Vzpomínání nad jedním pomerančem
Já vím. Minulý týden jsem nikoho nevarovala a zmizela na celých sedm dní pryč - do jižní Itálie, na ostrov Ischie. Dovolenou už jsem potřebovala. Naléhavě. Překlady jsem překládala už tak pomalu a s tolika pauzami, že se to nedalo nikterak označovat za rozumné pracovní tempo a tak jsem dala definitivně volno svým nejpilnějším studentům, kteří se chtějí učit i o prázdninách, když je vedro a většina ostatních žáků se dožaduje klidu a svou nepřítomnost ve výuce omlouvá sluncem, vysokou vlhkostí i teplotou vzduchu a nutností dodržovat celodenní siestu.
Asi týden to vypadalo, že se vydám až někam daleko do Afriky, ale při pokusu o zamluvení dovolené se ukázalo, že letenky na Kapverdy tak nějak vyprodali, zatímco jsem čekala, až krásná cena cena vyhlídnutého zájezdu ještě trochu zkrásní. Tak se stalo, že jsem se ocitla na začátku srpna nikoli na ostrovech Kapverdských, nýbrž na jednom mrňavém italském, který leží jen kousek od Neapole a je plný termálních pramenů s vodou všech možných druhů, barev a kvalit. A, patrně aby mi to nebylo líto, že to s tou Afrikou nevyšlo, bylo v jižní Itálii horko jako v Africe - tlaková výše zvaná Lucifer znamenala, že v Itálii bylo nejtepleji za posledních 20 let, často třeba 38 stupňů ve stínu - v kombinaci s vysokou vlhkostí vzduchu to byl vážně skvělý trénink na cestu do opravdové Afriky.
Vzhledem k vedru jsme s kamarádkou zavrhly jakékoli výlety, kde hrozilo, že bychom si musely prohlížet dlouho nějaké město nebo daleko chodit. Základem všeho bylo především zdržovat se poblíž vody s libovolnou solí - a že jsme bydlely v hotelu kousek od největších termálních lázní na ostrově, které se jmenují Poseidonovy zahrady, tak jsme tohle pravidlo zvládly dodržet bez potíží. Dvaadvacet bazénů s minerální termální vodou nejrůznějších teplot, od patnácti do dvaadvaceti stupňů a přístup na soukromou lázeňskou pláž, všude kytky, olivovníky, palmy a taky ještěrky, malinké i větší, kterým horko na rozdíl od lidí nevadilo ani trochu.
Když nás Poseidonovy zahrady už omrzely, vydaly jsme se na výlet do jiného termálního parku - Therme Tropical poblíž rybářské vesničky Sant Angelo jsou menší, prázdnější a vodu mají teplejší, povětšinou mírně radioaktivní a zelenou - zda je to díky radioaktivitě nebo díky něčemu jinému, to jsme se zkoumat neodvážily. Výlet sem byl ovšem poněkud adrenalínový. To máte tak: na ostrov dováží turisty vícero cestovních kanceláří a delegáti si vzájemně vypomáhají. Když jedete na výlet, vyzvedne vás u hotelu malinký autobusek a ten sbírá turisty i v dalších ubytovacích zařízeních. Autobusek přijel. Na domluvené místo. V domluvený čas. Nastoupily jsme. Na další zastávce jsme ovšem čirou náhodou objevili, že jeho osazenstvo, včetně průvodkyně, míří na docela jiný výlet. Průvodkyně znejistěla. Očividně ji to také zmátlo a po debatě s italským řidičem se ti dva domluvili, že nás ten chlap také odveze, kam potřebujeme. Prý tam na nás čeká kolegyně, která nám pomůže s odbavením v termálním parku a poví nám, kdy máme čekat odvoz domů. Průvodkyně na nás na místě skutečně byla, zaplatila za nás vstup a sdělila nám, že zpět u dolní pokladny máme být v pět hodin. Paní u vstupu, když viděla moje báječné, horkem ještě vylepšené pohybové schopnosti, zavolala lázeňské taxi, které nás zadarmo vyvezlo na vysoký kopec a my se šly věnovat vodám. Užily jsme si všechny vody, co ve zdejších bazénech byly a den to byl fakt moc pěkný.
Zhruba v půl páté jsme se vracely na pokladnu, s naivní představou, že pokud to nahoru šlo během dvou minut, bude to stejné i s cestou dolů. Jenže taxíkář Luigi odjel s prádlem a měl se vrátit do pěti minut.
Italských pět minut se táhlo dvacet minut českých a my dole, u pokladny, kam pro nás měl přijet náš odvoz, byly přesně sedm minut po páté. Autobus nikde a dotaz v pokladně místní MHD mnoho nepomohl. Pan prodavač uměl pouze italsky. Já italsky umím říct: "kdo hledá, najde", "mluvím italsky jen málo", "jsem slečna z Čech" a "prosím jednu zmrzlinu," což jsou věty, které jsem se naučila jako asi osmiletá holčička, když měli za rodiči přijet jejich přátelé z Itálie a já chtěla udělat dojem. V Itálii jsem se tentokrát domlouvala takovou zvláštní latinou s výslovností, o níž jsem se domnívala, že je italská. Angličtina místní totiž příliš nevzrušovala, ale s vulgární latinou komunikace docela fungovalo. S jedním zaměstnancem hotelu jsme si takhle krásně popovídali o tom, že byl nedávno v Praze, chtěl si prohlédnout orloj, ale ten nefungoval, protože apoštolové nechodili, a že Praha je krásná, ale Ischia je nejkrásnější. Na té autobusové zastávce se ovšem o orloji konverzovat nedalo. Bohužel jsem neuměla dát dohromady otázku, jestli tam náhodou už nejel autobus, (jak se řekne latinsky autobus?) prodavač mi odpovídal patrně, že autobus před nějakou dobou odjel a nejspíš myslel ten jejich místní.
Kamarádka podlehla panice a tak jsme se rozhodly vyzkoušet asistenci delegátů. První slečna, která se o nás měla starat především, nám sdělila, že ona je momentálně s turisty na trajektu, o tom výletu nic neví, a že máme zavolat nějaké jiné. Můj mobil, který do té doby nikdy nic podobného neudělal, se rozhodl, že s takovou se na žádné italské telefonní číslo už telefonovat nebude a po vytočení italské předvolby se zarputile dovolával do vlastni, české hlasové schránky. Po několika pokusech se rozhodl, že ho jakákoli práce v tom horku unavuje a pošel docela.
Mě by to asi nijak zvlášť netrápilo, sedla bych zkrátka do místního autobusu a nějak někam dojela. Kamarádka, kterou děsily historky delegátky o tom, že zdejší cestování je nepříjemné, jelikož autobusy jsou plné, se na ten nápad moc nadšeně netvářila. A pak tam byla s námi ještě jedna paní. Čeleď: baba. Druh: Baba protivná. Neuměla ani italsky, ani jinak a tak se nás snažila držet, jela s námi nahoru taxíkem, prohlásila, že rozhodně pojede i zpátky a udílela nevyžádané dobré rady o tom, kdy nejlíp vyrazit zpět (co nejpozději). Durdila se nad dlouhými italskými minutami, potěšila mě sdělením, že jsem to měla líp rozplánovat, tu cestu, když jsem chtěla být na místě včas a jsem pomalá a ve finále odešla dolů pěšky a zanechala nás osudu, cestou z horní ke spodní vrátnici se prý ztratila. Přiznávám to nerada, ale když jsme ji autem míjeli, měla jsem trochu škodolibý pocit zadostiučinění. :-) Při představě, že s tímhle líbezným stvořením pojedeme ostrovní MHD, jsme jí raději vydaly číslo delegátky (to paní navzdory své jazykové nepolíbenosti s sebou neměla) a konečně jsme zjistily, co se přihodilo. Autobus pro nás neměl přijet v pět. Měl přijet v pět dvacet. Kdo nám říkal v pět? Dorazil nakonec o půl šesté a moc bych za to nedala, že na nás prostě zapomněli, protože jsme se v něm vezly samy... :-)
Týden na Ischii uběhl rychle. Najednou byla znovu sobota a nás čekala dlouhá cesta domů. Při čekání na trajekt jsem v zelinářství koupila veliký zralý citron, jelikož maminka má citron ze všeho ovoce nejraději a taky pomeranč, po kterém toužil naopak tatínek. Když se totiž ukázalo, že pojedu do Itálie, zasnil se a začal vzpomínat na opravdu zralé pomeranče, které po jednom po dvou z Itálie vozili hluboko v osmdesátých letech potají jeho přátelé. Sobě jsem v Neapoli koupila kus pizzy a čokoládový koláč a pak už nezbývalo nic víc než z letadla sledovat mizející Vesuv, číst si knížku, která se v Neapoli a na Ischii odehrává a vědět, že se z výletu, plného barev a chutí právě stává taky jen vzpomínka.
Teď už jsem doma (maminka mi na uvítanou uvařila špagety), po týdnu procházím věci do práce a jsem ráda, že ty vzpomínky mám. Protože až jednou už nebudu moct dělat nic, budu vzpomínat - třeba na to, jak jsem pomáhala tatínkovi vzpomínat nad italským pomerančem, jak chutnala ta pravá neapolská pizza a jak jsem zažila to strašně teplé ischitánské léto...
Asi týden to vypadalo, že se vydám až někam daleko do Afriky, ale při pokusu o zamluvení dovolené se ukázalo, že letenky na Kapverdy tak nějak vyprodali, zatímco jsem čekala, až krásná cena cena vyhlídnutého zájezdu ještě trochu zkrásní. Tak se stalo, že jsem se ocitla na začátku srpna nikoli na ostrovech Kapverdských, nýbrž na jednom mrňavém italském, který leží jen kousek od Neapole a je plný termálních pramenů s vodou všech možných druhů, barev a kvalit. A, patrně aby mi to nebylo líto, že to s tou Afrikou nevyšlo, bylo v jižní Itálii horko jako v Africe - tlaková výše zvaná Lucifer znamenala, že v Itálii bylo nejtepleji za posledních 20 let, často třeba 38 stupňů ve stínu - v kombinaci s vysokou vlhkostí vzduchu to byl vážně skvělý trénink na cestu do opravdové Afriky.
Vzhledem k vedru jsme s kamarádkou zavrhly jakékoli výlety, kde hrozilo, že bychom si musely prohlížet dlouho nějaké město nebo daleko chodit. Základem všeho bylo především zdržovat se poblíž vody s libovolnou solí - a že jsme bydlely v hotelu kousek od největších termálních lázní na ostrově, které se jmenují Poseidonovy zahrady, tak jsme tohle pravidlo zvládly dodržet bez potíží. Dvaadvacet bazénů s minerální termální vodou nejrůznějších teplot, od patnácti do dvaadvaceti stupňů a přístup na soukromou lázeňskou pláž, všude kytky, olivovníky, palmy a taky ještěrky, malinké i větší, kterým horko na rozdíl od lidí nevadilo ani trochu.
Italských pět minut se táhlo dvacet minut českých a my dole, u pokladny, kam pro nás měl přijet náš odvoz, byly přesně sedm minut po páté. Autobus nikde a dotaz v pokladně místní MHD mnoho nepomohl. Pan prodavač uměl pouze italsky. Já italsky umím říct: "kdo hledá, najde", "mluvím italsky jen málo", "jsem slečna z Čech" a "prosím jednu zmrzlinu," což jsou věty, které jsem se naučila jako asi osmiletá holčička, když měli za rodiči přijet jejich přátelé z Itálie a já chtěla udělat dojem. V Itálii jsem se tentokrát domlouvala takovou zvláštní latinou s výslovností, o níž jsem se domnívala, že je italská. Angličtina místní totiž příliš nevzrušovala, ale s vulgární latinou komunikace docela fungovalo. S jedním zaměstnancem hotelu jsme si takhle krásně popovídali o tom, že byl nedávno v Praze, chtěl si prohlédnout orloj, ale ten nefungoval, protože apoštolové nechodili, a že Praha je krásná, ale Ischia je nejkrásnější. Na té autobusové zastávce se ovšem o orloji konverzovat nedalo. Bohužel jsem neuměla dát dohromady otázku, jestli tam náhodou už nejel autobus, (jak se řekne latinsky autobus?) prodavač mi odpovídal patrně, že autobus před nějakou dobou odjel a nejspíš myslel ten jejich místní.
Kamarádka podlehla panice a tak jsme se rozhodly vyzkoušet asistenci delegátů. První slečna, která se o nás měla starat především, nám sdělila, že ona je momentálně s turisty na trajektu, o tom výletu nic neví, a že máme zavolat nějaké jiné. Můj mobil, který do té doby nikdy nic podobného neudělal, se rozhodl, že s takovou se na žádné italské telefonní číslo už telefonovat nebude a po vytočení italské předvolby se zarputile dovolával do vlastni, české hlasové schránky. Po několika pokusech se rozhodl, že ho jakákoli práce v tom horku unavuje a pošel docela.
Mě by to asi nijak zvlášť netrápilo, sedla bych zkrátka do místního autobusu a nějak někam dojela. Kamarádka, kterou děsily historky delegátky o tom, že zdejší cestování je nepříjemné, jelikož autobusy jsou plné, se na ten nápad moc nadšeně netvářila. A pak tam byla s námi ještě jedna paní. Čeleď: baba. Druh: Baba protivná. Neuměla ani italsky, ani jinak a tak se nás snažila držet, jela s námi nahoru taxíkem, prohlásila, že rozhodně pojede i zpátky a udílela nevyžádané dobré rady o tom, kdy nejlíp vyrazit zpět (co nejpozději). Durdila se nad dlouhými italskými minutami, potěšila mě sdělením, že jsem to měla líp rozplánovat, tu cestu, když jsem chtěla být na místě včas a jsem pomalá a ve finále odešla dolů pěšky a zanechala nás osudu, cestou z horní ke spodní vrátnici se prý ztratila. Přiznávám to nerada, ale když jsme ji autem míjeli, měla jsem trochu škodolibý pocit zadostiučinění. :-) Při představě, že s tímhle líbezným stvořením pojedeme ostrovní MHD, jsme jí raději vydaly číslo delegátky (to paní navzdory své jazykové nepolíbenosti s sebou neměla) a konečně jsme zjistily, co se přihodilo. Autobus pro nás neměl přijet v pět. Měl přijet v pět dvacet. Kdo nám říkal v pět? Dorazil nakonec o půl šesté a moc bych za to nedala, že na nás prostě zapomněli, protože jsme se v něm vezly samy... :-)
Týden na Ischii uběhl rychle. Najednou byla znovu sobota a nás čekala dlouhá cesta domů. Při čekání na trajekt jsem v zelinářství koupila veliký zralý citron, jelikož maminka má citron ze všeho ovoce nejraději a taky pomeranč, po kterém toužil naopak tatínek. Když se totiž ukázalo, že pojedu do Itálie, zasnil se a začal vzpomínat na opravdu zralé pomeranče, které po jednom po dvou z Itálie vozili hluboko v osmdesátých letech potají jeho přátelé. Sobě jsem v Neapoli koupila kus pizzy a čokoládový koláč a pak už nezbývalo nic víc než z letadla sledovat mizející Vesuv, číst si knížku, která se v Neapoli a na Ischii odehrává a vědět, že se z výletu, plného barev a chutí právě stává taky jen vzpomínka.
Teď už jsem doma (maminka mi na uvítanou uvařila špagety), po týdnu procházím věci do práce a jsem ráda, že ty vzpomínky mám. Protože až jednou už nebudu moct dělat nic, budu vzpomínat - třeba na to, jak jsem pomáhala tatínkovi vzpomínat nad italským pomerančem, jak chutnala ta pravá neapolská pizza a jak jsem zažila to strašně teplé ischitánské léto...
Komentáře
Okomentovat