Vyjít z toho kruhu ven

Minule jsem vám vyprávěla téměř neuvěřitelný příběh o tom, jak jsem ke zdravému hlasu přišla a i když působí neuvěřitelně, stal se přesně tak, jak jsem ho zapsala. Na to, jestli můj krásný, zázračně nabytý hlas nezmizí, jsem čekala víc než rok a místo toho, abych si tu báječnou změnu užívala, trápila jsem se očekáváním toho, "že to stejně přejde"  a spoustu měsíců jsem se odmítala věnovat tomu, co jsem ve skutečnosti moc chtěla dělat, totiž zpívat.




Po roce (!) jsem usoudila, že další čekání na zmizení zázraku nemá smysl - že změna, která se udála, je trvalá a hlas mi už normální zůstane. Pokud si ale snad myslíte, že jsem se konečně umoudřila, použila hlavu, zkrátka a dobře, že jsem si milou změnu začala užívat "a od té doby jsem žila šťasně a spokojeně a jestli jsem neumřela, je to tak pořád", jste na velkém omylu.  Život není pohádka. Uvažovala jsem o tom, co se mi to přihodilo. Nakonec jsem došla k přesvědčení, že pokud mi Pán Bůh takový dar věnoval, očekává se tak nějak automaticky, že s tím darem budu něco dělat. A rozumí se samo sebou,  že v tom budu hned od začátku dokonalá. Jak jinak?  Místo radostného objevování něčeho krásného jsem tak zápasila s vysokými nároky, které jsem na sebe kladla já sama,  a taky se zoufalým strachem z toho, co bude, když jim nedostojím.

Strach. To téma se tu vytrvale vrací. Sklony k úzkosti jsou prý u lidí s obrnou běžné. Úzkost a strach. Z čeho vlastně? Dlouho mě trápil strach z toho, že na veřejnosti upadnu.Ale bála jsem se i jiných věcí. Často byl ve mně strach z toho, že nebudu dost dobrá. Strach, že i když vydám ze sebe maximum, to nejlepší, co můžu,   nebude to stačit. Tenhle strach je jistě do určité míry opodstatněný a vznikal celé roky. Rodil se z poznámek jako třeba: "Když nebudeš dost cvičit, nikdy se nevdáš, protože nebudeš dost hezká a nikdo tě nebude chtít." (fyzioterapeutka) "Musíš být nejlepší, protože jinak s handicapem nemáš šanci." (výchovná poradkyně na základní škole). "Musíš se snažit, protože musíš rodičům to svoje postižení vynahradit. Oni si to zaslouží." (jakási kamarádka). Tyhle poznámky nikdo nemyslel  zle a možná je v některých i kousek pravdy. Zároveň mě ale naučily, že se ode mě očekává dokonalost. A střety s mou nedokonalou realitou, které zákonitě přicházely, byly tuze bolestné.

Když jsem konečně začala znovu zpívat, očekávala jsem od sebe veliké věci a chtěla jsem být opravdu dobrá. Ale radost mi to nepřinášelo, protože jsem se bála, že tahle svoje očekávání, která jsem mylně přičítala Pánu Bohu, nedokážu naplnit. A nemýlila jsem se. Nešlo mi to.  Chodila jsem na hromadné kurzy zpěvu, které vedla věřící paní učitelka a zatímco ostatní účastníci kurzu pěli radostné písně k Boží chvále, já jsem do hodin přicházela s truchlivými slovenskými baladami.  Ty měly zpravidla zhruba osmnáct slok, v každé se písni vyskytly alespoň dvě mrtvoly a všchny songy poměrně přesně vystihovaly moje tehdejší naladění. :-) Jeden z kousků, který jsem tehdy na onom kursu s velkou vervou předváděla, jsem pro vás pro ilustraci našla na youtube - poslechněte si tu píseň a představte si ji mezi třinácti dalšími, které jsou výhradně křesťanské a pojednávají o tom, jak je (křesťanský) život krásný, snadný a řešení téměř výhradně jednoduchá.  Trápila jsem sebe i své věřící přátele několik let. Na jednom letním pěveckém kursu jsem v jisté scénce velmi věrně ztvárnila  "problém, který zdraví věřící přinášejí Bohu" a ačkoli mi to dnes přijde naprosto absurdní, tehdy jsem se do role převelice vžila....

Nakonec jsem usoudila (už podruhé), že zpěv asi přeci jen nebude nic pro mě. A hned pak jsem se rozhodla, že se budu věnovat vědě, zvolila jsem si téma diplomky tak odborné, že o něm neuměl napsat  nebo říct nikdo nic na celé filozofické fakultě a tak nezbylo, než se vydat veledílo psát do Dánska. Zpívat jsem absolutně neměla v plánu. Naopak. Těšila jsem se, že konečně nebudu muset.  Bude ze mě vědkyně. Slavná. Ale před lidmi vystupovat nebudu. Nikdy. Nikde.  Ani omylem.  Prostě ne.

Ten plán nevyšel. Ani trochu. To je vám asi jasné.

Ale o tom,  jak se to stalo, o tom vám povím zase příště.