Estill hygge

Z Dánska už jsem doma. A strašně se mi stýská. Kurs Estill Voice Model v Kodani byl klidný a pokojný. První dva dny nás bylo osm, zbytek kursu jsme trávili v šesti. Na rozdíl od únorových Helsinek bylo v Kodani vedro skoro tropické a tak jsem vždycky ráno vyrazila do školy, cestou si koupila něco k snídani a pak snídala na náměstí u fontány.

Naše škola byla hned za rohem, v kulturním centru s báječnou arabskou jídelnou, kde vařili skvělá blízkovýchodní jídla za málo peněz. To je pro Estill kursy tuze důležité. Jelikož jsou to čtyř až pětidenní informační maratony s pauzou na oběd v délce jedné hodiny, kursy se často konají tak, aby se dalo najíst na místě nebo někde úplně hned vedle. A tak zatímco v Helsinkách jsme týden jeli na nepálské kuchyni, tady nás čekala jídla z celého světa, která jsme pak pojídali v klidu na školním dvorku, kde jsme pokračovali ve vypravování o zkušenostech ze života se zpíváním. 

Je to hodně zvláštní. Ve světě se poslední dobou hodně píše o dánském fenoménu hygge. Najdete o něm články v novinách, lifestylových časopisech, ale existuje o něm i spousta více či méně chytrých knih. Ale podle mě to stejně pořádně umějí jen Dánové. Hygge znamená umět se radovat z každodenních maličkostí, bez výčitek si po jídle dát ještě něco sladkého, umět si sednout s knížkou u zapálené svíčky a zachumlat se do deky. Je to i umění sdílení života s ostatními lidmi,  které má člověk kolem sebe.  A tak jsme předposlední večer kursu vyrazili v šesti lidech v klidu a pohodě do italské restaurace, která byla hned za rohem, aby to nebylo daleko a aby to hygge bylo pro všechny, tedy i pro mě, jelikož po náročném kursu jsem na dlouhé putování zrovna zralá nebyla a přitom to nikdo nebral úkorně, že ho nějak omezuju. :-) 

Poslední večer v Kodani jsem pojala jako procházku po městě. Zrovna začínal v celém městě jazzový festival a tak jsem prošla z hlavního Radničního náměstí až na Královské nové trhy, tam jsem seděla na zahrádce kavárny, poslouchala muziku a bylo mi krásně. Svůj hygge večer jsem zakončila meditativně tak, že jsem se vrátila na hřbitov, co je zároveň i park, a tam jsem našla hrob dánského filozofa Sørena Kierkegaarda. Pokud ovšem čekáte něco extra honosného, zklamu vás. Ten hrob byl vlastně úplně obyčejný. 

Poslední den jsem se v Kodani sbalila, sebrala svůj sedmikilový batůžek a pětikilovou kabelku :-) a vyrazila jsem do přístavu. Na Ofelině náměstí u divadla jsou k dispozici zadarmo lehátka, můžete se tam uvelebit a koukat na lodičky. A že jich bylo. 

Pak jsem se vydala na tradiční okružní plavbu Kodaní, zamávala z moře malé mořské víle a pak už nezbylo, než se s Kodaní pro tentokrát rozloučit. 

Na kurs do Kodaně se mi tentokrát chtělo i nechtělo, protože konec června jsem měla hodně těžký. Ale jsem moc ráda, že jsem tam i díky podpoře Nadace Život Umělce být mohla. Malý počet účastníků znamenal, že jsme se mohli víc ptát a fakt, že mám za sebou ten základní kurs dvakrát, zase znamená mimo jiné to, že smím do dalších, pokračovacích kursů. Hlavně ale: ukázalo se, že fyzicky náročný program se mnohem lépe zvládá, když je člověk v klidu a v pohodě. Teď nezbývá, než se těšit na to, až člověk všechny ty znalosti bude moct uplatnit na žácích.  :-) 

A příští vzdělávací zastávka? Moc doufám v Řecko a možnost studia Continuum Movement, o kterém toho tady na blogu taky ledacos najdete. Kvůli studiu v Řecku mi momentálně běží crowdfundingová kampaň, nějaké přispěvatele už náš projekt má a já hrozně moc doufám, že se ty peníze povede vybrat. Pokud jste mezi nimi, moc a moc děkuju - jména zatím nevím,jen vím, kolik vás je,  tak jen takhle anonymně. Pokud byste mezi nimi rádi byli, podívejte se sem: Každá koruna se počítá a za jakoukoli podporu a sdílení budu i já i můj kolega moc vděčná. Letní kampaně prý mají menší šanci na úspěch. Potvrdíme to pravidlo, nebo ho popřeme?  Já bych si moc přála to druhé. Ale záleží to hodně třeba i na vás. :-) 

Čas na vzpomínky na Dánsko a sny o Řecku pomalu končí. Vracím se teď k nějakému foniatrickému textu na překlad  a vám přeju do dnešního dne trochu toho hygge, o kterém si začínám myslet, že kdybychom se ho v Čechách naučili, bylo by to moc prima.