O vlídnosti a nevlídnosti, vstřícnosti a nevstřícnosti a tak vůbec

Těsně před odjezdem na dovolenou na Slovensko mi ukradli peněženku a úplně všechny doklady - občanku, kreditní karty, průkazku zdravotní pojišťovny a taky In-kartu Českých drah a průkazku ZTP, permanentku na bazén a relativně vyšší hotovost. Normálně u sebe moc peněz v hotovosti nenosím,  tentokrát  jsem je měla, protože jsem se chystala kupovat eura. Bylo 28. června, středa a já jsem následující den strávila pobíháním v pekelném lijáku po všech možných i nemožných čertech, chci říct po úřadech a tak dále, a tak dále...

Všechny doklady se podařilo nahradit relativně rychle - nebo o duplikáty aspoň požádat, aby se začaly vyrábět - jedinou výjimkou byl průkaz ZTP. Ačkoli na Úřadě práce mají veškeré podklady, které vedly k jeho vydání, průkazce platnost vyprší asi za osm let a vydání duplikátu by neměl být žádný problém, telefonát na Úřad práce mě přesvědčil o opaku.

Toužila jsem po dokladu, že mám na průkaz právo, že mi ten původní ukradli a nový je ve výrobě, že jsem si zkrátka zlevněnou jízdenku na vlak nekoupila neoprávněně.

"To nevím, jak bych měla vyřešit," sdělila mi po telefonu paní vedoucí. "Nejsou úřední hodiny!"
"Prosím vás," žádonila jsem o vstřícnost. "Mám na tu průkazku koupenou jídnenku na vlak na Slovensko, na pondělí, tak abych ve vlaku neměla potíže...." 
"Obávám se, že ta situace je neřešitelná. Zkusím vás přepojit na paní XY, k té patříte, jestli by vám nevyšla vstříc... ale mluvit za ni nemůžu. Nejsou úřední hodiny a ona není povinna se mimo úřední hodiny věnovat klientům.  Jak jsem říkala. Ta situace je ne-ře-ši-tel-ná.  Absolutně neřešitelná. Chápete?" 

Paní XY pro jistotu nebrala telefon vůbec. Neměla úřední hodiny a tudíž se klientům věnovat nemusela.

Byl čtvrtek a nejbližší úřední den připadal na pondělí, kdy jsem chtěla odjíždět na dovolenou. Že do té doby nic podobného duplikátu průkazu ZTP mít nebudu, bylo víc než jasné.

I vznesla jsem dotaz na České dráhy, co mám dělat, když jsem přišla o průkaz ZTP i In-kartu s nahranou platnou aplikací. Slečna v pokladně mi vydala In-kartu náhradní a pravila, že z tohoto náhradního dokladu vyplývá, že na In-kartě byla nahraná i aplikace k ZTP, kterou by mi těžko dovolili bez průkazu koupit.  Tudíž to bude ve vlaku bohatě stačit.
A stačilo.

Na Slovensku.

Tam nikdo nic nekomentoval, koukli na lístek, na mě, pochopili situaci a bylo.

Průvodčí Českých drah, to byla jiná kapitola. Zkoumali lístek, mě, kopii...  A zpravidla neopomněli zdůraznit, že je to jen jejich dobrá vůle, že mi něco takového jako předběžnou náhradní In-kartu vůbec uznají, že mám mít s sebou originál a že takovou kopii průkazu ZTP si může vyrobit přeci každý.  Dále bylo třeba se vyjádřit k tomu, že doufají, že už jsem si alespoň požádala o duplikát, protože něco takového je třeba řešit bezodkladně. Absolutně bezodkladně.  Chápete?
Chápala jsem to, ale řešit něco takového absolutně bezodkladně bylo absolutně nemožné.


Nechci nikomu křivdit. Všichni mi poté, co mi dali kázání o zodpovědném zacházení s doklady a nutnosti okamžitého nahlášení ztráty těchto dokladů jízdenku se slevou uznali. Ale kontrast se slovenskými kolegy, kteří na ty papíry jen koukli, nic nekomentovali, lístek označili a šli dál,  ten se nedal přehlédnout. O paní pokladní v trenčianskoteplickém bazénu, která se na průkazku iniciativně zeptala a dala mi na ni slevu, i když byla průkazka česká a pouze v kopii, protože originál byl ukraden, ani nemluvím. Jen pronesla: "Ale nárok na tu průkazku máte, ne? Tak není co řešit, dám vám tu slevu."

Něco, co bylo absolutně neřešitelné, tady nebyl absolutně žádný problém.

Neumíte si představit, jak jsem za tu slovenskou laskavost a  vstřícnost byla vděčná.
A jak moc s ní kontrastovalo kázání, které jsem dostala ve vlaku cestou zpátky.

Jak moc se obávám toho, co mě čeká zítra v úředních hodinách úřadu.

A jak moc bych si přála, aby se moje obavy ukázaly býti liché.
Držte mi palce!

A o výletě na Slovensko vám napíšu víc příště. Bylo to prima!