O snech

Život je někdy zatraceně rychlý. T. S. Eliot v jedné své básni říká, že duben je nekrutější měsíc a já nemůžu jinak, než s ním souhlasit. Tempo, které jsem nabrala během posledních čtyř týdnů, je vražedné.
Učím, překládám i tlumočím, plním si sen o pěveckém kursu v Dánsku, mám před sebou poslední den a hned pak se o nabyté vědomosti podělím na workshopu.

Ten zatím  poslední den v Kodani mě moc potěšil. Lektorka Sanne nás povzbuzovala, abychom se nebáli experimentovat, nebáli se dál se vzdělávat a taky říkala, že bude moc ráda, když její postupy budeme využívat. I nakoupila jsem doporučenou literaturu a zahrabala se do knížek, které detailně a poctivě popisují, jak funguje dech, hlas a lidské tělo a... je to fascinující. Namísto debat o správnosti konkrétních postupů se věnuju zkoumání, experimentům, zpívám a pokouším se u toho udělat krásnou svíčku, zkoumám, kam všude se člověk může nadechnout a jak málo toho o sobě pořád vím.


Plním si sen - a i když jsem doufala v klidnější jaro a místo toho mám pocit, že mě život nutí běžet tryskem maraton, vlastně si to užívám a vyhlížím věci příští. Kdo z vás mě čte už delší dobu, si možná vzpomene na to, že jsem vloni na podzim byla na kursu Continuum Movement. Vy ostatní ten příběh najdete tady. Continuum je hodně zvláštní práce s pohybem. V podstatě jde o to, že pohyb těla člověk vyvolává zvukem svého vlastního hlasu - rozechvívá vodu, která tvoří velkou část těla - a to se začne hýbat. Můžete tak do určité míry "přelstít" i nejrůznější neurologické poruchy, protože voda reaguje na vibrace stejně u lidí zdravých  i u těch, kteří jsou nějak "nemocní". Je to technika, která člověka vede k soustředění se na "tady a teď" a těm, kteří běží tryskem maraton, dává šanci zpomalit, zastavit se, nabrat dech a nechat ten dech, ať přinese život a pohyb tam, kde je to třeba.

Continuum se mi na podzim líbilo - a moc ráda bych si ten víkend zopakovala. A zjistila jsem, že na samotném začátku prázdnin to je možné, jen ne v ČR. Ten kurs je kousek od Vídně. Moc ráda bych tam jela, kurs by mi doplnil to, za čím jezdím celé jaro do Kodaně. Má to ale háček. Vlastně několik háčků.
Nechce se mi už cestovat samotné. Ne, že bych to nedokázala, jen prostě mám pocit, že mít s sebou někoho svého by bylo prima. Chtěla bych s sebou kamarády. Pomohli by mi a ještě by si vyzkoušeli něco nového, jenže nechci, aby si náklady na kurs hradili. A tady najednou začíná ten skutečný handicap. Člověk, který se snaží o to, aby podporu od ostatních potřeboval co nejmíň, se najednou ocitá v situaci, kdy se očekává, že tu podporu, kterou reálně potřebujete, si také zajistíte z vlastních zdrojů.  To ale může být díky zdravotnímu omezení docela těžké.  

A tak jsem hledala, jestli by se nenašla nějaká nadace, která by pomohla. Pro většinu programů, které podporují postižené lidi, jsem moc samostatná, moc výdělečně činná, projekt je nestandardní. a vůbec, přispívat na vzdělání někomu dospělému? Jako proč?  Nechtěla jsem nikoho dojímat. Dojemných příběhů o lidech s handicapem je všude plno. Já se chci prostě jen něco nového naučit.  Můj "projekt" by patřil spíš na Hithit nebo na Startovač, jenže na podobnou kampaň je příliš terapeutický a má jen malý veřejný přesah, takže ani to nejde. Nakonec se mi rozhodli pomoct ve spolku Kouzelná přání, kde můj příběh zveřejnili, no a všichni moc doufáme, že se najde někdo, koho osloví. Pokud o někom takovém víte, dejte vědět.   Náklady na kurs jsou 11 000 korun na osobu a moc ráda bych, abychom jeli tři. Pokud by se čirou náhodou vybralo víc, využila bych zbytek na fyzioterapii, kterou pojišťovna nehradí a tak ji dlouhodobě platím ze svého.

Co myslíte, pojedu letos do Vídně?