Papírová a jiná honička

Jak tři týdny nenapsat do blogu ani řádku....? To už je od posledně tři týdny? Vážně? Poslední týdny utekly ve velkém stylu - a důvodů to má hned několik. Ten první spočívá v mojí zoufalé snaze nacpat do jednoho dne, co má hodin dvacet a ještě čtyři, času přibližně dvojnásobek.

Zřejmě mě k tomu inspiroval i helsinský kurs Estill Voice Model, který se vyznačoval přesně tímhle - do čtyř dnů vtěsnáte čtyřicet hodin teoretické i praktické výuky zpěvu. Začínáte v devět a končíte v půl jedenácté večer, s jednou pauzou na oběd a jednou na uvaření polívky z pytlíku přímo na místě konání kursu, jelikož dvakrát denně si dávat indickou ve vedlejší hospodě se mi zdálo přeci jen příliš dobrodružné. :-)  Po nárazu prvního dne jsem na ty zbývající byla přeci jen o něco připravenější.  Mé čtyřdenní úsilí bylo posléze korunováno certifikátem, který mou účast na tomhle báječném kursu dokládá a je zanesen v americké databázi účastníků z celého světa a je to zároveň první krok na cestě k certifikaci v téhle metodě - abych ji mohla oficiálně učit.

Momentálně smím využívat při výuce cvičení, která se mi z techniky líbí a také znalosti, na kursu nabyté, ale na cestě k tomu, aby byl člověk autorizovaným lektorem metody, je to teprve první krok, nebo spíš krůček.  K tomu je totiž třeba ten kurs absolvovat dvakrát, pak udělat zkoušku, která prokáže, že umím předvést všechna ta cvičení, pak si střihnout několikahodinový test z teorie (anatomie, miluju anatomii! ), na několika kursech učit koncepty pod dozorem někoho certifikovaného a zkušeného a teprve potom přijde právo učit Estill Voice Model oficiálně a samostatně. S neexistující metodickou přípravou na učení v té podobě, jak ji znají studenti českých konzervatoří, tenhle přístup má společného jen málo a nevím, jestli se mi povede celý proces dokončit... ale první krok jsem udělala a druhý už vlastně taky a rozhodla jsem se to brát krok za krokem.  Ráda bych kurs zopakovala v červenci v Kodani - v dánštině!  - a za tím účelem jsem minulých pár dní seděla nad papíry a žádostmi o granty, protože se domnívám, že nemusím vždycky všechno zaplatit ze svých vlastních kapes. Nehledě na to, že sepsat takovou žádost vydá na několik hodin zrovna takové práce jako je cokoli jiného a ty peníze z grantu jsou fakt poctivě odpracované... :-)))


Obzvlášť horká chvilka nastala, když jsem zjistila, že jsem do obálky nadepsané Český hudební fond uložila pečlivě vyplněné daňové přiznání,  zatímco do té, kterou jsem adresovala Finančnímu úřadu v Praze 5, jsem zabalila žádost o grant na zahraniční pěvecký kurs v Kodani. :-D   Pevně věřím,  že po výměně těch papírů v obou obálkách a několikeré další kontrole všechny ty formuláře doputovaly, kam mají... předpokládám, že v opačném případě už by se někdo z Finančního úřadu ozval!

Taky pracuju na tom, abych mohla v létě začít oficiálně studovat Continuum Movement, jelikož počet hodin pro vstup do certifikačního kursu mám splněný... zatím ale váhám, který přesně by byl pro mě nejlepší a taky zvažuju, jak přesně se vypořádat se školným, které je ve všech případech vskutku západoevropské, je k němu třeba přičíst náklady na cestování a pobyt v místě kursu a připravuju se, já osoba plachá, na crowdfundingovou kampaň...

No a aby se to nepletlo, ukončila jsem nedávno sérii několika fyzioterapeutických seancí tzv. "na pojišťovnu". Těch pár sezení (konkrétně čtyři, pátou terapii fyzioterapeutka zrušila pro nemoc a z posledního termínu jsem se omlouvala já) tedy těch několik hodin  bylo pro mě dost psychicky náročných. Od fyzioterapeuta  nečekám, že udělá zázrak  a vyřeší každou bolístku - mám rozum, jsem při smyslech a žiju se svojí báječnou zdravotní nálepkou už léta. Taky vím, že  o zázraky je lépe prosít úplně jinde.  Tak nějak ale doufám,  že se se mnou dá pracovat i jinak než vleže a prakticky bez pohybu. Také čekám, že když mě něco akutně bolí, nebude fyzio-pracovník uvažovat v intencích "no jo, má obrnu,  tak to bolí, no, co by sakra chtěla, já potřebuju kafe!", ale zkusí se zamyslet nad tím, od čeho že to tak čerstvě vzniklo a s tím nějak adekvátně naloží... Opravdu nemám nic proti měkkým technikám... ale když už na to přijde, thajská masáž od pravé Thajky mi zabírá na ztuhlost mnohem pěkněji. :-) Vlídná a profesionálně laskavá má terapeutka byla a v rámci svých možností se nepochybně snažila, přesto jsme se nějak nastavením úplně nepotkaly. Škoda.

Když jsem se pak vrátila k fyzioterapeutovi svému, který se o mě stará už několik let naprosto báječně a konečně to zas jde k němu chodit, ulevilo se mi během několika terapií tolik, že jsem z toho samou úlevou prospala skoro celé Velikonoce!

Divíte, se, že nestíhám psát blog?

Tentokrát se ale jistě ozvu dřív. Slibuju.

:-)







Komentáře

Oblíbené příspěvky