Helsinky v únoru - první dojmy

Helsinky v únoru jsou chladné a pořádat v tomhle místě pěvecký kurs, případně se tohoto kursu účastnit, vyžaduje určité oběti nebo určitou dávku šílenství. Sebe  v tomto případě mohu obvinit pouze z oné druhé zmíněné možnosti.
Jet do Helsinek v únoru mi přišlo romantické, bude tam sníh, mráz a sauna. To všechno tu skutečně je a romantické je to taky, pokud po tom sněhu nevláčíte kufr s mačkami, cepíny, oteplovačkami, svetry a jiným polárním vybavením. V opačném případě vám totiž věru chybí tažní psi.

Z mého cestování byla nejnervóznější maminka. Průběžně se dotazovala, co budu v Helsinkách dělat, kam tam budu chodit na obědy a fakt, že si s sebou k večeři vezu několik pytlíkových polévek, ji nezměrně uklidňoval.

Na letišti v Praze to byla pohoda. Sice mi nedorazila asistence k letadlu, což by, pokud bych skutečně chodit nemohla vůbec, byl poněkud problém, protože ale Finnair stává u brány D4, což je úplně nejblíž bezpečnostní kontrole, obešlo se to tentokrát bez zběsilého úprku přes celé letiště, jako když člověk letí třeba s ČSA do Kodaně, že jo.... V Helsinkách se ovšem ukázalo, že kupovat si takový ten univerzální skořepinový stříbrný kufr byl vskutku idiotský. Tento nápad totiž měli snad všichni, kdo letěli do Helsinek a než jsme si zavazadla správně rozebrali, trvalo to docela dlouho. K autobusu Finnairu to bylo naštěstí kousek a tak poslední část cesty proběhla už v klidu.... a navíc mě do odbavovacího prostoru odvezl letištní doprovod pro handicapované.

Autobus z letiště v Helsinkách dojede do města asi za 30 minut a stojí hned u východu z příletové haly. Minout ho nelze, což je veliká výhoda tohoto způsobu dopravy oproti vlaku, který sice na letiště jede taky, ale následuje asi tak kilometrové putování chodbami  k samotnému terminálu. Když jsem z autobusu vystoupila na helsinském hlavním nádraží, přímo přede mnou byla česká hospoda Vltava.  Můžete si tu dát i takové české pochoutky jako je třeba salát z uzeného lososa asi za osmnáct euro. :-) Vltavu jsem zdárně minula a vydala se do hotelu Arthur, který byl od nádraží opravdu nedaleko, kousíček od Casina Helsinki.  Než jsem ovšem vyvlekla do pátého patra hotelu kufr, byla už skoro tma. Vybalila jsem a vydala se hledat nějakou tu hospodu. Vzhledem k mrazu a ledu na ulicích jsem radši neputovala nikam daleko - a užila si báječnou thajskou večeři v domě jen o tři bloky vedle.

Původní plán, že se pak půjdu trochu projít, zmařila únava. Týden před odjezdem do Helsinek byl tak fyzicky náročný, že jen jsem došla do hotelu, upadla jsem do postele a spala a spala... jak nějaká Růženka, nakažená spavou nemocí k tomu... až na to, že kolem třetí ráno mě probudila příšerná zima. Okno pokoje netěsnilo a tuze jím táhlo, ten krásný helsinský dvacetistupňový mráz byl i u mě v pokoji a já si užívala vpravdě polární noc s šálou na krku, protože aby mě neofouklo, že jo... Druhý den ráno jsem prosila pána na recepci, aby s tím něco udělali. Inu, udělali. Zcela konkrétně s tím provedli tohle:

Ten den ráno jsem vstala, dlouze posnídala, sbalila všechny krámy, co byly na kurs třeba a vydala se směr škola. Když jsem na kraji Helsinek vystoupila z autobusu, zjistila jsem, že se nacházím v průmyslové zóně, kde se jednak neočekává, že bude kdokoli chodit pěšky a vlastně se ani moc nečeká, že se tam vůbec kdo bude vyskytovat, jelikož silnici pokrýval čistý led bez jakéhokoli posypu, bylo to do kopce a z kopce a široko daleko nikdo nebyl.  Doufala jsem tedy, že moje navigace v telefonu funguje, jak má. Což evidentně fungovala, protože časem jsem narazila i na další, tentokrát už ovšem finské turisty v pustině, kteří (taktéž s pomocí navigace v telefonech) hledali to samé místo, co já. 

Našli jsme. 

Propadla jsem panice. Při představě, jak tuto trasu asi tak zvládnu ve tmě pozdě večer nebo brzo ráno jsem si nebyla jistá, jestli to vůbec půjde.  Jestli jsem se nepřecenila a jak, pro všechno na světě, tohle dám dvakrát denně a ještě zvládnu udělat nějaký umělecký dojem svým zpěvem. Přemítala jsem, kolik asi může stát finský taxík aspoň od školy k vlaku - a jestli sem ten taxík vůbec trefí.  Ty úvahy byly úmorné a únavné. Ve chvíli, kdy jsem se už už smiřovala se skutečností,  že tohle jsem asi trochu prokoučovala a téměř jistě si přivodím nějakou tu zlomeninu minimálně jedné končetiny pádem na ledu, přičemž léčbu následně odmítne uhradit česká cestovní pojišťovna, jelikož člověk jako já nemá ve zdejším terénu v únoru co dělat,  ukázalo se, že mezi přítomnými Finy, kteří všichni poctivě dorazili MHD a pěšky, je i kanadský misionář Paul. Ten  prohlásil, že coby Američan  se těžko smiřuje se skutečností, že by se měl někam přesouvat jinak než autem,  že bez něj neumí fungovat a tudíž chápe můj problém. Než se začnete pohoršovat nad neduchovností takového prohlášení, vězte, že Paul dále pravil: "Moc rád Tě hodím autem do hotelu a ráno zase vyzvednu - jinak bys to měla moc daleko a to je poněkud nešikovné. "

Ten kámen, co mi spadl ze srdce, musel být slyšet v tu chvíli až v Čechách a moje vděčnost Pánu Bohu za to, že vysílá misionáře nejen do Afriky, ale i do Finska - a ještě na takový "neduchovní"  drahý pěvecký kurs - tak ta byla opravu veliká. 

A to všechno byl jen začátek. 

Pokračování... příště. Těšte se.