London, oh London

Vloni koncem listopadu jsem podlehla lákavé nabídce jisté nízkonákladové společnosti a za částku velmi příjemnou pořídila dvě letenky do Londýna - pro sebe a pro maminku, která v Anglii kdysi dávno byla a od té doby vzpomíná na to, jak si tam tehdy na Oxford Street koupila minisukni (už ji nemá) a kožíšek (ještě by se někde našel).

I usoudila jsem, že by mohlo být hezké, kdyby se do Londonu podívala po letech znovu a aby to nebylo tak drahé, tedy přesněji řečeno, aby to bylo ještě levnější než levné, zakoupila jsem v jakémsi pominutí smyslů letenky na cestu tam z Prahy a na zpáteční cestu do Ostravy a za cenu noclehu v hostelu zamluvila pokojíček v jednom hotelu poblíž nádraží Paddington, který měl z levných londýnských hotelů to nejlepší hodnocení - díky za recenze na Tripadvisoru... :-)

A že byl konec ledna, byl jeden z cílů jasný. Oxford Street. Slevy. Hadříky. No jasně. Projevila jsem trestuhodnou hloupost a místo toho, abych do Londýna odjela v celoročních bosých botách, vzala jsem s sebou své obyčejné zimní, které jsou na krátké přechody v zimě relativně pohodlné. Domnívala jsem se, že půjdeme do výběru obchodů a mezitím si někde dáme kávu. Opět trestuhodná.... naivita. Když jsme vystoupily z autobusu na Marble Arch, prohlásila maminka: "Tak - a teď půjdeme nejdřív do všech obchodů na jedné straně ulice a pak to vezmeme po druhé straně ulice zpátky." Oxford Street je dlouhá přibližně 2,5 kilometru, takže mě čekalo zhruba pětikilometrové putování - a do těchto pěti kilometrů se nemělo  počítat vůbec nic z toho, co prochodím navíc uvnitř v těch obchodech. Pochopila jsem, že dnes zřejmě sama na sobě zažiju v praxi, co znamená anglická fráze "shop till you drop". Pokusila jsem se namítnout, že některé obchody se na obou stranách ulice opakují,  a že bychom tedy snad alespoň ty mohly přeskočit, zvláště s ohledem na to, že si maminka po týdenním lyžařském výletu s kamarády stěžovala na bolest kolena a projevila jsem starost, aby všechno to nakupování namoženému kolenu  nějak neublížilo. :-)

"Jsem tvrdej Indián," pravila maminka. " A absolutně nechápu, proč bys to neměla ujít taky! Jdeme!" A tak jsme šly...  a šly....a šly...  :-) Tašky přibývaly, mně začaly všechny ty obchody splývat do jednoho a získala jsem dojem, že jsem nejspíš ve skutečnosti chlap, protože jsem zatoužila maminku v těch obchodech zanechat a vyhledat někde poblíž nějaký ten veřejný dům - tak se kdysi v angličtině říkalo hospodám, víte?

"Stejně se mi zdá, že je to ňáký drahý," pravila maminka v obchodním domě Sellfridges. A tak jsem rezignovala a prohlásila jsem, že jí tedy ukážu obchod jiný a zamířila jsem do zdejšího Primarku. Tenhle diskontní řetězec s oblečením, kde trička stojí dvě až tři llbry a oblečení si házíte do košíku jako jídlo v supermarketu, maminku nadchnul, zakoupila snad úplně všechno, co potřebovala a přihodila i pár věcí, které nepotřebovala vůbec, to všechno za pakatel, ale odmítla na to koupit kufr.  Čímž mě nutila k zásadním úvahám, jak všechny ty poklady, pro všechno na světě, nacpeme do naší malé tašky, kterou jsme plánovaly na zpáteční cestě poslat odbaveně. :-))) "Sem se musíme vrátit," pravila. "To byl ten nejlepší obchod z celého Londýna..."  I prozradila jsem jí sladké tajemství, že Primark najde i v Drážďanech a ve Vídni a kvůli němu do Londonu rozhodně jezdit nemusí.

Bylo to velkolepé.

Ten den na Oxford Street mi přinesl mnoho životních zkušeností.
Koupila jsem si krásné šaty se sovičkama a vlněnou sukýnku a potom taky nějaká trička, domácí kalhoty a něco pokladů z Body Shopu.
Ušla jsem asi tak vosum kilometrů, možná víc.  Tož to  byl rozhodně životní rekord, ale jeho přesnou hodnotu vám, krokoměr nemajíc, sdělit bohužel nemohu, ani ho nemohu zaznamenat do pečlivě vedených záznamů o cvičení.

Den po příjezdu jsem zakoupila (s velikou slevou, ale i tak) drahé bosé boty na zimu, neboť ty, v kterých jsem absolvovala Londýn, považuju za mučící nástroj a nechci je už nikdy v životě vidět. Tohle je můj nový poklad:

A teď, moji milí přátelé, mizím na fyzioterapii, neboť po tomto sportovním výkonu ji potřebuju víc, než kdy předtím.


A vám přeju krásný a pohodový den.