Úkol pro mě

Tak co myslíte, bála jsem se na tom dánském koncertě nebo ne? Upřímně: trochu ano - cestou na místo. Když jsem ovšem do århuské letniční církve tehdy 19. května 2001 dorazilo, strach ze mě spadnul. Zcela jistě k tomu přispěl fakt, že předsálí kostela vypadalo jako nějaký piknik, všude byly košíky s jídlem a termosky s kávou, ale já jsem myslela na to, jestli se nebudu bát a vzpomínala na kámen strachu, utopený hluboko v moři.

A pak to přišlo... stála jsem ve sboru v první řadě, vedle mě seděla slečna na vozíčku a všechno bylo tak, jak má být. Nebála jsem se ničeho, večer jsem si maximálně užila a ještě dnes si vzpomínám, jak jsem po koncertě jela domů s nepoznaným pocitem obrovské radosti a úlevy - bylo jisté, že ten strach je vážně pryč! Zpívala jsem si ještě v autobuse cestou na kolej a bylo mi úplně jedno, co si o tom kdo myslí! Byl to ten nejbáječnější den a večer a ten nejlepší opožděný dárek k narozeninám, jaký jsem mohla dostat.



Do odjezdu zpátky do Čech zbývalo několik málo týdnů a já se sice domů těšila, ale zároveň se mi z Dánska nechtělo ani trochu. Co budu, pro všechno na světě, v Čechách dělat, když tam není jediný gospelový sbor??? To mi vůbec nebylo jasné. I vypravila jsem se za dirigentem Hansem Christianem.... a jestli bych nemohla dostat aspoň nějaké noty? Gospelové noty, to je kapitola sama pro sebe. Gospel se do klasických not zaznamenává občas dost těžko. A víte, že jsou slavní gospeloví skladatelé a dirigenti, kteří noty vůbec neumějí a nepoužívají? Noty ani dnes často nejsou.  Pokud ale jsou, pak je obvykle jde relativně snadno koupit on-line. O tom ovšem před šestnácti lety nemohla být  řeč.

Tehdy, když jste nějaké noty chěli, museli jste si je  pěkně objednat v papírové podobě a pak jste čekali třeba dva měsíce, než váš poklad dorazil až z Ameriky.  Lodí.
Hans Christian mi ovšem nedal kontakty na obchody. Strávil asi dvě hodiny procházením svých vlastních notových archívů a označováním  nejhezčích písniček. Nakonec mě vyslal za roh do kopírovacího centra, abych si pořídila kopie.  A když jsem se o dvě hodiny později vrátila, tak jsme pili kávu a Hans prohlásil, že noty jsou moc fajn, ale že by možná stálo za to uspořádat nějaký workshop. Že by moc rád přijel, kdybych chtěla. Okamžitě jsem pravila, že je to báječný nápad, protože taková nabídka se zkrátka neodmítá. Cestou zpátky na kolej jsem se stavila v telefonní budce a s tím báječným nápadem seznámila kamaráda (toho, co tak toužil pochopit, jak se dělá ten úplně nejsprávnější gospelový zvuk, jestli si vzpomínáte.  Měla jsem takovou radost, že jem to hned musela někomu říct a taky jsem potřebovala nějakého spojence.

Domluveno. S tím workshopem to zkusíme.

Něco vám povím. Ale nikomu to neříkejte, prosím vás.  Já jsem si myslela,  že ve skutečnosti nic organizovat nebudu. Naivně jsem se domnívala, že většinu práce hodím na toho kamaráda. On ten workshop udělá, já během víkendu tak trochu vypomůžu  reprezentativním  tlumočením a pak se zase vrátím ke své vědecké kariéře. Jak prosté.

Vrátila jsem se do Čech a byl z toho parádní kulturní šok. Chyběl mi čerstvý mořský vzduch, zdálo se mi, že je v červnové Praze vedro jak v rovníkové Africe a taky mi přišlo, že se tu strašně brzo stmívá! Ale to nebylo to nejhorší: během půl roku v Dánsku jsem se naučila přemýšlet o věcech jinak, příměji, a jednodušeji. V Dánsku ne znamená ne a ano znamená ano. Když řeknete, že něco nechcete,  nikdo si to nebere osobně. Nepřesvědčuje vás, že ve skutečnosti věc chcete.  Dánové respektují i  odmítnutí. Je to bezva.

Ačkoli... když s takovým přístupem nepočítáte, může docela bolet.

To jsem vám jednou v zimě ze slušnosti odmítla nabídku kamarádů, že mě odvezou domů.  Zrovna byla byla sněhová vánice. Bylo mi hloupé říct, že se mi odvoz hodí, zdálo se mi zdvořilejší odmítnout a očekávala jsem nějaké to přemlouvání, že přece nemůžu jít ve vánici, když mě můžou vzít autem. Plánovala jsem pochopitelně, že se přemluvit nechám. Tak se to dělá, ne? Přátelé ovšem respektovali moje odmítnutí, nepřemlouvali mě nic,  zamávali mi,  rychle odjeli a já zůstala, celá překvapená, v závěji. Přemlouvání jsem rychle odvykla a začala jsem taky odpovídat rovnou "ano" nebo "ne" a nic zvláštního jsem tím nemyslela.  Teď si ovšem představte, že se člověk s podobným nastavením ocitne v Čechách.  "Ona se v tom Dánsku strašně změnila..." zaslechla jsem občas. "A k lepšímu to není. Je nějaká divně sebevědomá. A ještě k tomu pořád jen vypráví o  tom svém gospelu...."

To měli hlubokou pravdu. O gospelu jsem vyprávěla pořád. Sebevědomá jsem ale moc nebyla. To se ukázalo hlavně v okamžiku, kdy mi kamarád (no ano, ten, který slíbil, že pomůže s organizací workshopu) po telefonu oznámil, že se na žádné organizování necítí, že si myslí, že by to dělat neměl a já taky ne, protože na to nemám dost zkušeností.  Asi by bylo lepší  workshop odložit a zkusit najít  někoho šikovnějšího. Někoho, kdo by si s tím poradil líp než já. Položila jsem ten telefon a přemýšlela jsem o tom. Určitě má pravdu, šikovná vážně moc nejsem. Ani reprezentativní. A pak jsem přemýšlela ještě chvíli a najednou mi bylo jasné, že to je nesmysl.

Copak se  o to, co jsem prožila já, může dělit někdo jiný? To přece nejde. Je to na mně. A na Pánu Bohu. A tak jsem mu to pověděla.

"Bože," řekla jsem. "Ty víš, že jsem nic podobného nikdy nedělala. A že nemám vůbec žádné zkušenosti. A že tady v Čechách gospel nikdo nezná. A kdybych byla Tebou, vybrala bych si určitě někoho šikovnějšího. Ale jestli myslíš, že mám, tak já ten workshop teda udělám."  

Pustila jsem se do toho.