Terapie (nejen) čajem

"Tak co, jak jsi přežila vánoce?" tázal se mě ještě během svátků jeden můj známý.

Přežila jsem je výborně. Styděla jsem se ovšem přiznat, že jsem část těch báječných svátků strávila docela obyčejně v posteli. Ne snad, že bych byla nemocná, tato atrakce mě naštěstí letos minula. Předvánoční kalup a cestování z místa na místo si ovšem  vybralo svou daň a na mě dolehla tak velká únava, že jsem ji prostě a jednoduše musela dospat. Nic moc jiného se s ní  dělat nedalo.

Moji rodiče zřejmě tušili, že něco podobného přijde, protože jsem pod stromečkem našla jednu noční košili se sovičkami modrou, jedno pyžamo s králíčky růžové a jedny domácí kalhoty bílé,  s červenými kytičkami, ježečky a veverkami, které se při bližším prozkoumání taktéž ukázaly jako spací. :-)
A tak jsem se pustila do testování  dárků a odpočívám, protože příští týden mi už zase začne totální pracovní nasazení, které potrvá až do léta. Alespoň v to doufám, protože žádné sociální dávky (pokud nepočítám příspěvek na mobilitu ve výši 400 korun českých a částečný invalidní důchod, který je nižší než to, co zaplatím za zdravotní, nemocenské a sociální pojištění). nepobírám. A abych pravdu řekla, netuším, jak se takové věci vyřizují.

Nevyužívám prakticky žádné "handicapované benefity." Znamená to, že mi nic není? To bohužel neznamená ani v nejmenším. Momentálně zápasím s tou mizernou únavou. Zmáhá mě. Bolí a mísí se se strachem, co bude, až jednou přestanu zvládat. Protože ten den jednou jistě přijde, navzdory tomu, že se ho zatím daří oddalovat - a to je podle mě báječné! Ale je mi jasné, že to nepůjde donekonečna. Možná  bych měla konečně napsat něco upřímného a dojemného o tom, jak je život s handicapem těžký. Upřímně řečeno, někdy opravdu je.  Doléhá na vás vědomí, co všechno nikdy nezkusíte a neprožijete, protože...   Pravda ale je i to, že jen málokomu se v životě splní všechna přání, bez ohledu na to, zda má nějakou tělesnou potíž.  Některé sny zkrátka zůstanou jen sny. A člověk to musí přijmout.

V době  před vánocemi jsem  ovšem od některých svých postižených známých slyšela spoustu podivných komentářů, mířících na mou osobu.  Ta koncentrace mě zarazila. Co si z toho mám vzít? Bylo to nesnadné. Vyslechla jsem si například toto:


"Kdybych na tom byl(a) jako Ty, to by bylo.... !"
"Kdybych na tom byl(a) jako Ty, (možná) bych  taky měl(a) motivaci cvičit  - takhle mi ta motivace chybí."
"Ty to máš jednodušší, protože bydlíš v Praze a vyděláváš spoustu peněz."
"Tolik si já vydělat nemůžu, přišel bych o důchod. Nemohla bys mi přispět na..."
"Potřeboval bych, abys tohle zařídila za mě. Já to mám těžší, takže tam dojdi. Jsi skvělá!"

A já někdy šla a bylo to úplně správně. Ale jindy jsem vyrazila a už cestou pochopila, že je to z rezervy, z podstaty, kterou už bych vydávat neměla. Protože když ji dám, tak mi nezbude síla na zvládnutí toho, co je těžší naopak pro mě.
A tak se učím říkat "ano" a myslet to vážně.
A jindy se učím  říct laskavě, ale pevně "ne".
Pud sebezáchovy.

Autorům výše citovaných komentářů bych ráda řekla tohle:  "Víte, srovnávat  svůj život s někým, kdo je na tom zdánlivě líp,  je k ničemu. Nepomůže vám to. S ničím.  Ani filozofické analýzy stavu duše, těla, či společnosti nemusí být vždycky užitečné. Někdy jistě ano, to nezpochybňuju ani v nejmenším. Co ale s životem uděláte, jak se s kterou výzvou vyrovnáte, to je především na vás, i když někdy budete potřebovat pomoc od ostatních. A ne, netvrdím ani v nejmenším, že když se budete snažit, určitě to dobře dopadne. Možná ne. Ale vzdát se vlastní zodpovědnosti za věci, za které zodpovědní reálně jsme, dobré není."

A protože to platí i pro mě,  tak jsem si během letošních vánoc  trochu posmutnila nad tím,  že jsem tuze unavená, víc než "normální lidi", a rozněžňovala jsem sama sebe dojemnou myšlenkou,  že můj jedinečný a unikátní smutek nikdo kolem nechápe a taky mi s tím nepomůže. Což byla, mezi námi, pravda z nejhlubších. :-)

A pak....

Pak jsem se objednala  na thajskou masáž do salonu se slevami pro pravidelné klienty, kam mám několik poukazů, které bych konečně měla začít nejen schraňovat, ale i využívat.
Uvařila jsem si vážně dobrý anglický čaj.
Odmítla jsem cestovat za prací v situaci, kdy to nebylo třeba.

Odpočívám a přemýšlím nad tím, JAK si splním sen o kurzu v Holandsku.

Vymýšlím, jak koncipovat workshop, kterým bych si aspoň na část kursovného vydělala.
V hlavě mám víkend někde v přírodě, kde bychom mohli zpívat, pracovat na těle s kamarádkou fyzioterapeutkou i na hlase a kde bychom si to všechno hezky užili.  Nebo možná jen workshop v Praze, aby to nestálo moc. Já bych měla na kurz a účastníci workshopu by byli první, kdo by se o všech těch novinkách dozvěděli tady v Čechách.

Vyjde to.

Doufám.

Ačkoli: kdybyste mi někdo chtěl věnovat výherní a vyhrávající los, s radostí a díky ho přijmu.

Sním totiž nejen o tulipánech.

Mám taky moc ráda letní Řecko!

:-)














'