Zázrak v Kodani

Minulý týden byl pro mě ve znamení práce na benefičním gospelovém workshopu.  Kdo čtete tenhle blog pravidelně, asi víte, že mám s gospelem ledacos společného a vy, kdo mě znáte osobně, víte, že je to něco, čemu se věnuju celkem intenzívně už patnáct let. Jak se to stalo?
To je dlouhý příběh a že je to vypravování nejen o muzice, ale i o cestě za uzdravením, patří ten příběh i sem na blog. A povím vám ho úplně od začátku.  Ten se odehrál nějak takhle:






 Muziku jsem měla ráda vždycky. Můj tatínek miluje kytaru a maminka hrála zase na klavír. Bylo tedy jasné, že hudební vzdělání bych nějaké mít měla.  Do běžné hudebky jsem se super nešikovnou levačkou nemohla a tak jsem se  s tatínkem učila hrát na flétnu na hromadných kurzech pana profesora Žilky, který mě toho naučil do života opravdu hodně. Třeba to, že přijít na zkoušku později než čtvrt hodiny před začátkem je prostě průšvih a ne slušné, že když se na nástroj necvičí, tak se to pozná, že mezi větami jedné skladby se na koncertě vážné hudby zásadně netleská a že na takový koncert se chodí ve slušném oblečení, nikoli "jako do klubu zahrádkářů."  

Když mi bylo asi tak šestnáct, usoudila jsem, stejně jako mnoho jiných slečen v tom věku,že se budu věnovat zpěvu. To byla celkem odvážná myšlenka. Ne, že bych neměla hudební sluch nebo že bych zápolila s intonací. Ale hlas  mi díky postižení nefungoval úplně správně - byl tichý, nevýrazný, neznělý, prakticky jsem nemohla vytvořit spodní, hrudní rejstřík a mluvila jsem přes nos tolik, že se to neposlouchalo zrovna krásně. Obcházela jsem nejrůznější hlasové pedagogy a ode všech jsem slyšela to samé... že s takovým hlasem se nedá "nic dělat." 

Po několika měsících jsem přeci jen jednu odvážnou paní učitelku našla, ale snadné to nebylo. Ani trochu. Spíš naopak. Bylo to asi to nejtěžší, do čeho jsem se kdy pustila. Na to, aby hlas fungoval úplně správně, je totiž potřeba hezky rovně stát, což byla v mém případě meta prakticky nedostižná. Všechna cvičení jsem se musela učit několikrát.  Nejdřív vleže, potom vsedě, vkleče a nakonec i vestoje, protože bylo vždycky potřeba najít tu správnou polohu a taky ji udržet. Pro někoho s nestandardně fungujícím mozkem, který vysílá celou dobu chaotické povely o tom, které svaly se mají zapojit a jak a který v podstatě netuší, co je "rovně", to byl opravdu výkon. Byla to doba, kdy se mi opravdu hodilo vědět, že bez cvičení se v muzice člověk daleko prostě nedostane a tak jsem dřela jak pako, nešlo mi to,  a nakonec  jsem jednoho dne usoudila, že jsem se asi spletla a že zpěv není nic pro mě, ale bylo mi to strašně líto a pořád jsem měla pocit, že to přeci jen je něco, co dělat mám. Následující příběh je dosti neuvěřitelný,  přesto se právě takhle stal.

Začínala jsem studovat dánštinu na vysoké škole a že jsem po prvním ročníku uměla dánsky ze všech nejpěkněji, poslali mě jako první na měsíční letní kurs dánštiny do Kodaně. Bydlela jsem daleko od centra  a kousek od letiště na ostrově Amager a měla jsem stipendium, které stačilo i s kaucí tak tak na nájem pokoje a to nejlevnější jídlo, které jsem kupovala podle toho, kde bylo zrovna ve slevě.A aby toho nebylo málo, vedly z mého pokoje do kuchyně schody tak prudké a úzké, že prakticky připomínaly žebřík! Když jsem to první den zjistila, byla jsem docela zoufalá. A tak jsem se šla projít po okolí, mezi žlutými vilkami a zahradami a přemýšlela jsem, co budu dělat a jak a jestli  ten měsíc zvládnu.

A pak mě najednou oslovila úplně neznámá paní. Zeptala se, zda jsem Dánka. Odvětila jsem, že ne a ptala se, jak jí můžu pomoct. "Tak to budeš Ty," zajásala ona dáma. Ukázalo se, že je to manželka místního pastora jednoho malinkého letničního kostela a že prý o mně ví od manžela - panu farářovi jsem několik dní předím psala, že budu v Kodani a ráda bych chodila na bohoslužby právě k nim. "Víš co?" pokračovala. "Myslím, že bys nám měla na bohoslužbách někdy zazpívat..." O mém zápasu o tón ona dáma netušila vůbec nic....

Považovala jsem to za nápad poněkud šílený, neboť o kvalitě své pěvecké produkce jsem měla velmi konkrétní představu - a že jsem byla vždycky celkem realistická, byla ta představa dost přesná. Ale někde v sobě jsem cítila, že na tu nabídku mám kývnout a mám to zkusit. A tak jsem souhlasila, že přijdu a zazpívám. Celý týden jsem pak jen zpívala a zpívala, s hrůzou počítala dny do neděle, v neděli jsem se probudila - a prakticky jsem nemohla promluvit. Hlas jsem nějak zprovoznila a vydala se na bohoslužby, abych tedy svým dánským přátelům zazpívala.

Chvěla jsem se hrůzou a úplně viditelně, ale ty dvě písničky jsem nějak dala. Bylo to vážně strašné. O kvalitě mé  hudební produkce ledacos vypovídá reakce tehdejšího publika. Když jsem totiž svým hostitelům (povzbuzena vlastní statečností) navrhla, že klidně zazpívám ještě něco, pastor pravil že by to pro dnešek snad asi stačilo a jestli nechci spíš něco říct.  :-)

Bylo to trapné a na Pána Boha, kvůli kterému  jsem přece do toho kostela šla, jsem byla pěkně naštvaná.
Byla to ostuda jak hrom. "Bože, nestydíš se: Takový trapas...."
Najednou jsem skoro úplně přestala mluvit.

A pak se stalo něco zvláštního. Bylo to,  jako kdyby mi někdo rozvázal v krku nějaký pevný uzel a já začala mluvit úplně jinak - normálně. Trochu to bolelo a já netušila, co se děje. Myslela jsem si, že se mi s hlasem něco stalo, že jsem si ublížila tím intenzívním zpěvem celý předcházející týden. A tak jsem vzala své poslední dánské koruny a volala do Čech paní učitelce.

Když ta mě slyšela, začala se nahlas smát. Její záchvat smíchu mě stál nkěolik dánských korun a přišel mi velmi nefér, protože jsem byla celkem vyděšená a zoufalá.
"Víš, co se děje? Já ne - ale hlas máš konečně v pořádku! Zní úplně normálně.... Nevím, co se stalo, ale to sevření je docela pryč.  Nechápu to. Ale... gratuluju." 

Bylo by hezké říct, že hned v ten moment jsem se začala radovat také a začala jsem si hned samou radostí zpívat. To bych ale lhala. Byla jsem pěkně vyděšená a když jsem se konečně přestala bát toho, že se mi s hlasem stalo něco ošklivého, začala jsem se obávat naopak toho, že o ten svůj zázračně uzdravený hlas přijdu, protože u obrny přece žádná změna k lepšímu není trvalá a pak, když v trvalost téhle změny nevěřím, stejně zmizí brzy pryč. A tak jsem vyhlížela, kdy to konečně bude. Za tím účelem jsem navštěvovala nejrůznější odborníky a dožadovala se informace, že už je ten krásný zdravý hlas "na ústupu".

Odborníci taky nevěděli, co se děje a především absolutně nechápali, proč za nimi chodím, když tomu hlasu konečně vůbec nic není. Mou tour po foniatriích ukončila jedna rázná paní doktorka, která mě asi po roce nechala, abych se rozezpívala přímo před ní, se sestřičkou se ke mně přidaly a následně mě bez parodonu vyhodila s tím, že na zdravé lidi nemá čas a mám přijít, až mi opravdu něco bude.

Než jsem pochopila, že ten nový hlas se mnou už zůstane, ať tomu věřím nebo ne, uběhl celý rok a kousek. V té době jsem nezazpívala snad ani notu - to aby mi, až ten hlas zmizí, nebylo líto, že je pryč. No jo. Přesně tak to bylo.  Chápete tu absurditu, že jo?

Po roce jsem se ke zpívání vrátila - konečně! A ten krásný hlas, který jsem poprvé slyšela v Kodani před dvaceti lety, mě už nikdy neopustil.   Ale o tom, co se dělo dál, o tom vám napišu zase příště.
Zatím všem přeju krásný den!