těch letech...  umíte si představit, jak překvapená jsem byla tím, že požadovaný pohyb jde udělat bez bolesti???

V experimentálním "protahovacím" programu se bolest nikdo řešit nesnaží. Bolest se sice zaznamenává, aby se zhodnotil efekt metodiky, ale tím to končí... a podobně na tom, podle mých zkušeností, je i spousta jiných terapeutických přístupů. Měli byste být smíření s tím, že je to součást diagnózy, kterou nejde ovlivnit.  Fakt, že někoho moje bolest zajímá a považuje ji za něco, s čím je možné a nutné pracovat, a že to má smysl mi dává další naději a taky odvahu pokračovat dál.  Ale o tom, co bylo dál,  někdy příště. Musím teď totiž zpátky na zahrádku pro další jahody. Vy si taky udělejte nějakou radost - a napište mi, co to bylo. Hezký den všem!