Jednoduché radosti
Můj pocit, že nejkrutější měsíc je duben, plynule přešel během posledních týdnů v dojem, že ten úplně nejnáročnější měsíc v roce je jistojistě červen. Nevím, jak to mají ostatní učitelé, ale já naprosto přesně vím, že do konce školy zbývá 13 pracovních dní. K dnešku, teda... jsem tak umořená, že usínám kdykoli a kdekoli a začínám mít za to, že konec června je cosi imaginárního, čeho se absolutně nemám šanci dožít.
Své slavné cestování přes Prahu za fyzioterapií dávám, ale radost z něj nemám. Je únavné a krade mi čas na odpočinek, který teď, koncem školního roku, už hodně potřebuju. Moc doufám, že se začátkem prázdnin, kdy bych měla mít na fyzio pravidelný odvoz tam i zpět, se to zlepší, protože dobře mi není.
A tak, abych překonala tu strašnou předprázdninovou únavu, rozhodla jsem se, že si napíšu seznam věcí, za které můžu být vděčná.
1) Do začátku prázdnin už je jen třináct pracovních dní!
2) Užila jsem si nominaci na Cenu Olgy Havlové. Cenu jsem nezískala - ale užila jsem si krásné odpoledne na zahradě Černínského paláce, kde byl po ceremoniálu raut a já tam byla s tatínkem a vím bezpečně, že si to užil (zvláště pak místní větrníky a žloutkové věnečky...) a byl na mě pyšný. Já na ceny za to, že se člověk věnuje charitě, moc nejsem. Myslím, že někomu pomáhat je úplně normální a že fyzické postižení ani v nejmenším neznamená, že to nejde. A řeči o tom, jak jsou lidi s handicapem, kteří pomáhají někomu dalšímu, inspirující, mě nijak netěší. Mám k tomu svému pomáhání jednoduchý přístup "když můžu, pomůžu". A myslím, že moje mizerná chůze s potřebou nevěnovat se jen sobě nijak nesouvisí. Ale tatínkovi ta nominace udělala radost opravdu velkou a to bylo nakonec důležitější než můj pocit, že ta cena je vlastně za něco, co by mělo být docela normální.
3) Naučila jsem se odnavigovat v autě trasu z Jinonic na Černý Most.... vzhledem k tomu, jak mizerně vidím, je to vážně báječný výkon!
4) Mám za sebou první workshop, kde jsem své žáky učila to, co jsem sama studovala v zahraničí a ten workshop se líbil, někteří účastníci se dožadují pokračování a já jsem milý workshop zvládla, aniž by komukolli vadil můj handicap. Kdybyste se chtěli dozvědět, jak vám při zpěvu může pomoct, když uděláte mezi stupnicemi pár kliků, s důvěrou se na mě obraťte. Vysvětlím vám to. Názorně. Za podporu svého studia v zahraničí děkuji nadaci Český hudební fond i Nadaci Život Umělce.
5) Zítra mám na fyzioterapii odvoz a cestou zpátky se budu stavovat pro své nové bosé sandálky.
6) Taky jsem se rozhodla, že v rámci studia Connected Singing zkusím přímo na sobě deset ošetření Rolfingu - a zítra mě nejspíš čeká první.
7) Tatínek mě pozval na týden do Portugalska. Sice až v září, ale na společně strávený čas a jízdu lisabonskou tramvají se moc těším.
Unavená jsem strašně a dobře mi není.
Ale vím, že i tak mám moc důvodů k vděčnosti.
Co dělá teď radost vám?
Své slavné cestování přes Prahu za fyzioterapií dávám, ale radost z něj nemám. Je únavné a krade mi čas na odpočinek, který teď, koncem školního roku, už hodně potřebuju. Moc doufám, že se začátkem prázdnin, kdy bych měla mít na fyzio pravidelný odvoz tam i zpět, se to zlepší, protože dobře mi není.
A tak, abych překonala tu strašnou předprázdninovou únavu, rozhodla jsem se, že si napíšu seznam věcí, za které můžu být vděčná.
1) Do začátku prázdnin už je jen třináct pracovních dní!
2) Užila jsem si nominaci na Cenu Olgy Havlové. Cenu jsem nezískala - ale užila jsem si krásné odpoledne na zahradě Černínského paláce, kde byl po ceremoniálu raut a já tam byla s tatínkem a vím bezpečně, že si to užil (zvláště pak místní větrníky a žloutkové věnečky...) a byl na mě pyšný. Já na ceny za to, že se člověk věnuje charitě, moc nejsem. Myslím, že někomu pomáhat je úplně normální a že fyzické postižení ani v nejmenším neznamená, že to nejde. A řeči o tom, jak jsou lidi s handicapem, kteří pomáhají někomu dalšímu, inspirující, mě nijak netěší. Mám k tomu svému pomáhání jednoduchý přístup "když můžu, pomůžu". A myslím, že moje mizerná chůze s potřebou nevěnovat se jen sobě nijak nesouvisí. Ale tatínkovi ta nominace udělala radost opravdu velkou a to bylo nakonec důležitější než můj pocit, že ta cena je vlastně za něco, co by mělo být docela normální.
3) Naučila jsem se odnavigovat v autě trasu z Jinonic na Černý Most.... vzhledem k tomu, jak mizerně vidím, je to vážně báječný výkon!
4) Mám za sebou první workshop, kde jsem své žáky učila to, co jsem sama studovala v zahraničí a ten workshop se líbil, někteří účastníci se dožadují pokračování a já jsem milý workshop zvládla, aniž by komukolli vadil můj handicap. Kdybyste se chtěli dozvědět, jak vám při zpěvu může pomoct, když uděláte mezi stupnicemi pár kliků, s důvěrou se na mě obraťte. Vysvětlím vám to. Názorně. Za podporu svého studia v zahraničí děkuji nadaci Český hudební fond i Nadaci Život Umělce.
5) Zítra mám na fyzioterapii odvoz a cestou zpátky se budu stavovat pro své nové bosé sandálky.
6) Taky jsem se rozhodla, že v rámci studia Connected Singing zkusím přímo na sobě deset ošetření Rolfingu - a zítra mě nejspíš čeká první.
7) Tatínek mě pozval na týden do Portugalska. Sice až v září, ale na společně strávený čas a jízdu lisabonskou tramvají se moc těším.
Unavená jsem strašně a dobře mi není.
Ale vím, že i tak mám moc důvodů k vděčnosti.
Co dělá teď radost vám?
Komentáře
Okomentovat