Rozlepování ve vlnách
Kdosi z mých čtenářů se pozastavoval nad tím, že už nějakou dobu nebyl žádný "terapeutický článek" a ptal se, co je nového. Upřímně řečeno, mám teď v tomto ohledu hodně zvláštní období, děje se ledacos, ale je velice těžké o těch drobných i velkých změnách psát. Částečně jde o věci tak soukromé, že úplně netoužím po tom, aby byly jen tak vystavené na internetu, byť by to možná prospělo obecnému blahu nebo třeba k něčí větší pohodě u ranní kávy a ačkoli ráda dělám lidem dobře, neznamená to, že moji milí čtenáři mají nárok vědět všechno a hned.
Co je nového? Pořád chodím na Rolfing. Prošla jsem odvážně třetí hodinou rolferské práce s tělem a ukončila tak první část rolferské Desítky. Po prvních třech hodinách, které se věnují především povrchovým vrstvám těla, následují další tři hodiny, které jdou do hlubších vrstev, ve kterých na samém začátku pracovat není vůbec možné, protože by tam tělo klienta terapeuta vůbec nepustilo. Byla jsem hodně zvědavá, jak to půjde u mě, jestli to vůbec bude možné a kromě toho na mě začaly doléhat i nejrůznější poučky,které jsem kdy porůznu zaslechla, o tom, jak těžká je práce s tělem lidí s DMO, jak zvýšené napětí některou práci úplně znemožňuje a tak - nebylo snadné se s tím vypořádávat a jestli tenhle blog čte někjaký fyzioterapeut, znovu prosím: "važte slova, když klientům říkáte, co všechno jim nejspíš nebo určitě nepůjde. Zatímco pro vás je to poučka z učebnice, na kterou můžete s odchodem nešťastníka s obrnou zapomenout, dotyčný klient podobné věci poslouchá často. Výsledkem může být, že je časem přijme za své a kromě reálného, fyzického omezení pak musí překonávat i nejrůznější vaše nebo své myšlenkové konstrukce, které s realitou mnoho společného nemají."
Když jsem pak seděla před "komůrkou" své terapeutky a čekala na čtvrtou hodinu, kterážto se věnuje manuálnímu uvolnění vnitřních stran nohou a pracuje i s pánevním dnem, přesvědčovala jsem samu sebe, že jsem spíš zvědavá, než že bych se bála. :-) Nakonec to ale byla hodina jak dost bolestná, tak i velmi úlevná, odcházela jsem a bylo mi víc než dobře, ačkoli se znovu ukázalo, že pustit se do operace adduktorů, když mi bylo sedm, byl nedobrý nápad. Ta jizva je divná i po několika desetiletích a i když se na první pohled tváří, že je volná, věci, které jsou hluboko pod ní, mají k volnosti vážně hodně daleko. Rozlepit to všechno od sebe stojí spoustu potu mé drahé rolferky, zatímco já zjišťuju, na kolik sprostých slov si za určitých okolností umím vzpomenout...
Pátá hodina byla v tomto směru dost podobná. Jejím obsahem je manuální vyrovnání hlubokých a povrchových svalů břicha a hodně se věnuje přední straně pánve a oblasti kyčlí, ale pracuje se i s bránicí. Téhle hodiny se spousta lidí bojí a v nejrůznějších popisech, které člověk na webu najde, se to hemží prohlášeními jako "Dal jsem pátou rolferskou hodinu! Hustý!!!!"
Hustý to fakt bylo. Pro mě především v tom, kolik z toho, co se tak vznešeně nazývá spasticita, jsou ve skutečnosti jen věci slepené k sobě. Když jsem z toho stolu slezla, málem jsem šla rovnou k zemi, protože tam, kde jsem byla zvyklá, že mě moje slepeniny podrží, najednou, během hodiny nebylo skoro nic a gravitace je na zeměkouli vážně celkem silná. Domů jsem se potácela jak ožralá a pochopila jsem, proč některé studie, věnující se využití Rolfingu u lidí s obrnou, varují, že může v některých fázích dojít k problémům s rovnováhou. Dala jsem to ale bez ztráty kytičky - svalila jsem se až doma do postele a prakticky okamžitě jsem usnula únavou, jelikož ta cesta byla bez opory mých slepenin opravdu hodně veselá a pěkně divoká...
Napadlo mě pak, jak často podobné věci provozujeme ve svém uvažování. Kolikrát člověk místo svobodného zkoumání nových věcí ustrne ve vzorcích, které vypadají jako funkční,ale reálně nás spíš drží na místě, než že by nám pomáhaly jít dál? Mám pocit, že je to častěji, než by se nám líbilo.
Den poté mě čekala další virtuální hodina Continua. A aby mi to nebylo líto, byla tématem kreativita a to, jak je důležité v pohybu vyjít z navyklých vzorců pohybu a objevovat nové. Vzhledem k tomu, že jsem měla od rána pocit, jako kdyby mě přejel traktor a cítila jsem svaly, o kterých jsem se doposud domnívala, že je nejspíš vůbec nemám, do žádného dalšího objevování se mi nechtělo - měla jsem pocit, že je těch nových věcí nějak strašně moc... Takže jsem hodinu tohoto kursu spíš poslouchala, trochu jsem se litovala a ke tvořivému objevování pohybu jsem se tentokrát neměla ani trochu. Měla jsem z toho špatné svědomí - místo pohybu jsem jemňounkým zvukem zpracovávala svou bolavou jizvu na noze, hýbala se jen docela malinko, byl to pohyb jemný, skoro neznatelný , přicházel ve vlnách a já ho moc neprožívala - spíš jsem se tentokrát těšila na konec. Bylo to vážně těžké. Docvičili jsme a začala debata o tom, co jsme zažili. Lidé se svěřovali se svými pohybovými objevy a já si připadala hrozně unavená a neříkala jsem nic - měla jsem pocit, že můj zážitek nestojí za řeč. A pak naše lektorka, aniž cokoli tušila, mluvila o tom, že když má za sebou člověk něco těžkého, porodní trauma, zranění nebo cokoli dalšího těžkého, někdy mohou být zvuky, které se v Continuu používají, příliš intenzívní - pak je třeba ubrat a dát dobrý pozor na to, o co si tělo samo říká - pak to má smysl a správný efekt. Bylo tak osvobozující slyšet, že to, co jsem si prožila já, bylo naprosto správně a v pořádku!
A víte co?
Dnes ráno mi bylo nečekaně dobře. A když jsem dorazila na svou obvyklou fyzioterapii a odcvičili jsme, ukázalo se, že to není jen zbožné přání - opravdu zase stojím i chodím o kousek líp. Kdo by to byl řekl?
Děkuju.
Co je nového? Pořád chodím na Rolfing. Prošla jsem odvážně třetí hodinou rolferské práce s tělem a ukončila tak první část rolferské Desítky. Po prvních třech hodinách, které se věnují především povrchovým vrstvám těla, následují další tři hodiny, které jdou do hlubších vrstev, ve kterých na samém začátku pracovat není vůbec možné, protože by tam tělo klienta terapeuta vůbec nepustilo. Byla jsem hodně zvědavá, jak to půjde u mě, jestli to vůbec bude možné a kromě toho na mě začaly doléhat i nejrůznější poučky,které jsem kdy porůznu zaslechla, o tom, jak těžká je práce s tělem lidí s DMO, jak zvýšené napětí některou práci úplně znemožňuje a tak - nebylo snadné se s tím vypořádávat a jestli tenhle blog čte někjaký fyzioterapeut, znovu prosím: "važte slova, když klientům říkáte, co všechno jim nejspíš nebo určitě nepůjde. Zatímco pro vás je to poučka z učebnice, na kterou můžete s odchodem nešťastníka s obrnou zapomenout, dotyčný klient podobné věci poslouchá často. Výsledkem může být, že je časem přijme za své a kromě reálného, fyzického omezení pak musí překonávat i nejrůznější vaše nebo své myšlenkové konstrukce, které s realitou mnoho společného nemají."
Když jsem pak seděla před "komůrkou" své terapeutky a čekala na čtvrtou hodinu, kterážto se věnuje manuálnímu uvolnění vnitřních stran nohou a pracuje i s pánevním dnem, přesvědčovala jsem samu sebe, že jsem spíš zvědavá, než že bych se bála. :-) Nakonec to ale byla hodina jak dost bolestná, tak i velmi úlevná, odcházela jsem a bylo mi víc než dobře, ačkoli se znovu ukázalo, že pustit se do operace adduktorů, když mi bylo sedm, byl nedobrý nápad. Ta jizva je divná i po několika desetiletích a i když se na první pohled tváří, že je volná, věci, které jsou hluboko pod ní, mají k volnosti vážně hodně daleko. Rozlepit to všechno od sebe stojí spoustu potu mé drahé rolferky, zatímco já zjišťuju, na kolik sprostých slov si za určitých okolností umím vzpomenout...
Pátá hodina byla v tomto směru dost podobná. Jejím obsahem je manuální vyrovnání hlubokých a povrchových svalů břicha a hodně se věnuje přední straně pánve a oblasti kyčlí, ale pracuje se i s bránicí. Téhle hodiny se spousta lidí bojí a v nejrůznějších popisech, které člověk na webu najde, se to hemží prohlášeními jako "Dal jsem pátou rolferskou hodinu! Hustý!!!!"
Hustý to fakt bylo. Pro mě především v tom, kolik z toho, co se tak vznešeně nazývá spasticita, jsou ve skutečnosti jen věci slepené k sobě. Když jsem z toho stolu slezla, málem jsem šla rovnou k zemi, protože tam, kde jsem byla zvyklá, že mě moje slepeniny podrží, najednou, během hodiny nebylo skoro nic a gravitace je na zeměkouli vážně celkem silná. Domů jsem se potácela jak ožralá a pochopila jsem, proč některé studie, věnující se využití Rolfingu u lidí s obrnou, varují, že může v některých fázích dojít k problémům s rovnováhou. Dala jsem to ale bez ztráty kytičky - svalila jsem se až doma do postele a prakticky okamžitě jsem usnula únavou, jelikož ta cesta byla bez opory mých slepenin opravdu hodně veselá a pěkně divoká...
Napadlo mě pak, jak často podobné věci provozujeme ve svém uvažování. Kolikrát člověk místo svobodného zkoumání nových věcí ustrne ve vzorcích, které vypadají jako funkční,ale reálně nás spíš drží na místě, než že by nám pomáhaly jít dál? Mám pocit, že je to častěji, než by se nám líbilo.
A víte co?
Dnes ráno mi bylo nečekaně dobře. A když jsem dorazila na svou obvyklou fyzioterapii a odcvičili jsme, ukázalo se, že to není jen zbožné přání - opravdu zase stojím i chodím o kousek líp. Kdo by to byl řekl?
Děkuju.
Komentáře
Okomentovat