O maratonu po kodaňských hotelích a o tom, že v nouzi poznáš přítele

Včera večer jsem se vrátila z Kodaně. Mám za sebou čtyři dny, které jsem toužebně očekávala. Krutě pracovní duben i první polovina  května si už o pár volných dní říkala velmi naléhavě - velká únava pro mě vždycky znamená, že se mi hůř chodí, zhorší se mi spasticita, nemůžu kvůli tomu dobře spát a tak... přetažení prostě nadělá paseku. Radost mi neudělal ani fakt, že se má oblíbená fyzioterapie stěhuje na úplně druhý konec města a ještě k tomu tak daleko od metra, že je to spíš na auto než na MHD. Tento dopravní prostředek se tedy podle všeho k dopravě na terapii chystá využívat spousta mnohem zdravějších klientů, než jsem já.  Já ovšem neřídím a řidičák vzhledem k okolnostem není dobrý nápad. Na to, abych cestovala pražským taxíkem třikrát týdně přibližně třicet kilometrů tam a třicet zpátky nejsem jaksi dost bohatá, ačkoli normálně pracuju.  Tudíž jsem se ocitla v situaci mírně řečeno prekérní. Fakt, že nevyužívám žádné pečovatelské benefity ovšem zároveň znamená, že na pomoc s dopravou nemám na Praze 5, kde spoustu let bydlím, nárok.  Navzdory tomu, že tenhle pražský obvod cosi jako dotovanou dopravu pro handicapované provozuje a službu nabízí. Nabízí ji ovšem pouze těm, kdo si u centra pečovatelských služeb objednají nějakou další službu - dovoz obědů, velkého nákupu nebo tak. Velký nákup mi vozí iTesco a hotové jídlo mívám občas ze zcela nehandicapovaného serveru DameJidlo.cz, který v nabídce není omezen tím, co se vaří v pražských mateřských školkách. :-) Jsem prostě divná. Fakt. A tak vymýšlím, jak si poradím sama. Nápadů se mi nedostává, ale snad to ještě přijde. Doufám.:-)

A aby toho všeho  nebylo málo, dozvěděla jsem se ve čtvrtek odpoledne, že moje česká známá, která mi v Kodani slíbila ubytování, nakonec tak nějak nemůže a minimálně tu první noc je to tak nějak tuze komplikované. Večer před odjezdem jsem tak narychlo sháněla jiné ubytování v Kodani - během víkendu, kdy se v téhle severské metropoli běžel maraton a úplně všechny rozumné hotely byly beznadějně obsazené. Ty zbylé pak nabízely nocleh na jednu noc za ceny od pěti tisíc korun českých nahoru. Eh...Nakonec jsem ulovila palandu ve společném ženském pokoji v jednom hostelu u hlavního kodaňského nádraží. Hodilo se to. Vlastně. Jaksi, že?  Bylo to blízko na kurs Continua, který jsem měla naplánovaný na pátek večer a na sobotu hned od rána. Jen - do formuláře jsem zdůraznila, že naléhavě potřebuju, aby ta palanda byla jaksi raději dolní, že jo.

Svůj první kodaňský den jsem zahájila nákupem "svačinky" v jednom levném kodaňském supermarketu a hned pak jsem zapadla do botanické zahrady. Svačinka sestávala z čerstvého ovoce, džusu, kakaa a jakéhosi pečiva, svalila jsem se s ní na trávu pod strom a byla jsem ráda, že chvíli nic nemusím.  První kodaňská botanická zahrada vznikla už v roce 1600, v době, kdy díky rušení klášterů v Dánsku zmizela i spousta klášterních zahrad s nejen léčivými bylinkami. Ta dnešní je na jiném místě, roste tu 9000 druhů rostlin a zahrada je tím pádem v Dánsku největší a známá i za hranicemi. V letech 2009 - 2012 milou zahradu Dánové zrenovovali, mimo jiné položili nové cestičky, takže je zahrada dobře přístupná i pro vozíčkáře. Vstup  je zdarma - pro chodce i nechodce. :-)  A celá zahrada je vážně krásná.

O pár hodin později už jsem mířila na dvě soukromé hodiny se Sanne. Zpívaly jsme i pracovaly s tělem. Zkoušet zpívat vleže na boku se závažím na ruce i na kotníku a v pohybu k tomu, to byla výzva! Pokorně přiznávám, že mi došlo, kolik mám pořád před sebou práce! Uf!

 Sanne mi svým uměním v daný okamžik dost pomohla od mého zcela zbytečného napětí. Veliký zážitek, i když trochu smutný. Na konci hodiny se mi zpívalo báječně!  Věděla jsem ale, že mi  to nejspíš nezůstane napořád. Zjistit, jaké by to bylo, kdyby... je svým způsobem dost nevděčná zkušenost.

Člověk práci na sobě nesmí vzdávat a neměl by ztratit naději. Veškerá terapie je ale vždycky běh na dlouhou trať - a jsou tak chvíle, kdy smutek a únava prostě přijdou, ať chcete nebo ne. A ničemu nepomůže, když to člověk popře...ani trochu ne.

Dvě hodiny uplynuly rychle a já se vydala přes Nørreport do ho(s)telu. Na Nørreportu už nějakou dobu funguje veliká krytá tržnice s jídlem, kde to voní na dálku a kde dostanete koupit všechno, na co si vzpomenete. A že byl čas na oběd, tak se milá food hall náramně hodila.
Ubytování v hostelu bylo bez problému - nocleh v pokoji se třemi Japonkami, jednou Dánkou a jednou Němkou, žijící v Americe nevynikal ničím zvláštním, pokud tedy nepočítám naléhavou debatu s jedním Dánem, který se mě při hledání milého hostelu snažil přesvědčit, že se tento nachází na docela opačném konci města, doporučoval mi vzít si taxi a chtěl ho hned zavolat, abych vzápětí zahlédla vstup do onoho kýženého ubytovacího zařízení přímo před sebou na opačné straně ulice na rohu.  :-))))

Druhý den mě čekalo pár hodin s Continuem. Má druhá zkušenost s touhle technikou a překvapivé zjištění, že se u toho dá dobře používat veliký overball, stejně jako další pomůcky. Jeanne Jensen, která kurs vedla, kombinuje Continuum a rolfing a tak byl celý kurs dost jiný než můj první, ale zajímavé to bylo ohromně. Jeanne mi taky navrhla, že příště můžu nocovat přímo na místě, kde budeme cvičit - má únava musela být nepřehlédnutelná.   Patrně i proto mi  mi po konci kursu přátelsky a laskavě navrhla, že na gospelový koncert, kam jsem se chystala hned potom, mě odveze autem. Motaly jsme se po Nørrebro v jednosměrkách statečně -  nakonec jsme ale kýžený Kingův kostel našly. (Thomas Kingo žil v 17. století  a byl to dánský biskup a taky autor mnoha žalmů, které se v dánské církvi zpívají občas dodnes - a na faerských ostrovech se dokonce zpívaly téměř výhradně a bez hudebního doprovodu skoro tři sta let.   S žádným jiným Kingem souvislost nehledejte....)

Po koncertu, který byl báječný, se ukázalo, že se slíbeným noclehem to ani druhý den nebude jen tak. Jeho využití by obnášelo tak komplikované manévry kvůli předání klíčů a relativně složité cestování, které bych musela absolvovat s těžkým zavazadlem, že jsem nakonec milé české známé napsala: "moc děkuju za pomoc, zařídím to jinak".  Pomohli  "moji Dánové". Přátelé z doby před patnácti lety.  Pozvali mě na večeři, vytvořili mi soukromý wi-fi hotspot pro počítač, jelikož můj báječný, leč starší iPhone už hlásil tuze nízký stav baterie a nabít ho nebylo kde.  Hrozilo, že hledání noclehu na netu už milý Tamagoči prostě nepřežije, natož pak aby přežil čekání na zprávy od původní hostitelky, kam že to mám přesně přijet a v kolik.

Vzhledem k tomu, že už bylo relativně pozdě večer, nechtěla jsem riskovat hostel - co kdyby na mě zbyla jen horní palanda? Můj hotelový pokojíček na mě ale evidentně čekal. Byl úplně poslední volný a ten levný a ne tak docela provařený hotel už jsem znala z dřívějška. Kamarádi mě dovezli na místo autem, ověřili, že opravdu bydlím a druhý den mě slíbili doprovodit na gospelovou bohoslužbu i na odpolední výlet do skanzenu, aby mi nebylo smutno.

můj výhled z hotelového pokoje - kousek od kodaňského hlavního nádraží

Padla jsem za vlast.  Unavená. A moc vděčná, že se to povedlo, že mám kde spát. Nadšená z toho,  že některá přátelství umějí přežít i roky,  ačkoli člověk  nemůže být s přáteli, kteří žijí tisíc kilometrů daleko, v každodenním osobním  kontaktu.
Spokojená, protože jsem měla na dvě noci svůj klid a mohla jsem aspoň trošku odpočívat. Dobré to bylo.


A o tom, co bylo dál, o tom vám napíšu zase příště.