Výchova taxíkářů v Čechách

Poslední týdny jsou pro mě hodně zvláštní zkušenost. Nechtěně a neplánovaně jsem se ocitla v situaci, kdy potřebuju využívat určitých služeb pro handicapované, kterým jsem se doposud statečně vyhýbala - a je to obtížnější, než jsem čekala.


Podařilo se mi zorganizovat si nějak dopravu na fyzioterapii. S dopomocí dvou různých firem, které tento servis zajišťují, mám nasmlouvanou dopravu na fyzioterapii 3x týdně... Tedy - třikrát týdně tam, jednou týdně  mě přivezou i zpátky. Je to skvělá služba. Za cenu, odpovídající jízdence na MHD a nástupní sazbu 10 korun vás dovezou autem, kamkoli po Praze si řeknete. Podmínkou je vlastnit průkaz ZTP a (v případě společnosti Societa) taky musíte mít trvalé bydliště na území hlavního města Prahy.

Když o mém cestovatelském projektu slyšela maminka, tázala se, zda opravdu myslím vážně, že bude před domem třikrát do týdne parkovat velké auto s nápisem HANDICAP. Dále chtěla vědět, zda jsem si opravdu jistá, že tuhle službu potřebuju využívat, když na Černý Most jede metro a jestli to není náhodou známka lenosti a pohodlnosti. Je to zvláštní. Kdybych měla auto a řidičský průkaz, faktu, že třicetikilometrovou vzdálenost zdolávám autem, by se nedivil nikdo a všichni by jen pokývali hlavou, že je to pochopitelné. Využitím odvozu pro postižené se ovšem dostávám do kategorie "strašně divná". 

Další prazvláštní součástí této zkušenosti je fakt, že řidiči společností jezdí pekelně včas. V pátek jsem měla odvoz objednaný na 10:15. Chlap stál před domem v 9:30 a dožadoval se odjezdu. Moje maminka se mu šla ven omluvit, že jsem strašně nezodpovědná a na cestu nepřipravená a pak mi přiběhla oznámit, že když už si musím ty taxíkáře objednávat, aspoň bych je neměla zdržovat. Podlehla jsem nátlaku, během pěti minut na sebe hodila oblečení, do batohu věci a vyráželi jsme směr opačný konec Prahy. Projeli jsme krásně a já jsem na místě byla o 50 minut dříve, než jsem potřebovala. Těch 50 minut jsem si musela únavně odčekat na místě - bez možnosti pracovat, poobědvat nebo dělat cokoli jiného. Přehlídka ztraceného času. "A jak dlouho tam jako budete?" zjišťoval řidič. "Hodinu a půl? Tak to si domů nezajedu. Nemohla byste to nějak urychlit? Mám po vás další jízdu a když na vás budu čekat, tak se nestihnu stavit doma!" Vysvětlila jsem pánovi, že vzhledem k tomu, že pro mě přijel víceméně o hodinu dřív a já mám terapii na konkrétní čas, bude muset tu hodinu prostě vydržet se mnou. "A nemohla byste jim říct, že na vás čeká SANITA?" ptal se s nadějí v hlase.
Nekomentovala jsem to.  Neřekla jsem, že já v pracovní době taky občas čekám na klienty a nemůžu si  jen tak skočit domů, ačkoli by se mi to zrovna strašně hodilo.  Poděkovala jsem a poslala ho pryč. Byl rád a já vlastně docela taky. Handrkuju se bytostně nerada.

Je to pekelné rozhodování.

Buď vychovám své taxíkáře, naučím je, jak se na místo dostanou a taky to, že deset není devět ani jedenáct a že součástí jejich servisu je, že když mají počkat, tak bez řečí počkají nebo svou báječnou fyzioterapii, která mi moc pomáhá a lepší jsem nikdy v životě neměla,  budu muset jednoduše vzdát. Tři hodiny cestování třikrát týdně, navíc s bonusem dvou kilometrů pěšky totiž s handicapem, jakkoli "malý" je a jakkoli moc se snažím fungovat "normálně," dlouhodobě asi nemám šanci zvládnout.

Zatím bojuju.  Držte mi palce. :-)