O nejkrutějším měsíci v roce, o domečku jako pro skřítky a o tom, že všechno má svůj čas
Příští týden touhle dobou budu v Kodani. Už zase. Tentokrát ovšem na celé čtyři dny a tak se tuze chystám a taky těším. Mám za sebou měsíc, kdy jsem nedělala kromě práce snad nic jiného a naprosto jsem ignorovala fakt, že bych to s prací coby osoba s handicapem neměla přehánět.
Můj pocit, že musím zvládnout všechno a ideálně ještě o trochu víc než všechno, s sebou přinesl vážně krutý duben.
Tedy: on to byl duben vlastně moc krásný, byla jsem tři dny v Amsterdamu a jeden v Kodani, užila jsem si přkladů i tlumočení, jela jsem, jak když mám vrtulku vy-víte-kde, ale stálo mě to všechno víc sil, než jsem si uměla představit. Překládala jsem chvíli učebnici etiky, potom zas úvod k žádosti o grant na americké univerzitě, vzápětí přišla poptávka po překladu části knihy o tréninku mladých hokejistů, no a ve finále jsem si střihla něco simultánky.... Jsem ve stavu, kdy usínám vestoje, ale vím (na holku) nečekaně mnoho o tom, jak přesně probíhá kondiční příprava hokejistů. :-)
Moje vlastní "kondiční příprava" se smrskla na cvičení v Redcordu, zbytek těžce nestíhám, ač bych moc ráda. Minulý týden jsem měla narozeniny - a pracovala jsem úplně celý den a večer jsem byla tak unavená, že už mě napadaly jen strašné nesmysly o tom, jak jsem neschopná, nemožná a jak nestačím na normální fungování. Taky mě přepadly černé úvahy o tom, jak to asi bude vypadat, až mě postižení jednou dostihne natolik, že podobné totální pracovní nasazení nebude vůbec možné.
To mě vede k přemýšlení, jestli vůbec má smysl, aby se člověk snažil s handicapem dosáhnout stejného pracovního výkonu jako tzv. "normální lidi". Takového toho workoholického, kdy není čas na nic jiného kromě práce.
A pak jsem se podívala do schránky a tam jsem našla... dopis z Českého hudebního fondu, že se rozhodli mi 5000 korunami přispět na mé holandsko-dánské dobrodružství. Ten dopis přišel na moje narozeniny.... Jako kdyby mi Pán Bůh chtěl naznačit, že se mám proboha už uklidnit a nesnažit se stihnout všechno, co jsem si usmyslela a taky všechno vlasními silami vyřešit, protože nemusím! Chápete to?
A hned potom přišel e-mail od Sanne z Dánska - a že prý se poslední den kursu ruší. Místo něj si tak dáme dvě hodiny jen spolu - v pátek odpoledne se potkáme na konzervatoři v Kodani. A víte, co to znamená ještě? V pátek a v sobotu budu moct jít na kratinký workshop Continua, který se právě v ty dny v Kodani koná - asi už ten odpočinek a čas na sebe vážně potřebuju, když to vyšlo zrovna takhle. Mám radost, ačkoli na kurs Continua ve Vídni myslím pořád - věřím, že tam mám být a že se peníze seženou. :-)
A v neděli? V neděli se vydám na výlet do kodaňského skanzenu, doufám, že bude opravdu krásně, že bude svítit sluníčko a budu si moct udělat soukromý piknik v trávě. Nebudu dělat vůbec nic, budu odpočívat a užívat si dobrých dánských sýrů a vyhlídky na domeček, který do skanzenu dovezli až z dalekých Faerských ostrovů, kterému roste na střeše tráva a vypadá, jako kdyby to byl zvětšený příbytek nějakých skřítků.
V pondělí se půjdu projít k moři, pozdravím zas jednou Malou mořskou vílu a pak vyrazím do Dragøru, kde se ztratím mezi historickými žlutými domečky s červenými střechami.
A večer, večer nasednu do letadla a budu se moc snažit, abych nezapomněla ani doma, že stihnout úplně všechno opravdu není potřeba. Nezapomeňte na to ani vy.
Můj pocit, že musím zvládnout všechno a ideálně ještě o trochu víc než všechno, s sebou přinesl vážně krutý duben.
Tedy: on to byl duben vlastně moc krásný, byla jsem tři dny v Amsterdamu a jeden v Kodani, užila jsem si přkladů i tlumočení, jela jsem, jak když mám vrtulku vy-víte-kde, ale stálo mě to všechno víc sil, než jsem si uměla představit. Překládala jsem chvíli učebnici etiky, potom zas úvod k žádosti o grant na americké univerzitě, vzápětí přišla poptávka po překladu části knihy o tréninku mladých hokejistů, no a ve finále jsem si střihla něco simultánky.... Jsem ve stavu, kdy usínám vestoje, ale vím (na holku) nečekaně mnoho o tom, jak přesně probíhá kondiční příprava hokejistů. :-)
Moje vlastní "kondiční příprava" se smrskla na cvičení v Redcordu, zbytek těžce nestíhám, ač bych moc ráda. Minulý týden jsem měla narozeniny - a pracovala jsem úplně celý den a večer jsem byla tak unavená, že už mě napadaly jen strašné nesmysly o tom, jak jsem neschopná, nemožná a jak nestačím na normální fungování. Taky mě přepadly černé úvahy o tom, jak to asi bude vypadat, až mě postižení jednou dostihne natolik, že podobné totální pracovní nasazení nebude vůbec možné.
To mě vede k přemýšlení, jestli vůbec má smysl, aby se člověk snažil s handicapem dosáhnout stejného pracovního výkonu jako tzv. "normální lidi". Takového toho workoholického, kdy není čas na nic jiného kromě práce.
A pak jsem se podívala do schránky a tam jsem našla... dopis z Českého hudebního fondu, že se rozhodli mi 5000 korunami přispět na mé holandsko-dánské dobrodružství. Ten dopis přišel na moje narozeniny.... Jako kdyby mi Pán Bůh chtěl naznačit, že se mám proboha už uklidnit a nesnažit se stihnout všechno, co jsem si usmyslela a taky všechno vlasními silami vyřešit, protože nemusím! Chápete to?
A hned potom přišel e-mail od Sanne z Dánska - a že prý se poslední den kursu ruší. Místo něj si tak dáme dvě hodiny jen spolu - v pátek odpoledne se potkáme na konzervatoři v Kodani. A víte, co to znamená ještě? V pátek a v sobotu budu moct jít na kratinký workshop Continua, který se právě v ty dny v Kodani koná - asi už ten odpočinek a čas na sebe vážně potřebuju, když to vyšlo zrovna takhle. Mám radost, ačkoli na kurs Continua ve Vídni myslím pořád - věřím, že tam mám být a že se peníze seženou. :-)
A v neděli? V neděli se vydám na výlet do kodaňského skanzenu, doufám, že bude opravdu krásně, že bude svítit sluníčko a budu si moct udělat soukromý piknik v trávě. Nebudu dělat vůbec nic, budu odpočívat a užívat si dobrých dánských sýrů a vyhlídky na domeček, který do skanzenu dovezli až z dalekých Faerských ostrovů, kterému roste na střeše tráva a vypadá, jako kdyby to byl zvětšený příbytek nějakých skřítků.
V pondělí se půjdu projít k moři, pozdravím zas jednou Malou mořskou vílu a pak vyrazím do Dragøru, kde se ztratím mezi historickými žlutými domečky s červenými střechami.
A večer, večer nasednu do letadla a budu se moc snažit, abych nezapomněla ani doma, že stihnout úplně všechno opravdu není potřeba. Nezapomeňte na to ani vy.
Komentáře
Okomentovat