Tryskové týdny
Během přelomového víkendu mezi březnem a dubnem vrcholila několikaměsíční práce na benefičním workshopu Gospel (až) na dřeň. Tenhle workshop se letos konal už podeváté a tradičně ho zakončil fakt krásný koncert - výtěžek 22 740 korun dostala Nadace pro transplantace kostní dřeně.
Na workshopu nás letos bylo opravdu hodně, přesto ale všechno proběhlo v klidu a bez nějakých zásadních zádrhelů a já jsem za to tuze vděčná, i proto, že hned další víkend mě čekal workshop docela jiný. První holandský víkend, který jsem si vysnila a vymyslela, na který jsem zarputile sháněla peníze a nějaké nakonec i získala. Byl to čas vážně pozoruhodný.
Předsevzetí, že týden mezi workshopem, jehož jsem byla organizátorkou, a workshopem, kam se jedu něco učit já, strávím odpočinkem a rozjímáním nad tím, jak jsem šikovná, talentovaná a tak vůbec, vzaly za své celkem rychle - to když jeden z klientů usoudil, že potřebuje akutně přeložit do češtiny jakási skripta. Na rozjímání nad vlastní šikovností jsem musela velmi rychle zapomenout, neb bylo třeba tuto šikovnost rychle projevit v praxi a zpracovat ten překlad.
A tak jsem naprosto přesně naplnila to, co zpodobňuje následující kreslený vtip. Jak nejrychleji poznat překladatele? Inu..
V noci se pracuje báječně. Člověka většinou neshání šéf ani klienti a může se ponořit do přemýšlení o tématu tolik, že se v něm občas i ztratí. V noci si taky těžko pustíte "jako kulisu" písničky, které si následně potřebujete zkusit zazpívat. A pak, už Robert Fuldgum v jedné své knížce napsal, že neexistuje intelektuální úkol, který by nebylo možné zvládnout mezi nedělním polednem a pondělní zkouškou v devět hodin ráno - a tak jsem se rozhodla, že to stoprocentně platí i o téhle zakázce. Chvílemi to vypadalo celkem beznadějně, nakonec jsem ale tu mrtvou lajnu,(deadline) s mírnou dopomocí nástrojů pro počítačem podporovaný překlad stihla. Pro nezasvěcené do překladatelských postupů a fíglů pak dodávám, že počítačem podporovaný překlad v žádném případě nezmanená, že jsem ty texty nasypala do Google překladače a vzápětí odevzdala. :-)
Šla jsem spát ve dvě v noci a zhruba o dvě hodiny později vstávala, jelikož letadlo letělo už v sedm. Let byl úplně v pohodě a díky dokoupené a vážně výborné snídani jsem se smířila i s faktem, že jsem nucená být vzhůru už v době, kterou za normálních okolností považuju za nejhlubší noc.
Amsterdamské letiště bylo asi to největší, na kterém jsem kdy byla a trochu mě zaskočilo těch sto jarních kilometrů, které bylo třeba obejít po jeho obvodu, aby se člověk dostal ven. Jela jsem rovnou do divadla a zpoždění jsem cestou nabrala jen díky místním automatům na jízdenky, které na mě zarputile hovořily výhradně holandsky, nebraly na vědomí, že já význam holandských slov pouze odhaduju. Jo a nechtěly se kamarádit ani s mincemi, ani s mezinárodní VISA kartou. Ehm...
Kurs byl naprosto báječný. Bylo nás jen pár zpěvaček a lektorka a tak byla šance si všechno zkusit, na cokoli se zeptat a tak vůbec. Hráli jsme si s tělem, všemožně se protahovaly, zpívaly vleže, vsedě a během některých cvičení jsme dělaly třeba i svíčku. Lektorka Sanne nám vyprávěla, jak na všechny ty věci přišla, jak si pořídila učebnici anatomie, zavřela se na docela dlouhou dobu na chatě a zkoušela, co všechno se stane, když...
V divokém a rušném Amsterdamu jsem strávila krásné klidné chvíle, když jsem během polední pauzy seděla na sluníčku na dvorku divadla, pojídala tu nejlepší rajskou, jakou jsem kdy měla, a kterou mi přinesl číšník, co vládnul výhradně holandštinou - a přesto jsme se domluvili.
Seděla jsem na sluníčku, hladila místní divadelní kočku, hodinu jsem nedělala vůbec nic a přemítala jsem nad tím, jak je báječné být tady a teď. Vymýšlela jsem, jakou písničku zazpívám během závěrečné části kursu a jestli by měla být česky nebo anglicky. Z kolegyň na kursu, místních skvělých muzikálových zpěvaček, jsem měla celkem respekt.
Pak jsem si ale řekla, že jsem přesně tam, kde být mám a není potřeba se ničeho bát. Zpívalo se mi úplně krásně, ačkoli jsem protentokrát vybrala něco úplně jiného než gospel. Užila jsem si to. A už se těším, co přinesou další dny. Už za dva týdny se totiž budu balit na další část kursu, tentokrát do Kodaně.
A abych nekončila tak sentimentálně: taky se těším na to, až mi na účet dorazí peníze za březnové faktury a z toho jednoho grantu, co jsem zatím získala a na to, že se, až dnes večer přijdu domů z kursu dánštiny, který učím, svalím do postele a budu v ní aspoň deset hodin v kuse. Ty překladatelské noční směny se s ranními odlety kamkoli totiž moc neslučují. Takže se loučím, odcházím učit dánštinu, vám přeju krásný večer a sobě ještě lepší noc. :-)
Na workshopu nás letos bylo opravdu hodně, přesto ale všechno proběhlo v klidu a bez nějakých zásadních zádrhelů a já jsem za to tuze vděčná, i proto, že hned další víkend mě čekal workshop docela jiný. První holandský víkend, který jsem si vysnila a vymyslela, na který jsem zarputile sháněla peníze a nějaké nakonec i získala. Byl to čas vážně pozoruhodný.
Předsevzetí, že týden mezi workshopem, jehož jsem byla organizátorkou, a workshopem, kam se jedu něco učit já, strávím odpočinkem a rozjímáním nad tím, jak jsem šikovná, talentovaná a tak vůbec, vzaly za své celkem rychle - to když jeden z klientů usoudil, že potřebuje akutně přeložit do češtiny jakási skripta. Na rozjímání nad vlastní šikovností jsem musela velmi rychle zapomenout, neb bylo třeba tuto šikovnost rychle projevit v praxi a zpracovat ten překlad.
A tak jsem naprosto přesně naplnila to, co zpodobňuje následující kreslený vtip. Jak nejrychleji poznat překladatele? Inu..
V noci se pracuje báječně. Člověka většinou neshání šéf ani klienti a může se ponořit do přemýšlení o tématu tolik, že se v něm občas i ztratí. V noci si taky těžko pustíte "jako kulisu" písničky, které si následně potřebujete zkusit zazpívat. A pak, už Robert Fuldgum v jedné své knížce napsal, že neexistuje intelektuální úkol, který by nebylo možné zvládnout mezi nedělním polednem a pondělní zkouškou v devět hodin ráno - a tak jsem se rozhodla, že to stoprocentně platí i o téhle zakázce. Chvílemi to vypadalo celkem beznadějně, nakonec jsem ale tu mrtvou lajnu,(deadline) s mírnou dopomocí nástrojů pro počítačem podporovaný překlad stihla. Pro nezasvěcené do překladatelských postupů a fíglů pak dodávám, že počítačem podporovaný překlad v žádném případě nezmanená, že jsem ty texty nasypala do Google překladače a vzápětí odevzdala. :-)
Šla jsem spát ve dvě v noci a zhruba o dvě hodiny později vstávala, jelikož letadlo letělo už v sedm. Let byl úplně v pohodě a díky dokoupené a vážně výborné snídani jsem se smířila i s faktem, že jsem nucená být vzhůru už v době, kterou za normálních okolností považuju za nejhlubší noc.
Amsterdamské letiště bylo asi to největší, na kterém jsem kdy byla a trochu mě zaskočilo těch sto jarních kilometrů, které bylo třeba obejít po jeho obvodu, aby se člověk dostal ven. Jela jsem rovnou do divadla a zpoždění jsem cestou nabrala jen díky místním automatům na jízdenky, které na mě zarputile hovořily výhradně holandsky, nebraly na vědomí, že já význam holandských slov pouze odhaduju. Jo a nechtěly se kamarádit ani s mincemi, ani s mezinárodní VISA kartou. Ehm...
Kurs byl naprosto báječný. Bylo nás jen pár zpěvaček a lektorka a tak byla šance si všechno zkusit, na cokoli se zeptat a tak vůbec. Hráli jsme si s tělem, všemožně se protahovaly, zpívaly vleže, vsedě a během některých cvičení jsme dělaly třeba i svíčku. Lektorka Sanne nám vyprávěla, jak na všechny ty věci přišla, jak si pořídila učebnici anatomie, zavřela se na docela dlouhou dobu na chatě a zkoušela, co všechno se stane, když...
V divokém a rušném Amsterdamu jsem strávila krásné klidné chvíle, když jsem během polední pauzy seděla na sluníčku na dvorku divadla, pojídala tu nejlepší rajskou, jakou jsem kdy měla, a kterou mi přinesl číšník, co vládnul výhradně holandštinou - a přesto jsme se domluvili.
Seděla jsem na sluníčku, hladila místní divadelní kočku, hodinu jsem nedělala vůbec nic a přemítala jsem nad tím, jak je báječné být tady a teď. Vymýšlela jsem, jakou písničku zazpívám během závěrečné části kursu a jestli by měla být česky nebo anglicky. Z kolegyň na kursu, místních skvělých muzikálových zpěvaček, jsem měla celkem respekt.
Pak jsem si ale řekla, že jsem přesně tam, kde být mám a není potřeba se ničeho bát. Zpívalo se mi úplně krásně, ačkoli jsem protentokrát vybrala něco úplně jiného než gospel. Užila jsem si to. A už se těším, co přinesou další dny. Už za dva týdny se totiž budu balit na další část kursu, tentokrát do Kodaně.
A abych nekončila tak sentimentálně: taky se těším na to, až mi na účet dorazí peníze za březnové faktury a z toho jednoho grantu, co jsem zatím získala a na to, že se, až dnes večer přijdu domů z kursu dánštiny, který učím, svalím do postele a budu v ní aspoň deset hodin v kuse. Ty překladatelské noční směny se s ranními odlety kamkoli totiž moc neslučují. Takže se loučím, odcházím učit dánštinu, vám přeju krásný večer a sobě ještě lepší noc. :-)
Komentáře
Okomentovat