Jak se ze mě nestal vědec

Přijela jsem do cizí země, do města, kde jsem prakticky nikoho neznala a taky nikdo neznal mě. Měla jsem v plánu hlavně napsat diplomku. Rozjet kariéru odbornice na něco, na co v Čechách odborník není žádný. Otázku, zda Česká republika potřebuje odborníka na kvalitu a kvantitu dánských samohlásek, jsem považovala za absolutně nepodstatnou. Plán byl jasný. Věda volá.  Jenže v Dánsku se stalo něo, co jsem vůbec nečekala, neplánovala a neuměla si představit ani v nejodvážnějších a nejdivočejších snech.

A začalo to docela nevinně.



Těsně před tím,  než jsem do Dánska zamířila, mě jeden kamarád - muzikant poprosil, zda bych v Dánsku nesehnala kontakt na nějaký gospelový sbor. Povídal, že v Norsku  jich je hodně, že je tedy velká šance, že v Dánsku taky nějaký bude - no a jeho moc zajímalo, jak to tyhle evropské sbory dělají,že znějí tak černě. Zajímaly ho především technické náležitosti - jak často takové sbory zkoušejí, jak moc je jejich dirigenti trápí pěveckou technikou a cvičením  rytmu. Dále chtěl vědět, jestli jsou v podobných uskupeních nějaká předzpívání a jak případně vypadají. Domníval se, že předzpívání budou určittě a taky si myslel, že budou nejspíš velice náročná, protože gospelové skladby nepatří vždycky k nejsnadnějším.

Já jsem žádný zpěv v Dánsku neplánovala.  Ani omylem.  Kamarádovi jsem slíbila, že se mu pokusím pomoct, pokud to tedy aspoň trochu půjde, ale ať radši s ničím moc nepočítá.  Já totiž jedu do Dánska měřit délku dánských samohlásek s přesností na milisekundu a těch samohlásek je v dánštině hodně, takže s tím bude pekelně moc práce. Výzkum to byl úžasně zajímavý, ale přesto jsem se nakonec (to abych splnila slib, který jsem dala) jednou večer vypravila na zkoušku tehdy největšího dánského sboru, který se jmenoval Going Up Gospel Choir. Pamatuju se, že ten den byla hrozná zima a v době, kdy zkouška začínala, byla taky už dávno úplná tma, takže vyrazit na výlet vyžadovalo určité odhodlání. Kdybych bývala věděla, jak moc důležitý ten den nakonec bude, asi bych si napsala i přesné datum, ale význam toho, co nás v životě potkává, odhadneme hned jen někdy.  Dnes už vím jen to, že to bylo druhé nebo možná třetí úterý v únoru 2001.  A taky vím, že jsem se cestou na místo ztratila a (ztracená) uvažovala o tom, že by nejspíš bylo lepší vrátit se na kolej a napsat další díl svého veledíla o samohláskách.

Nakonec jsem kostel, kde sbor zkoušel, přeci jen našla. Po sluchu.

Zpěv bylo totiž slyšet už zvenčí a bylo v něm něco... něco velmi živého, naléhavého, něco, co se mě dotýkalo kdesi hluboko. Tak hluboko, že to ani popsat nešlo. Stála jsem v kostele docela vzadu a vůbec jsem nechápala, co se to vlastně děje.  Bylo to prostě báječné. Najednou jsem zpívala s sebou a po dlouhé době jsem vůbec neřešila, jak to zní nebo vypadá. A věděla jsem, že sem chci chodit, ať to stojí, co to stojí. A tak jsem přišla i o týden později, drze jsem se usadila v úplně první řadě (kdo by to byl do mého bázlivého já řekl?)  a o přestávce jsem vyrazila za dirigentem, abych se ho zeptala, jestli s nimi můžu zpívat, ačkoli to vlastně neumím a ještě k tomu na mě není pěkný pohled, když se hýbu a sborové choreografie nejspíš absolutně nezvládnu. Byl to dotaz celkem absurdní, protože v třísetčlenném sboru se jedna nešika schová ohromně snadno, ale takhle mi dirigent sboru rozhodně neodpověděl. Usmál se na mě a prohlásil,  že zpívat s nimi samozřejmě můžu, že stačí prostě přijít a že mě moc rádi uvidí. Měla jsem hroznou radost.  "A co ty choreografie?" Ta otázka mě tuze trápila."Ty neřeš," na to dirigent.  "Vymysli si nějaký vlastní pohyb, něco,  co zvládneš, Bude to jen Tvoje choreografie a bude krásná, neboj se nic." 

Můj pohyb a krásný? Ten chlap se úplně zbláznil, pomyslela jsem si, nahlas jsem ale neřekla vůbec nic, protože jsem se nechtěla hádat.  Od toho dne jsem trávila všechny úterní večery na zkouškách právě tohohle sboru.  Zpívali jsme písně radostné i žalostné, smáli jsme se a plakali, spořádali o přestávkách spoustu výborných dánských koláčků a vypili litry ještě lepší dánské kávy z ternosek, já se naučila spoustu dánských slov z místního nářečí a taky to, že tady si nemusím na nic hrát.

Pomalu, ale jistě jsem přicházela o iluze. O představy, že si nemůžu dovolit projevit, co prožívám a cítím, protože plakat se nesluší a člověk s handicapem by se měl vždycky tvářit spokojeně, protože potom je pro svoje okolí jakž takž přijatelný. Začala jsem chápat, že když je mi smutno, smím plakat a když mám radost, můžu klidně tančit a bude to docela správně. Pochopila jsem, že Pánu Bohu nejde o to, abych se vždycky usmívala.  Nemá rád moje usměvavé masky. Má rád  přímo mě, i když se zrovna zlobím nebo mě trápí strach.

Ale nejen to. V Dánsku nikdo neznal mou minulost, nikdo nic netušil o nějakém strachu z lidí a ze života vůbec, brali mě takovou, jaká jsem a já tak dostala šanci na docela nový začátek. Týdmy ubíhaly a pomalu, ale jistě se příbližoval i termín velkého závěrečného koncertu, který se měl živě nahrávat na CD. A zase přišly pochybnosti. Můžu na tom koncertě opravdu zpívat? Nezkazím něco? Nebudu se před publikem bát?  Neukáže se na tom koncertě, že ty změny, které v sobě tak intenzívně prožívám, jsou jen iluze? Znovu jsem se zeptala dirigenta, jestli na tom koncertě smím zpívat i já. Ubezpečil mě, že ano, ale ty úvahy mě pořád pronásledovaly.

A tak jsem se  i s těmi  svými úvahami šla projít na městskou pláž. Byla velká zima,  foukal vítr a pláž byla úplně liduprázdná.  Mám v takovém počasí moře ráda. Cítím z něj něco divokého a inspiruje mě k přemýšlení o životě zrovna tak, jako kdysi inspirovalo staroanglické básníky ke skládání poezie.

Stála jsem na břehu a dívala se na šedivou, zelenou a modrou neklidnou vodu. Bezmyšlenkovitě jsem vzala do ruky kámen, který mi ležel u nohou a představovala si, že je to ten nešťasný strach.  Co s ním? A pak jsem se rozpřáhla a odhodila ho daleko do vody.  Hladina se nad ním zavřela a já si vzpomněla na jeden verš z Bible.

Říká se v něm, že Bůh smete naše hříchy hluboko do moře.

Jak by je odtamtud někdo mohl vylovit?

Ani ten můj "kámen strachu" už nejspíš nikdy nikdo neuvidí.
Je zkrátka pryč.
Úplně pryč.
Už ho nemám.
Chápete?

Velikonoce 2001, Århus
"ten den"