O vrstevnicích a diretisimách, průvodcování, portugaštině a tak vůbec

Tak jo. Jsem doma z výletu do Portugalska - plná dojmů a taky skolená letištní klimatizací - přesun z lisabonských třiceti stupňů a sluníčka do našich devíti, kombinovaných s deštěm, by asi ještě zvládnout šel,  za předpokladu, že by trval předpokládanou dobu. Jenže to by nám TAP Portugal nesměli zrušit přímý let do Prahy a zařídit nám místo toho letecké dobrodružství s mezipřistáním v Budapešti, které znamenalo dvě hodiny navíc na klimatizovaném letišti a další tři v letadle, kde byla úplně obyčejná, bohapustá zima. Začátek školního roku tedy trávím s rýmičkou a kašlíčkem a snažím se přijít na to, jak při výuce zpěvu využít pantomimu... ale o tom  psát nechci.  Radši vám povím něco o Portugalsku.

Když tatínek přišel s pozváním na tenhle výlet, byla jsem nadšená. O Portugalsku jsem nevěděla prakticky nic - a možná to tak bylo správně.
Přípravy na výlet jsem pojala velmi poctivě. Tak nějak jsem vytušila, že v Portugalsku to s angličtinou nebude velká výhra a začala se po letech učit nový jazyk. S pomocí programu Duolingo jsem zvládla fráze jako třeba "Ta kráva  pije moje víno," a "Můj motýl píše knihu," a takto jazykově vybavena jsem se vydala do země, kde jsem měla mít možnost své báječné nové čtyřtýdenní jazykové znalosti uplatnit.

Když jsme do Portugalska přiletěli, poněkud mě zaskočil místní terén. Odchovaná Dánskem, kde za Nebeskou horu označují kopeček o výšce 147 metrů nad mořem a tahle terénní boule patří k nejvyšším bodům země vůbec,  jsem byla na Portugalsko, kde je 10 metrů rovinky neobvyklý a prapodivný přírodní úkaz, mírně řečeno morálně nepřipravena.  Tím spíš, že vůbec první místo, kam jsme po příjezdu zamířili, bylo nejzápadnější místo evropského kontinentu, Cabo da Roca.

Dojít tam znamenalo nejen překonat pár celkem příkrých svahů, ale navíc si poradit se zcela přírodním terénem se spoustou velikých kamenů a písku, to celé bosky, jelikož od doby, co nosím bosoboty, jsem "normální boty" neobula ani jednou.  Odměna v podobě výhledů na divoký oceán ovšem stála za to, ačkoli moje drahé (no jo, ve všech směrech drahé) obutí po této akci vypadalo, jako kdybych se v botinkách prošla po nějaké stavbě a musela jsem je očistit dezinfekčními ubrousky vy-víte-na-co, jelikož ten písek prostě nechtěl z kůže dolů jen tak. Ach.

Večer jsem pak v portugalské hospodě ve Fátimě zkoušela uplatnit svou portugalštinu na místní číšníky. Na zdvořilou nabídku, zda mohou přinést jídelní lístek v angličtině, jsem odvětila, že si přeji jídelníček portugalský, objednám si taktéž portugalsky a anglicky si hovořit nepřeji. K čemu bych se jinak učila všechny ty věty o papouškovi, který nemá rád ananas? Ehm... objednat víno jsem zvládla, jen se mi nějak pomotaly číslovky a tak ním místo půllitru vína donesli litr  skoro celý - a protože reklamovat jsem to množství neuměla, nezbývalo, než se obětovat a vypít to. Obětovali jsme se.

Zájezd byl koncipován pro seniory - otcovy kolegy z práce. Skupina to byla velmi nesourodá, tedy až na  jazykovou vybavenost. V tomto ohledu byla naopak velmi homogenní a vyznačovala se neznalostí jakéhokoli cizího jazyka. O účastníky zájezdu  pak měl pečovat pán, který kdysi dávno (asi před třiceti lety) v Portugalsku nějakou dobu pracoval na ambasádě a uměl portugalsky.  Tento fakt byl jeho jedinou kvalifikací pro vedení zájezdu. Pojal to celé jako vzpomínkový výlet do doby před třiceti lety - a ukázal nám, kde tehdy bydleli, kam se chodily jejich děti koupat do moře a kde se tehdy dalo koupit dobré portské. Na fakt, že účastníci zájezdu  budou možná chtít zjistit něco i o tom, kam se mohou jít najíst dnes nebo se dozvědět něco o historii Portugalska, ho v cestovce nějak zapomněli upozornit. Na otázky tohoto druhu reagoval komentáři typu "Jéžiš, už se mě na nic neptejte, to je jak u blbejch na dvorečku... " a mezi účastníky zájezdu to nevedlo ke vzpouře patrně jen proto, že to byl původně i jejich kolega.

Díky tomu všemu byla moje pětislovná portugalština byla prohlášena za použitelnou na tlumočení a překlady jídelních lístků.  Lodní výlet v Portu jsem domlouvala taky já - a že jsem vyhandlovala slevu a ochutnávku portského zdarma a výlet na vyhlídku jedné restaurace,  byla jsem za hvězdu a portské jsem si ten den opravdu užila.  Dosyta! :-)

Portugalsko se mi líbilo moc. Malebná zákoutí, divoké moře i milí, přátelští lidé, kteří byli ochotní poradit i pomoct, když to bylo třeba.
Na rozdíl od našeho vůdce smečky. 

Vrcholným číslem toho pána byla "rada", kterou jsem dostala poslední den v Lisabonu. Tam celou výpravu čekal již tradiční běh do vrchu, jehož cílem byl místní hrad, který se nachází, snad aby nebylo tak snadné ho dobýt, na velkém a strmém kopci se svahem prudkým tak, že můj geodeticky vzdělaný otec prohlásil, že ve zdejších podmínkách nelze definovat vrstevnici, jelikož jakákoli vrstevnice připomíná spíše diretisimu, což je, jak mi byl vysvětlil, kolmice na vrstevnici.  Tak. 

 Pan průvodce celkem nekompromisně prohlásil, že zdolat tento kopec pro mě bude nemožné a že nejjednodušší by bylo vzít si na tu cestu taxi. Zeptala jsem se, jak daleko hrad od náměstí, kde nás měl autobus vysadit, je a dozvěděla jsem se, že je to necelý kilometr, asi tak 800 metrů. Asi tak 800 metrů zvládnu, to vím bezpečně.  Variantu "pojedeme taxíkem" jsem pak definitivně zavrhla v okamžiku, kdy jsem se dozvěděla, že zbytek výpravy má v plánu vyplenit místní prodejnu ginji, což je sladký višňový likér s asi 18 procenty alkoholu. Usoudila jsem, že ginja zdrží zbytek výpravy na tak dlouhou dobu, že já mezitím na hrad vylezu dvakrát... a moc daleko od pravdy jsem s tímhle odhadem nebyla. PODAŘILO SE, ale schody jsem radši nepočítala a sklon ulic se nesnažila ani odhadovat. Abych neztratila sebedůvěru.

Vystoupali jsme s tatínkem až k hradu, svalili se na kamennou lavičku - a zjistili, že hned u hradu stojí tramvaj! Historická lisabonská tramvaj číslo 28, považovaná za jednu z největších lisabonských atrakcí. "Kdo nejel v Lisabonu tramvají, jako by tady nebyl," oznámila jsem otci a vysvětlila mu, že opouštíme organizovanou skupinu, že chci jet tramvají,  on taky a že ta tramvaj jede támhle.... Tatínek, který zamlada jezdíval v pražských tramvajích jako průvodčí, zahlédl kohosi, jak se veze na stupátku lisabonské žluté krásky, prohlásil, že přesně takhle jezdíval tehdy před lety on a usoudil, že si zavzpomíná na mládí a své bláznivé dceři vyhoví. I šli jsme na tramvaj.  Jízda uzoulinkými uličkami, kde jsme okolní domy míjeli jen o pár centimetrů,  drápali se do kopců a zase se z nich spouštěli jako kdybychom nebyli tramvaj, ale nějaké přerostlé vozítko horské dráhy, byla parádní!

Jaké však bylo naše překvapení, když jsme na konečné téhle tramvaje zjistili, že se tato nachází zhruba 200 metrů od místa, kde nás v Lisabonu vysazoval autobus a odkud jsme měli odjíždět zpátky na ubytování. Jak je možné, že něco takového "průvodce zájezdu" nevěděl a doporučoval dopravu k hradu a od něj taxíkem, je nad moje chápání - na něco takového zkrátka můj atrofovaný mozek nestačí!

Zážitky s oním pánem pak vyvrcholily na letišti v Lisabonu. Ve chvíli, kdy jsme se z odletové tabule dozvěděli, že náš let je zrušený,  všem doporučil počkat pod tou tabulí, dokud se tam neobjeví let náhradní. :-))) a sladké tajemství, že náhradní let je přes Budapešť, se tak dozvěděl prakticky až při nástupu do letadla. Pak se zhrzeně usadil v Business class (TAP Portugal má nečíslovaná sedadla a platí pravidlo, že si člověk může sednout, kam chce, čehož náš guide využil s hbitostí sobě vlastní), no a celý let o něm nikdo nic neslyšel.  Informace o výstupu z letadla v Budapešti jsem tak výpravě tlumočila já, zatímco pan průvodce seděl vepředu v letadle a pomrkával na mě, když jsem procházela kolem na toaletu.  Asi bych měla žádat o část odměny. Ne?

Všemu navzdory ale musím říct, že Portugalsko je jedna z nejhezčích zemi, kde jsem kdy byla a že mě moc potěšilo, že jsem ten prazvláštní terén zvládla a upadla jen jednou, když jsem přehlídla vysoký schod. Vrátila bych se sem jednou docela ráda, ale mezitím musím trochu zapracovat na portugalštině a znalostech MHD, prodejen portského a tak vůbec.  Co kdybych zas někomu dělala průvodce?