Helsinky - den druhý

Poté, co jsme složitě doputovali do onoho kýženého komunitního centra, kde se konal kurs Estill Voice Model,  pochopila jsem, že tohle bude jedno velké vzdělávací dobrodružství. Na kursu byla zvláštní směsice studentů konzervatoří, jejich profesorů, učitelů zpěvu z různých hudebních škol a... já. Kurs byl úchvatně zajímavý. Střidala se teorie, videa a praxe v menších skupinkách a to celé bylo vždy zakončené částí zvanou Masterclass, kde jsme měli za úkol každý něco zazpívat. První den jsem si to moc neužila, jelikož jsem polovinu odpoledne přemítala,  jak jen se, pro všechno na světě, dostanu po tom ledu zpátky do hotelu. Úvahy to byly chmurné a velmi vyčerpávající a když na mě konečně skoro v deset večer došla řada, abych šla zpívat, byla jsem už unavená tak, že jsem ani stát nedokázala a vlastně si z toho ani moc nepamatuju, jen že jsem sotva stála a přemýšlela jsem, co tam, pro všechno na světě, vlastně dělám. Turistika po ledu se ukázala jako velmi nevhodná aktivita, pokud měl člověk o osm hodin později podat ještě nějaký smysluplný výkon. A to jsem ještě přemýšlela nad tím, zda si v hotelu nějak rozumně poradili s oknem. Vzpomínáte?

Když jsem to finské řešení, plná dojmů z velmi turistického dne, viděla, nezbývalo, než se začít nahlas smát.  No a potom jsem vyrabovala minibar. Předsevzetím navzdory jsem zkonzumovala veškerou dostupnou finskou čokoládu Fazer, která se v milém minibaru nacházela, a šla jsem se zahřát do sauny,  abych ty zážitky radši snad vypotila nebo co...

Ze sauny jsem šla rovnou spát a že jsem byla unavená opravdu hodně, usnula jsem prakticky okamžitě. Druhý den ráno mě vyzvednul v hotelu misionář Paul, který se, díky Bohu, od svého auta neuměl odloučit ani v úterý, a cestou na periferii nám ukazoval, kde co v Helsinkách je. A parky. Spoustu parků.

Den druhý byl pro mě o poznání snadnější, ačkoli nácvik jednotlivých povinných cviků, ze kterých se Estill Voice Model skládá, byl místy frustrující. Jsou to taková nenápadná cvičení, zaměřená na správnou koordinaci nejrůznějších malinkých svalů kolem hlasivek.... a člověk přišel na to, jak těžká umí práce na detailu být. Byla jsem odpočatější a klidnější a když došlo večer na zpěv, střihla jsem si krásný český šanson. A stalo se něco zvláštního. Ten příběh, který jsem zpívala česky, ožil natolik, že mu rozuměli i všichni přítomní Finové a dánská lektorka, bylo vidět slzy a dojetí a já se to nesnažila u svého publika nijak vyvolávat. Prostě se to stalo a já byla za to moc vděčná, protože tyhle okamžiky, které člověk neplánuje, ale přitom se dokáže dotknout srdce, mizí hranice jazyků a zůstává jen univerzální jazyk hudby a lidského hlasu, tak ty jsou prostě nejkrásnější.

V každodenním pedagogickém provozu jsou pak opravdu vzácné. A za každou takovou chvilku nezbývá, než děkovat.