Na Kodaň!
V sobotu jsem nepsala blog. Byla jsem totiž po několika letech na skok v Kodani - čekal mě třetí den pěveckého kursu, který jsem si na toto jaro naplánovala.
Na ranní ruzyňské letiště už si začínám zvykat. V porovnání třeba s tím v Amsterdamu je v Praze ohromný klid, skoro žádné obchody a v těch, co tu jsou, je tak draho, že jsem se demokraticky rozhodla s jakýmikoli nákupy počkat až do levnější Kodaně. Protože jsem cestovala na 27 hodin, jela jsem doslova jen s kabelkou, která ukrývala pouze doklady, peníze, mobil, pyžamo a čisté spodní prádlo, poznámkový blok, tužku, telefon a konečně také knihu Concise Book of Muscles (300 stran).
Celodenní jízdenku na kodaňskou MHD jsem si koupila online předem, následně mi přišla do mobilu jako sms a ta samá sms dorazila znovu ve čtyři ráno ten den, na který byla jízdenka určená. Ten systém je geniální a znamená, že na letišti opravdu člověk neztratí žádný čas sháněním funkčního automatu, který hovoří jiným jazykem než holandsky, že jo - k dobru lze Dánům přičíst i to, že na zmatené turisty nečíhá hned u letiště žádný revizor. Fakt ale je, že turisti většinou jeli vlakem na hlavní nádraží... v metru byli spíš místní, kteří věděli, kam chtějí.
Do školy jsem tedy dojela v klidu - z Prahy to celé trvalo 4,5 hodiny i s tím, že jsem musela být v pět ráno na letišti. V půl desáté jsem zkrátka stála před budovou konzervatoře a ze všeho nejvíc mě zajímalo, jestli je v okolí nějaká otevřená pekárna, jelikož jsem měla nezřízenou chuť na wienerbrød, tedy tradiční dánské sladké pečivo s cukrovou polevou, plněné třeba marcipánem a čokoládou... no jo, já vím, jako zdravá strava to není, ale je to strašně dobré!
Kurs byl opět parádní. Bylo nás pět dam různého věku i povolání a díky tomu jsme měly každá spoustu svého času, kdy jsme se mohly ptát na cokoli. Zhruba v půl čtvrté odpoledne ovšem na mě padla únava tak pekelná, že jsem skoro neudržela oči otevřené. T. S. Elliot v jedné své básni říká, že duben je nejkrutější měsíc a já s tímto prohlášením nemůžu než souhlasit.
Těšilo mě, že tady v Dánsku nikdo neřešil žádný můj handicap, nikdo se na něj neptal, nezabýval se tím, zda jsem na tomhle kursu správně nebo ne a když už došlo na porovnávání, ukázalo se, že letenka z Prahy do Kodaně a zpět je stejně drahá jako lístek na vlak ze Svendborgu, dokonce i časová náročnost je podobná, takže takový výlet vlastně není nic tak zvláštního, chápete? Janteloven v praxi. Nejsi nic jiného, než všichni ostatní. Na ten přístup v Dánsku občas lidi, zvláště umělecky založení, trochu nadávají, ale má i něco do sebe.
Po kursu jsem se vydala aspoň pozdravit Hanse Christiana, jelikož kousek od konzervatoře se svými zpěváky měl workshop, protože jsme ale na konzervatoři skončili kurs asi o půl hodiny později, než bylo psáno, měla jsem krásné zpoždění a následné zběsilé hledání autobusové zastávky se správným číslem autobusu taky nebylo úplně nenáročné. Proč je zastávka s tím samým jménem na čtyřech místech, které jsou od sebe třeba několik set metrů daleko, jsem nechápala v Dánsku už před lety a ani roky, které od té doby uběhly, k pochopení problému nepřispěly ani v nejmenším. Nechápu to dodnes. Hans byl na mě ale hodný - počkal, pozdravili jsme se, objali se (po všech těch letech, co jsme se neviděli) ... a vzápětí s úsměvem vtipně pravil, že jdu ohromně pozdě, neb jeho workshop skončil už dobře před půl hodinou! :-D Slíbila jsem mu, že za měsíc to určitě napravím, dáme si aspoň kafe a povyprávíme, co je nového...
Před kostelem na mě už čekala i známá z Čech a s tou jsme se posléze vydaly procházkou přes Radniční náměstí a celou pěší zónu Strøget až k Nyhavnu, tedy k takovému tomu přístavu s barevnými domečky, který je snad na všech fotkách z Kodaně.
Seděly jsme před kavárnou zabalené do červených dek, usrkávaly dobrou, silnou, tmavě hnědou sladkou dánskou kávu a povídaly si. Když se pak začalo smrákat,vydala jsem se metrem k hotelu. No, hotel... jednodušší bydlení byste sotva v Kodani našli - pokojíček o rozměrech asi tak 2 x 3 metry, postel, noční stolek a skříňka, sprcha společná, toaleta taky, jo a jestli si zapomenete klíče v pokoji, budete mít velký problém, protože ten pokoj bez klíčů neotevřete a recepce přes noc funguje jen v sesterském hotelu asi o 200 metrů dál. poučil mě recepční, když jsem si právě v tom seterském hotelu vyzvedávala klíče.
Čtvrté patro bez výtahu a schody úzké tak, že jsem se na ně skoro nevešla... jak to dělají lidé, kteří jsou větší než já, jsem raději nezkoumala a bylo mi to jedno. Byla jsem v Kodani, koukala jsem ze svého pokojíčku skoro na věži dolů. Nohy mě bolely tak, že jsem se ani postavit nemohla a spát taky ne, ale byla jsem v Kodani. A když pak pozdě v noci všechno venku utichlo, usnula jsem a zdál se mi sen v dánštině. A pak mě ráno vzbudilo sluníčko, sledovala jsem probouzející se ulici pod sebou. Pak jsem rychle sbalila svou cestovní kabelku a vyrazila zpátky na letiště.
Brzy se do Kodaně vrátím. Na dýl. Protože tohle žádná pořádná návštěva nebyla - a mně se začalo strašně stýskat. Za čtyři týdny jsem tedy zpátky...a pak vám napíšu o tomhle městě mnohem víc. Slibuju. Krásný večer všem!
Na ranní ruzyňské letiště už si začínám zvykat. V porovnání třeba s tím v Amsterdamu je v Praze ohromný klid, skoro žádné obchody a v těch, co tu jsou, je tak draho, že jsem se demokraticky rozhodla s jakýmikoli nákupy počkat až do levnější Kodaně. Protože jsem cestovala na 27 hodin, jela jsem doslova jen s kabelkou, která ukrývala pouze doklady, peníze, mobil, pyžamo a čisté spodní prádlo, poznámkový blok, tužku, telefon a konečně také knihu Concise Book of Muscles (300 stran).
Celodenní jízdenku na kodaňskou MHD jsem si koupila online předem, následně mi přišla do mobilu jako sms a ta samá sms dorazila znovu ve čtyři ráno ten den, na který byla jízdenka určená. Ten systém je geniální a znamená, že na letišti opravdu člověk neztratí žádný čas sháněním funkčního automatu, který hovoří jiným jazykem než holandsky, že jo - k dobru lze Dánům přičíst i to, že na zmatené turisty nečíhá hned u letiště žádný revizor. Fakt ale je, že turisti většinou jeli vlakem na hlavní nádraží... v metru byli spíš místní, kteří věděli, kam chtějí.
Do školy jsem tedy dojela v klidu - z Prahy to celé trvalo 4,5 hodiny i s tím, že jsem musela být v pět ráno na letišti. V půl desáté jsem zkrátka stála před budovou konzervatoře a ze všeho nejvíc mě zajímalo, jestli je v okolí nějaká otevřená pekárna, jelikož jsem měla nezřízenou chuť na wienerbrød, tedy tradiční dánské sladké pečivo s cukrovou polevou, plněné třeba marcipánem a čokoládou... no jo, já vím, jako zdravá strava to není, ale je to strašně dobré!
Těšilo mě, že tady v Dánsku nikdo neřešil žádný můj handicap, nikdo se na něj neptal, nezabýval se tím, zda jsem na tomhle kursu správně nebo ne a když už došlo na porovnávání, ukázalo se, že letenka z Prahy do Kodaně a zpět je stejně drahá jako lístek na vlak ze Svendborgu, dokonce i časová náročnost je podobná, takže takový výlet vlastně není nic tak zvláštního, chápete? Janteloven v praxi. Nejsi nic jiného, než všichni ostatní. Na ten přístup v Dánsku občas lidi, zvláště umělecky založení, trochu nadávají, ale má i něco do sebe.
Po kursu jsem se vydala aspoň pozdravit Hanse Christiana, jelikož kousek od konzervatoře se svými zpěváky měl workshop, protože jsme ale na konzervatoři skončili kurs asi o půl hodiny později, než bylo psáno, měla jsem krásné zpoždění a následné zběsilé hledání autobusové zastávky se správným číslem autobusu taky nebylo úplně nenáročné. Proč je zastávka s tím samým jménem na čtyřech místech, které jsou od sebe třeba několik set metrů daleko, jsem nechápala v Dánsku už před lety a ani roky, které od té doby uběhly, k pochopení problému nepřispěly ani v nejmenším. Nechápu to dodnes. Hans byl na mě ale hodný - počkal, pozdravili jsme se, objali se (po všech těch letech, co jsme se neviděli) ... a vzápětí s úsměvem vtipně pravil, že jdu ohromně pozdě, neb jeho workshop skončil už dobře před půl hodinou! :-D Slíbila jsem mu, že za měsíc to určitě napravím, dáme si aspoň kafe a povyprávíme, co je nového...
Před kostelem na mě už čekala i známá z Čech a s tou jsme se posléze vydaly procházkou přes Radniční náměstí a celou pěší zónu Strøget až k Nyhavnu, tedy k takovému tomu přístavu s barevnými domečky, který je snad na všech fotkách z Kodaně.
Čtvrté patro bez výtahu a schody úzké tak, že jsem se na ně skoro nevešla... jak to dělají lidé, kteří jsou větší než já, jsem raději nezkoumala a bylo mi to jedno. Byla jsem v Kodani, koukala jsem ze svého pokojíčku skoro na věži dolů. Nohy mě bolely tak, že jsem se ani postavit nemohla a spát taky ne, ale byla jsem v Kodani. A když pak pozdě v noci všechno venku utichlo, usnula jsem a zdál se mi sen v dánštině. A pak mě ráno vzbudilo sluníčko, sledovala jsem probouzející se ulici pod sebou. Pak jsem rychle sbalila svou cestovní kabelku a vyrazila zpátky na letiště.
Brzy se do Kodaně vrátím. Na dýl. Protože tohle žádná pořádná návštěva nebyla - a mně se začalo strašně stýskat. Za čtyři týdny jsem tedy zpátky...a pak vám napíšu o tomhle městě mnohem víc. Slibuju. Krásný večer všem!
Komentáře
Okomentovat