Jak rozlepit pavučinu

Fňukání nad neschopností taxíkářů bylo, zdá se, už dost. Pochopila jsem, že aktuální mizernou dostupnost oblíbené fyzioterapie je třeba využít tvořivě, neboť s tou vzdáleností nemůžu udělat nic. A tak jsem začala hledat, co by se dalo v okolí toho úplného konce světa podniknout, abych tam nejezdila jen kvůli půlhodině cvičení.
A tak jsem vymyslela, že bych mohla jít před cvičením v místním obchodním centru do sauny, ale umístění sauny přímo na střešním parkovišti obchodního centra mě tak nějak neuspokojilo. Když jsem si představila, jak se celá rozvolněná, zrelaxovaná a spokojená vydávám, oslněná sluníčkem, přímo pod kola nějakého právě parkujícího automobilu, pochopila jsem, že to nejspíš nebude ten nejlepší nápad.
Zkoumala jsem okolní kavárny a restaurace a zvažovala docházení do místního co-workingového centra. Ukázalo se ovšem, že kaváren je tu naprosté minimum a otevírají povětšinou až odpoledne - a velice pochybuju, že je jedna praštěná překladatelka přesvědčí, že se pro její spotřebu kávy hned po ránu rozhodně vyplatí otevírací dobu prodloužit.
A tak jsem hledala tak dlouho, až jsem zjistila, že jen jednu stanici metrem odsud pracuje paní, která je certifikovanou rolfterapeutkou - a že Connected Singing, technika, se kterou si už nějakou dobu hraju, určitými modifikované prvky téhle práce s tělem uplatňuje, usoudila jsem, že je čas na experiment s tělem vlastním. Chci zkusit originál!  Paní R. jsem napsala a mírně ji vyděsila, neb se ukázalo, že ještě žádného klienta s obrnou neměla. Zatímco ona měla ze mě těžkou hlavu, já jsem jásala. S terapeuty, kteří se s lidmi s obrnou nikdy nepotkali nebo nevědí, co to je, já pracuju naopak nejraději. Nebývají zkažení tím, co se o té mizerné diagnóze píše v učebnicích, nemívají tolik předsudků a dají se vychovat tak, jak potřebuju.  :-)

Ale než vám napíšu o tom, co bylo dál, pokusím se trochu vysvětlit, co to vlastně ten Rolfing nebo taky strukturální integrace je. Jde o techniku, kdy speciálně vyškolený terapeut pracuje s fasciemi, což je vlastně taková pavučinka, kterou v sobě máme a která propojuje dohromady všechny naše svaly - a zároveň taky tahle tkáň jeden každý sval nebo orgán obaluje. Techniku vymyslela Ida Rolf, americká biochemička a jde v ní hlavně o správné uspořádání těla vůči gravitaci.Terapeut fascie rozvolňuje, roztahuje, prostě se snaží, aby věci v těle byly tak říkajíc na svém místě.  Základních sezení je deset a terapeut během nich projde poctivě celého člověka.  Zkoumala jsem to a nakonec jsem došla k závěru, že tohle chci zkusit. Má potencionální terapeutka nebyla tak docela přesvědčená, že je to dobrý nápad, ale nakonec souhlasila. Vymínila si ovšem úvodní konzultaci ještě před začátkem - prý abych si to mohla ještě rozmyslet. Naštěstí tohle povídání netrvalo dlouho a já jsem projevila přání to přeci jen vyzkoušet.

A tak jsme se daly do díla. Základní ošetření se skládá z deseti sezení zhruba po čtrnácti dnech, ve kterých se terapeut postupně věnuje celému tělu - začíná povrchovými vrstami a pokračuje směrem do hloubky, přičemž nutí klienta k občasné spolupráci pohybem. :-) Často se dočtete, že je tato terapie extrémně bolestivá. Po první seanci to mohu potvrdit jen částečně. Ne všechno, co se mnou terapeutka prováděla, bylo příjemné.  U některých částí jsem si říkala, že něco takového asi nevydržím úplně dlouho. Spíš než za  nesnesitelnou bolest bych to ovšem označila za velmi intenzívní zkušenost - v dobrém slova smyslu. Ačkoli mi bolest většinou provokuje spasticitu, během téhle terapie nic podobného nenastalo. Soustředěná na dech a drobounké pohyby, které jsem měla za úkol, jsem vnímala, jak pod tou "bolestí"  tkáň taje a povoluje a to, co jsem celý život považovala za spasticitu, mizí.  Když jsem pak z lehátka vstala, měla jsem pocit, že jsem tak nějak větší a že je něco jinak - jen jsem netušila přesně, co - a ani má trapička to neuměla úplně přesně říct.

Druhý den mě bolelo snad všechno - jako kdybych si dala asi tak  dvě poctivé hodinky v posilovně - a přemýšlela jsem, jestli to nevzdám.

Třetí den jsem se vypravila znovu až na konec světa, za svým fyzioterapeutem. Ten o mém pohybu po těch třech letech, co spolu pracujeme,  ví asi všechno. Nechal si kousek odvyprávět, nic neřekl,  hluboce se zamyslel, a... jak je jeho dobrým zvykem, začal mě nutit do naprosto neproveditelných cviků. Až na to, že tentokrát byly proveditelné překvapivě dobře, nemusel se se mnou prát ani mě nijak zvlášť dorovnávat do roviny, což nás překvapilo oba dva a když jsem pak měla zkusit chůzi, bylo to doslova a do písmene "odborník žasne, laik se diví."

Potěšena ovacemi publika jsem odkráčela (jinak se to nazvat nedá) na metro, kus dojela vláčkem (škoda jen, že po prázdninách ho zruší, ve studeném dešti, co na podzim jistě bude by se sakra hodil ) a přemýšlela nad tím,co se to vlastně přihodilo. Upřímně: už jsem si nemyslela, že mám šanci se posunout o moc dál. Vývoj posledních pár týdnů mě naopak přesvědčoval, že bych se možná měla začít spíš morálně chystat na pravý opak.Nebo snad ne?

Netuším, co bude.  Ale něco mi říká,  že když to teď nevzdám, ještě se možná budu divit.
Asi jsem divná.
Nechci bojovat s tělem.
Chci se divit.
Jsem  zvědavá.

Jdu do toho.