Balada o cestování vlakem a jiných výzvách
Vím, mlčím dlouho... od návratu z Portugalska jako kdyby se po mně zem na blogu slehla. Důvody jsou prozaické. Začátek školního roku je pro učitele čehokoli, co se v období školního roku provozuje, vždy období hektické a pokud nebožáky, pracující ve školství a po letních prázdninách se smiřující opět s nutností pravidelné docházky kamkoli, zaměstnáte více, než je nezbytně nutné, se zlou se potážete.
Snažím se smířit s faktem, že v České republice to není jako v Portugalsku, není tu ani teplo, ani čerstvé mořské ryby, dokonce ani zelené víno ne. Smutné. Vážně. Začátek totálního pracovního nasazení začal vskutku netradičně portugalskou skorochřipkou, vzniklou v portugalském letadle a tahle "rýmička" přišla v ten úplně nejpitomější čas... v době, kdy mi přicházejí noví klienti. Není nad to, když rušíte první hodiny zpěvu, protože jste aktuálně bez hlasu a žáky o nutnosti hlasového klidu poučujete prakticky, rozumějte pantomimou, jelikož jediné zvuky, které ze sebe dostanete, připomínají hlasové pokusy někoho, kdo se právě vzpamatovává z náročné ORL operace. Nevím ani, kolikrát jsem za tu dobu řekla "omlouvám se".
Po dvou týdnech rýmičkování jsem měla tu čest přispět svým dílem k organizaci dalšího gospel workshopu daleko na Moravě. Vtipná zkušenost, především proto, že mým úkolem bylo převézt z pražského letiště lektorku workshopu - ve chvíli, kdy byl domluvený odvoz s věrným gospel taxíkářem, což je čestná a nehonorovaná funkce mého tatínka, se ukázalo, že lektorka není sama, nýbrž že jde o šestičlennou skupinu lidí. Můj otec je vlídný, vstřícný a laskavý a v mých gospelových projektech se mě snaží maximálně podporovat. Nemluví ale žádným jazykem a umí si pouze říct portugalsky o pivo (naučila jsem ho to slovo, jež označuje pivo a čte se serveža, pomocí nejmodernějších metod, sloužících k podpoře paměti, spočívajících v tom, že ke slovu vymyslíme nějaký příběh. Spojila jsem tatínkovi slovo s barvitou představou, jak někdo, no ano, koná velkou potřebu, a výstup má, ehm, podobu věže). Tento lingvistický klenot, jakkoli je díky moderním lingvistickým metodám výborně zapamatován, je však pro komunikaci s dánskými návštěvníky nepoužitelný. To znamená, že dvě místa v našem gospel taxíku jsou obsazena a volná jsou pouze tři, přičemž trasu Praha letiště - Praha - Hlavní nádraží není možné zdolat v době kratší než je 45 minut. Z toho mi tak nějak vyplynulo, že při dvou cestách by pouze přesun našich drahých Dánů zabral 3 hodiny. Seznámila jsem moravské hostitele se svou racionální úvahou a doporučila společný odjezd Vikingů na nádraží městskou hromadnou dopravou s tím, že se k nim na tom nádraží připojím. Námitky, že by se cestou k autobusu mohli ztratit, jsem odrazila poznámkou, že když je budu vyzvedávat, bude to na dopravu jakýmkoli způsobem ještě o jednoho člověka víc a že s nimi dávám sraz až na nádraží. Opravdu. Nedebatuju. Být zlá se v tomto případě vyplatilo. Návštěvníci si totiž šikovně a prozřetelně vzali z letiště velké taxi, kam se jich vešlo právě šest a jehož cena je vyšla stejně jako kdyby jeli autobusem. Já si ušetřila cestu na letiště a z letiště a kufr jsem tak vláčela pouze po schodech na nádraží.
To ale nebylo všechno. Organizátor totiž projevil přání, abych lístky na onen kýžený vlak pro všechy koupila také já, jelikož on bude celý den mimo internet. Můj mobil, bez kterého mi na internetu nejde ani zaplatit kartou, ani se přihlásit do elektronického bankovnictví, si právě tento okamžik vybral, aby se definitivně odebral do věčných lovišť - do křemíkového nebe - do... (doplň, ctný čtenáři, sám, kam... ) a nenávratně pošel. Okamžitě jsem koupila nový, ale ani to k vyřešení problému nestačilo. Telefony používám, dokud neumřou a tak jsem až doma zjistila, že mám sice zbrusu nový mobil, ale zároveň i úplně blbou velikost sim karty, přičemž pro novou musím k operátorovi - druhý den ráno. Což jsem nestíhala, protože mi měl dorazit klient, kterému jsem neměla jak zavolat... i nezbývalo, než paní napsat mail, doufat, že si ho přečte a pověřit maminku, aby doma počkala a situaci vysvětlila, kdyby fronta u operátora byla nějak nad očekávání dlouhá. Povedlo se. Hurá! Jela jsem domů, měla jak telefon, tak sim kartu, ale kopáči v naší ulici při opravě plynu kromě hlíny vykopali i kabel od internetu, nebylo tedy jak ten báječný nový telefon s novou kartou jak zprovoznit, jelikož přes data operátora se ajfón aktualizovat odmítnul. Ehm...byl čtvrtek pozdě odpoledne a já jsem se zoufale snažila sehnat sedm míst ve vlaku na trase Praha - Bohumín, což byl nadlidský úkol. Dánští přátelé tak měli možnost zažít jako bonus ke všemu ostatnímu i trochu autentického cestování vlakem Českých drah, který byl na odjezdu zpožděný o půl hodiny a plný tak, že jen proniknout do vagonu, do kterého jsme měli místenky, nám trvalo až do Pardubic.
Pominu-li tedy extempore, během něhož jsem vykázala na chodbičku celé jedno kupé a ještě jednoho člověka z kupé vedlejšího, což útlocitnější povahy nesly vážně těžce (jak nám mohli prodat lístky na takhle plný vlak bez místenek? a takhle se opravdu cestuje v českých vlacích kategorie Eurocity?), cesta už dále probíhala v klidu a bez potíží, workshop byl prima a drama nastalo zase až cestou zpátky. To jsem totiž stihla poslední rychlík z Bohumína jen díky tomu, že měl zpoždění asi dvacet minut, což bylo dobře, ale zase to znamenalo, že mi ujelo poslední metro, že jo.... jeden si nevybere.
Od cestování mě to nicméně neodradilo - jsem dobrodruh - a už tento pátek mířím na workshop Continuum Movement až do Bratislavy. Vzhledem k tomu, že příhody z rodu "tohle bude jednou veselá historka", přitahuju naprosto neomylně, doporučuju vám, abyste na blog příští týden zase zavítali.
Litovat určitě nebudete.
Snažím se smířit s faktem, že v České republice to není jako v Portugalsku, není tu ani teplo, ani čerstvé mořské ryby, dokonce ani zelené víno ne. Smutné. Vážně. Začátek totálního pracovního nasazení začal vskutku netradičně portugalskou skorochřipkou, vzniklou v portugalském letadle a tahle "rýmička" přišla v ten úplně nejpitomější čas... v době, kdy mi přicházejí noví klienti. Není nad to, když rušíte první hodiny zpěvu, protože jste aktuálně bez hlasu a žáky o nutnosti hlasového klidu poučujete prakticky, rozumějte pantomimou, jelikož jediné zvuky, které ze sebe dostanete, připomínají hlasové pokusy někoho, kdo se právě vzpamatovává z náročné ORL operace. Nevím ani, kolikrát jsem za tu dobu řekla "omlouvám se".
Po dvou týdnech rýmičkování jsem měla tu čest přispět svým dílem k organizaci dalšího gospel workshopu daleko na Moravě. Vtipná zkušenost, především proto, že mým úkolem bylo převézt z pražského letiště lektorku workshopu - ve chvíli, kdy byl domluvený odvoz s věrným gospel taxíkářem, což je čestná a nehonorovaná funkce mého tatínka, se ukázalo, že lektorka není sama, nýbrž že jde o šestičlennou skupinu lidí. Můj otec je vlídný, vstřícný a laskavý a v mých gospelových projektech se mě snaží maximálně podporovat. Nemluví ale žádným jazykem a umí si pouze říct portugalsky o pivo (naučila jsem ho to slovo, jež označuje pivo a čte se serveža, pomocí nejmodernějších metod, sloužících k podpoře paměti, spočívajících v tom, že ke slovu vymyslíme nějaký příběh. Spojila jsem tatínkovi slovo s barvitou představou, jak někdo, no ano, koná velkou potřebu, a výstup má, ehm, podobu věže). Tento lingvistický klenot, jakkoli je díky moderním lingvistickým metodám výborně zapamatován, je však pro komunikaci s dánskými návštěvníky nepoužitelný. To znamená, že dvě místa v našem gospel taxíku jsou obsazena a volná jsou pouze tři, přičemž trasu Praha letiště - Praha - Hlavní nádraží není možné zdolat v době kratší než je 45 minut. Z toho mi tak nějak vyplynulo, že při dvou cestách by pouze přesun našich drahých Dánů zabral 3 hodiny. Seznámila jsem moravské hostitele se svou racionální úvahou a doporučila společný odjezd Vikingů na nádraží městskou hromadnou dopravou s tím, že se k nim na tom nádraží připojím. Námitky, že by se cestou k autobusu mohli ztratit, jsem odrazila poznámkou, že když je budu vyzvedávat, bude to na dopravu jakýmkoli způsobem ještě o jednoho člověka víc a že s nimi dávám sraz až na nádraží. Opravdu. Nedebatuju. Být zlá se v tomto případě vyplatilo. Návštěvníci si totiž šikovně a prozřetelně vzali z letiště velké taxi, kam se jich vešlo právě šest a jehož cena je vyšla stejně jako kdyby jeli autobusem. Já si ušetřila cestu na letiště a z letiště a kufr jsem tak vláčela pouze po schodech na nádraží.
To ale nebylo všechno. Organizátor totiž projevil přání, abych lístky na onen kýžený vlak pro všechy koupila také já, jelikož on bude celý den mimo internet. Můj mobil, bez kterého mi na internetu nejde ani zaplatit kartou, ani se přihlásit do elektronického bankovnictví, si právě tento okamžik vybral, aby se definitivně odebral do věčných lovišť - do křemíkového nebe - do... (doplň, ctný čtenáři, sám, kam... ) a nenávratně pošel. Okamžitě jsem koupila nový, ale ani to k vyřešení problému nestačilo. Telefony používám, dokud neumřou a tak jsem až doma zjistila, že mám sice zbrusu nový mobil, ale zároveň i úplně blbou velikost sim karty, přičemž pro novou musím k operátorovi - druhý den ráno. Což jsem nestíhala, protože mi měl dorazit klient, kterému jsem neměla jak zavolat... i nezbývalo, než paní napsat mail, doufat, že si ho přečte a pověřit maminku, aby doma počkala a situaci vysvětlila, kdyby fronta u operátora byla nějak nad očekávání dlouhá. Povedlo se. Hurá! Jela jsem domů, měla jak telefon, tak sim kartu, ale kopáči v naší ulici při opravě plynu kromě hlíny vykopali i kabel od internetu, nebylo tedy jak ten báječný nový telefon s novou kartou jak zprovoznit, jelikož přes data operátora se ajfón aktualizovat odmítnul. Ehm...byl čtvrtek pozdě odpoledne a já jsem se zoufale snažila sehnat sedm míst ve vlaku na trase Praha - Bohumín, což byl nadlidský úkol. Dánští přátelé tak měli možnost zažít jako bonus ke všemu ostatnímu i trochu autentického cestování vlakem Českých drah, který byl na odjezdu zpožděný o půl hodiny a plný tak, že jen proniknout do vagonu, do kterého jsme měli místenky, nám trvalo až do Pardubic.
Od cestování mě to nicméně neodradilo - jsem dobrodruh - a už tento pátek mířím na workshop Continuum Movement až do Bratislavy. Vzhledem k tomu, že příhody z rodu "tohle bude jednou veselá historka", přitahuju naprosto neomylně, doporučuju vám, abyste na blog příští týden zase zavítali.
Litovat určitě nebudete.
Komentáře
Okomentovat