Kodaň na začátku léta
Zatímco tohle píšu, napůl ležím v posteli v pátém patře jednoho starého kodaňského činžáku a ačkoli je devět hodin, je venku pravý dánský letní den, což v praxi znamená, že je ještě úplně, ale úplně světlo. Představte si něco jako tři hodiny odpoledne. :-)
Mám za sebou jeden z prvních volných dní letošních prázdnin, které začínám studijně - opoakováním kursu Estill Voice Model, tentokrát ovšem v Dánsku a v dánštině. Je to součást přípravy na zkoušku Estill Figure Proficiency a zároveň nutnost, pokud se chci zapsat do některých pokračovacích - pokročilých kursů, u kterých je nutnou podmínkou dvojnásobná účast na tomhle základním.
A tak jsem v pátek brzy ráno odučila poslední hodiny letošního školního roku, sblalila maličkatý batůžek a v neděli ráno vyrazila směr letiště. Tentokrát jsem letěla s nízkonákladovou společností Norwegian, kterou mám ale moc ráda, protože se moc nízkonákladově nechovají, dokoupit zavazadlo je výrazně levnější než u Českých aerolinií, odbavení pošlou na mobil esemeskou a velikost zavazadel na centimetry nikdo neřešil, natož aby můj palubní batoh vážili. :-)
Let do Kodaně byl rychlý, dali jsme to za míň než hodinu a krátce po poledni jsem tak už nasedala do autobusu 5C, který jede z letiště přes celou Kodaň a staví asi tak deset metrů od místa, kde tentokrát tábořím. V autobuse z letiště nikdo nebyl - všichni šli na vlak nebo na metro a řidič byl rád, že vůbec někoho poveze. Projížděli jsme městem a já jsem se ttiše radovala z pohodové dánské atmosféry, která mě vždycky těší, dělá mi velkou radost a pokaždé se mi hrozně uleví.
Vystoupila jsem asi deset metrů od domu, kde tentokrát bydlím a který má v přízemí velikánský obchod se starými gramofonovými deskami. A pak.... pak mě čekalo pět pater bez výtahu, protože domy v Nørrebro stavěli v době, kdy se Kodaň rozrůstala v době průmyslové revoluce. Byty jsou tu miniaturní a na to, aby se v nich dobudoval jakýkoli výtah, v nich doslova není prostor. :-) Výhled mám romanticky strašidelný - na velký kodaňský hřbitov, kde je pochovaný třeba Hans Christian Andersen nebo Søren Kierkegaard. Hřbitov ale zároveň slouží jako park, potkáte tu lidi na kole, pejskaře, maminky s kočárky a často je tu slyšet smích. Smutek z loučení se tu mísí z radostí ze života. Velmi dánské to je.
Ale k tomu výhledu: vypadá nějak takhle.
Původní plán na odpoledne spočíval v urputné turistice. Když jsem ale dorazila, dolehla na mě únava z cestování - a tak jsem šla především nakoupit něco k snídani. A když jsem vylezla z obchodu, uviděla jsem hned vedle takovou malinkou kavárničku s výhledem na hlavní ulici, i usedla jsem, nechala si donést citronový koláč a dobrou dánskou kávu a sledovala, co se kde děje.
A když mě to přestalo bavit, vyrazila jsem do hřbitovního parku. Hodinu jsem seděla na lavičce pod stromem, četla si v žalmech a užívala si těsně vedle rušné ulice báječný klid, ticho a stromy. Pak mi začala být zima, tak jsem se zvedla a zamířila "domů". Cestou jsem povečeřela kebab u jakýchsi Libanonců, stál mě jen 40 korun a vzápětí jsem objevila, že za rohem máme krásný kostel.
Uprostřed čtvrti, která má docela divokou pověst a je, řekněme, etnická, najdete takovýhle krásně klidný kout.
Teď v půl dvanácté už je tma i tady v Kodani a tak se chystám do postele, abych byla ráno co k čemu. Raduju se, že tu jsem. Únavě navzdory mi je dnes večer prostě hezky.
Těším se, co přinese zítřek.
A přeju vám dobrou noc. :-)
Mám za sebou jeden z prvních volných dní letošních prázdnin, které začínám studijně - opoakováním kursu Estill Voice Model, tentokrát ovšem v Dánsku a v dánštině. Je to součást přípravy na zkoušku Estill Figure Proficiency a zároveň nutnost, pokud se chci zapsat do některých pokračovacích - pokročilých kursů, u kterých je nutnou podmínkou dvojnásobná účast na tomhle základním.
A tak jsem v pátek brzy ráno odučila poslední hodiny letošního školního roku, sblalila maličkatý batůžek a v neděli ráno vyrazila směr letiště. Tentokrát jsem letěla s nízkonákladovou společností Norwegian, kterou mám ale moc ráda, protože se moc nízkonákladově nechovají, dokoupit zavazadlo je výrazně levnější než u Českých aerolinií, odbavení pošlou na mobil esemeskou a velikost zavazadel na centimetry nikdo neřešil, natož aby můj palubní batoh vážili. :-)
Let do Kodaně byl rychlý, dali jsme to za míň než hodinu a krátce po poledni jsem tak už nasedala do autobusu 5C, který jede z letiště přes celou Kodaň a staví asi tak deset metrů od místa, kde tentokrát tábořím. V autobuse z letiště nikdo nebyl - všichni šli na vlak nebo na metro a řidič byl rád, že vůbec někoho poveze. Projížděli jsme městem a já jsem se ttiše radovala z pohodové dánské atmosféry, která mě vždycky těší, dělá mi velkou radost a pokaždé se mi hrozně uleví.
Vystoupila jsem asi deset metrů od domu, kde tentokrát bydlím a který má v přízemí velikánský obchod se starými gramofonovými deskami. A pak.... pak mě čekalo pět pater bez výtahu, protože domy v Nørrebro stavěli v době, kdy se Kodaň rozrůstala v době průmyslové revoluce. Byty jsou tu miniaturní a na to, aby se v nich dobudoval jakýkoli výtah, v nich doslova není prostor. :-) Výhled mám romanticky strašidelný - na velký kodaňský hřbitov, kde je pochovaný třeba Hans Christian Andersen nebo Søren Kierkegaard. Hřbitov ale zároveň slouží jako park, potkáte tu lidi na kole, pejskaře, maminky s kočárky a často je tu slyšet smích. Smutek z loučení se tu mísí z radostí ze života. Velmi dánské to je.
Ale k tomu výhledu: vypadá nějak takhle.
Původní plán na odpoledne spočíval v urputné turistice. Když jsem ale dorazila, dolehla na mě únava z cestování - a tak jsem šla především nakoupit něco k snídani. A když jsem vylezla z obchodu, uviděla jsem hned vedle takovou malinkou kavárničku s výhledem na hlavní ulici, i usedla jsem, nechala si donést citronový koláč a dobrou dánskou kávu a sledovala, co se kde děje.
A když mě to přestalo bavit, vyrazila jsem do hřbitovního parku. Hodinu jsem seděla na lavičce pod stromem, četla si v žalmech a užívala si těsně vedle rušné ulice báječný klid, ticho a stromy. Pak mi začala být zima, tak jsem se zvedla a zamířila "domů". Cestou jsem povečeřela kebab u jakýchsi Libanonců, stál mě jen 40 korun a vzápětí jsem objevila, že za rohem máme krásný kostel.
Uprostřed čtvrti, která má docela divokou pověst a je, řekněme, etnická, najdete takovýhle krásně klidný kout.
Teď v půl dvanácté už je tma i tady v Kodani a tak se chystám do postele, abych byla ráno co k čemu. Raduju se, že tu jsem. Únavě navzdory mi je dnes večer prostě hezky.
Těším se, co přinese zítřek.
A přeju vám dobrou noc. :-)
Komentáře
Okomentovat