Telegram od babičky

Vloni jsem z adventu neměla vůbec nic. Půlku října a celý listopad jsem kromě fyzioterapie a práce trávila tím, že jsem chodila navštěvovat kamaráda, který byl v Praze na rehabilitaci a nějakým nedopatřením ho, třicetiletého kluka, ubydleli na geriatrické klinice, odkud denně dojížděl do rehabilitačního stacionáře. Na geriatrii nebylo co dělat - na pokoji nebyla ani televize, ani rádio, o něčem jako je wi-fi tady v životě neslyšeli a problém byl i s vycházkami mimo areál. I chodila jsem za kamarádem prakticky denně, nosila audioknížky, aromaolejíčky, zařizovala, co bylo zrovna třeba a starala se o zábavu nejen jemu, ale i personálu - to když jsme kupříkladu usoudili, že bychom si k večeři dali místo nemocničního chleba s májkou třeba sushi, které jsme si nechali dovézt a pak jsme ho složitě pašovali přes vrátnici, která byla takhle večer už zavřená. Nic nechápajícím sestřičkám jsme coby nádobí od studené večeře s díky a pochvalou báječného jídla předávali hůlky a zbytky wasabi. No jo, no...

Když jsem pak desátého prosince ulehla s horečkou, byla jsem vlastně docela ráda. Myslela jsem si, že mě skolila docela jednduše chřipka, že vydržím pár dní, které nebudou stát za nic a pak budu prostě a jednoduše jen tak poslouchat pohádky, balit dárečky a odpočívat.  Báječný adventní program. Netušila jsem, že to žádná obyčejná chřipka není, že jsem si místo rýmičky pořídila těžký zápal plic, že s ním strávím doma následujících šest týdnů a další dva měsíce potrvá, než budu schopná normálně fungovat. Nebyla jsem ani na adventních trzích, ani na žádné vánoční besídce, dokonce ani žádnou návštěvu jsem nedokázala absolvovat. Na Štědrý večer jsem zvládla sníst kousek kapra a asi dvě lžičky bramborového salátu a den po svátcích jsem si střihla výlet do nemocnice pro pátá antibiotika.  Těsně před svátky taky volala moje pojišťovací paní kvůli aktualizaci pojištění.

"Nechcete navýšit životní pojistku? Asi by to za to stálo!" pravila ona dáma medovým hlasem, zatímco já jsem se snažila popadnout dech a soustředit se aspoň trochu, jelikož můj zavařený polomozek  vnímal z celé té konverzace asi tak každé čtvrté slovo.
"Nevím," odvětila jsem a upřeně hleděla na teploměr, který už týden permanentně ukazoval něco kolem čtyřiceti stupňů Celsia - buď byl rozbitý on, nebo já.
"Jste si jistá, že když pojistku navýším, a za týden umřu, nebude pojišťovna dělat potíže s výplatou těch peněz? Abyste pak neřekli, že je to pojistný podvod..."

Evidentně mě vůbec neposlouchala. Zatímco moji kamarádi, kteří mě tou dobou slyšeli mluvit, doporučovali zpravidla urychlený odjezd sanitkou do nějaké rozumně vybavené nemocnice, paní agentka se zeptala, o kolik tedy to měsíční pojistné chci zvýšit.  Ach jo.

Noc, která následovala, byla nejhorší.  Nemohla jsem dýchat, dusila jsem se a nedokázala jsem ani  nikoho zavolat - nešlo mi to.  "Takhle to tedy všechno skončí? Takhle těžce a nečekaně?" Přemýšlela jsem o tom, co se děje a byla jsem tak bezmocná!   Ale  najdednou jsem, uprostřed vší té hrůzy, měla pocit, že je se mnou v pokoji moje babička. Tatínkova maminka, která byla žena neobyčejně vlídná, laskavá, moudrá a za všech okolností  pohostinná. Pekla mi dort k narozeninám, když mi bylo deset, psala mi krásné dopisy, kdykoli jsem byla mimo domov,  šila mi křestní roucho, když mi bylo šestnáct a nechávala jsem se pokřtít a vím, že se za mě každý den modlila k Bohu. Pocit její blízkosti během té dlouhé noci byl naprosto nečekaný.  Uklidňoval mě,  ale i trochu děsil, protože jsem nevěděla, co to znamená. Jsem tak blízko vlastnímu konci, že už vnímám lidi, kteří mě ve smrti předešli, jak to krásně říká katolická liturgie? Nebo jsem jen prostě a jednoduše potřebovala mít jistotu lidské blízkosti a tak se mi mysl mimoděk vydala do dětství, kdy jsem s babičkou trávila spoustu času?

Nevím, ale ten okamžik, ta vzpomínka na babi, ženu statečnou, která se nikdy nevzdávala, mi dodala sílu. Co by tomu řekla, kdybych se dala? Vždyť s nedostatkem dechu už jsem se kdysi, na samém počátku, když jsem přicházela na svět, už jednou prala - a boj o život jsem vyhrála.... není tedy důvod, proč by to moje tělo s Boží pomocí, kterou pro mě tolikrát vyprošovala,  nemělo dokázat znovu.

"Jsem dokonale stvořena k obrazu Božímu," připomínala jsem si. "Můžu všechny ty bacily i viry porazit... ne proto, že bych byla nějak dokonalá sama od sebe... ale proto, že to tělo je tak chytře udělané, že to může zvládnout." Zápasila jsem o dech i o klid. Bylo to strašně těžké, ale po několika hodinách se mi nakonec ulevilo.

Ráno za mnou přišla kamarádka. Přinesla mi nějaké sušenky a ovoce, věci, které jsem mohla nechat u sebe v pokoji a jíst je, aniž bych musela volat mamku nebo složitě zdolávat schody. A když jsem s velikým úsilím vyklízela skříňku, kam jsem se chystala všechny ty dobroty uložit, vypadl na mě jeden  víc než třicet let starý telegram. Ten telegram byl na ozdobném blanketu s červenou růží.

Uvnitř stálo:

Milá Alenko,
přejeme Ti všechno nejlepší k Tvým narozeninám - hodně zdraví a Božího požehnání.
Tvá babička a dědeček

Chápete to? Ten telegram mi babička poslala do lázní, když mi bylo patnáct, aby mi nebylo smutno,  že jsem v tak důležitý den úplně sama a bez rodičů. Měla mě prostě moc ráda. Tehdy  mi udělal velikou radost.

Ale když jsem ho před rokem našla, pochopila jsem.

Láska JE silnější než smrt a přetrvá roky i desetiletí.  Tak to je.

Přemýšlím o tom, co všechno ten příběh znamená pro mě dnes. A přála bych si, abych svým každodenním fungováním taky založila na nějaký ten láskyplný zázrak v životech lidí, které mám kolem sebe právě teď. To by bylo něco!

A totéž přeju takhle uprostřed adventu i vám.

Krásný nedělní večer všem!