Putování až na konec světa a ještě dál, aneb kam netrefí ani taxíkář

Už dlouho tu nebyla žádná veselá historka. Což neznamená, že mě tyto příběhy míjejí... obávám se, že až se jednou své zážitky rozhodnu publikovat knižně, bude ta kniha pěkně tlustá. Mé současné putování za fyzioterapií na druhý konec Prahy je veselých historek zdrojem přebohatým. Klinika se přestěhovala do dlouhatánské ulice kus od konečné metra a sídlí v budově, která zvenčí připomíná zásobovací sklad přilehlého obchodního centra -  a moc bych za to nedala, že ta budova původně jako sklad i fungovala. V okolí není nic. Tedy, je tam to obchodní centrum, ale část s kavárnami je na jeho opačném konci. Dojít tam trvá asi tak deset minut - tedy, pokud máte zdravé nožičky. Pokud ne, radši si vemte termosku s kávou  z domova.  Autobus sem nezajíždí - od metra se musí pěšky a on-line mapy vzdálenost, kterou je potřeba ujít,  uvádějí mezi 700 - 900 metry.
 Cestovat MHD jsem zvyklá a stěžuju si málokdy.  Ovšem kombinace zavřené stanice metra v Jinonicích, která znamemá, že je třeba dojet abutobusem k metru do Nových Butovic, sednout na metro, dojet na onu kýženou konečnou a pak si dát takové drobné pochodové cvičení znamená, že se všemi přesuny na zastávku autobusu a od zastávky do metra a od metra na kliniku mi cesta MHD trvá 80 minut. Skoro hodinu a půl. Jedna cesta. Jen jedna. Cestou zpátky je dále potřeba překonat ještě ztížený vstup do metra, jelikož ona konečná zastávka má rozdělené nástupiště a pro vstup směrem do města je třeba využít nadchod, což k délce cesty přidává v mém podání dalších deset minut. 

Jsem tvořivá. Nevzdávám se snadno. Poptala jsem různé pražské taxislužby, jestli by se nedalo nějak pomoct. Dalo. Za komerční ceny...  od metra by mě svezli za 40 korun nástupní sazby a dále 23 - 28 korun za kilometr dle společnosti.  Vzhledem k tomu, že ke klinice vede jedině asi tříkilometrová objížďka, stála by mě cesta něco kolem stokoruny - jedna! Poptala jsem místní úschovnu zavazadel, jestli by jim nevadilo přechovávat v úschovně dlouhodobě koloběžku nebo tak něco.  Nevadilo. Za komerční ceny 30 korun na den, tedy 11 000 za rok.

Poptala jsem taxislužby pro postižené. To je taková zvláštní služba pro držitele průkazky ZTP. Za cenu jízdenky na autobus vás dovezou, kam potřebujete. Z jedné společnosti neodpověděli vůbec, ta druhá odpověděla, že mě vozit mohou, ale jen v pátek. První cesta byla prima a trvala jen něco kolem půl hodiny! Báječné, to je třetinový čas oproti metru v kombinaci s pochodovým cvičením. 

Včera jsem vyrážela na autobus, vybavena knihou Anatomy Trains - s vědomím, že za tu půlhodinu v metru bych nějakou tu kapitolku dát mohla, když v tom slyším zvonek - a před domem auto z oné druhé společnosti, že mě mají odvézt! Řečeno slovy klasika: "to jsem opravdu, ale opravdu nečekala!"  Vždyť na žádný z mých dvou mailů neodpověděli.... Byla jsem potěšena. Netušila jsem totiž, že se cesta ještě poněkud zvrhne. Temperamentní řidič mi líčil, kterak vozí děti do škol a babičky ke kadeřnici a potom taky dospěláky na dialýzu. Cesta po pražském okruhu probíhala celkem v klidu - až do chvíle, kdy nás navigace svedla někam úplně jinam, než měla. Projížděli jsme tou dlouhou ulicí, já jsem věděla, že jedeme úplně jinam, než máme, jelikož ke klinice se musí zajet z opačné strany,  ale řidič si to vymluvit nenechal.  Jeli jsme pořád dál a dál úplně opačným směrem a zase zpátky, on u každé cedule se jménem ulice přibrzdil, aby mi dokumentoval, že má pravdu, vykřikoval cosi o tom, že jsem buď blázen já nebo on a já ho prosila, aby zastavil a nechal si ukázat mapu. Nechtěl.  Prohlašoval, že on na to přijde sám. Chtěla jsem, aby zastavil a pustil mě, pro všechno na světě, ven, že ten poslední kousek prostě dojdu. Nepřicházelo v úvahu. Pravil, že tam dojedeme.  Neměla jsem čas na dvacet minut bezcílného putování sídlištěm, než se ten chlap odhodlá  na cestu se zeptat. I rozplakala jsem se - a plakala jsem dost. Bylo to nutné. Byli jsme zrovna od kliniky jen malý kousek a já vážně potřebovala ven, pokud jsem tu terapii měla stihnout. :-) 

Zareagoval klasicky. Když viděl ty slzy, vysadil mě okamžitě -  u prvního rohu, kde to šlo.  Na cvičení jsem dorazila na poslední chvíli. 

Asi dvacet minut po mně, ke konci mé terapie, dorazil prý i pan taxíkář. Našel to!  Zvítězil a bobříka orientace tak ulovil i on. A docela sám! 

Gratuluju! 



Komentáře

  1. Odpovědi
    1. Kdepak. Odjel pro dalšího klienta. :-) Vozí děti ze škol, takže na mě čas nebyl.

      Vymazat

Okomentovat

Oblíbené příspěvky