Výlet do Třince

Poslední týden byl pro mě mírně řečeno hektický. Pracovala jsem a pracovala, psala blog a zase pracovala, až jsem z toho padla únavou a uvedla do rozpaků jednoho svého studenta, který onomu pádu byl přítomen. Fakt, že někdo dospělý může upadnout, ho vykolejil natolik, že se ještě večer poté dotazoval, zda nemám nějaké následky. Ubezpečila jsem ho, že kromě pochroumaného sebevědomí se žádné další následky nekonaly. Ale už dlouho jsem si nepřipadala tak.... handicapovaně.  Člověk se snaží, aby zapadnul mezi normální lidi - pěkně se obléká, chová se důstojně a kultivovaně - a pak se během několika málo vteřin octnete  v pozici značně nedůstojné - válíte se na chodníku,  přemýšlíte, jestli si můžete dovolit vedle svého doprovodu sprostě klít nebo zda si z toho všeho máte udělat legraci, jelikož se to tak nějak očekává.

Neklela jsem. Sofistikovaně jsem svůj doprovod ujistila, že jsem v pořádku, v padání mám celoživotní praxi a vůbec mi nevadí (to jsem ale lhala), že jsem zničila další kalhoty.

Došlo mi nicméně, že je načase udělat si opravdu odpočinkový vikend a tak jsem přijala nabídku přátel a odjela s nimi na víkend na chalupu u Třince. 

Když moje maminka slyšela, že se chystám do Beskyd, nabídla mi nejprve mapu, (jednu z těch, které kdysi dávno sama kreslila), dále starou teplou bundu, (kterou se chystala věnovat na charitu, a tudíž by jistě nevadilo, ani kdyby ji v hlubokých beskydských hvozdech u Třince roztrhal nějaký místní grizzly) a sdělila mi,  že chalupa, kam se chystám, je hned u sedačkové lanovky na Javorový. Dále mi doporučila vzít si nějaké pořádné boty a ne jen takové ty moje mizerné šlupičky, jak označuje moje báječné bosé botky. Nekompromisně jsem zatajila informaci, že jiné boty než barefoot už nemám a šla jsem si koupit lístek na vlak. Protože jsem tak činila na poslední chvíli, bohužel na mě nezbyla žádná jízdenka v mém oblíbeném žlutém vlaku a musela jsem vzít zavděk Leo Expressem. Byla to moje první zkušenost a po tom zážitku mám mnoho otázek. Tedy především:   Vysvětlí mi někdo, proč tato své zákazníky v on-line systému dělí na děti, dospělé, skupiny a handicapované? :-) Něco jako dospělý člověk s handicapem neexistuje?  Čekala bych, že člověk v systému navolí dospělého a pak slevový průkaz - třeba kartu ZTP nebo jakoukoli jinou slevenku (nabízejí třeba slevy pro držitele karet ITIC). Než jsem pochopila, že mě systém hodnotí jako docela zvláštní skupinu, něco jako mimozemšťana, asi třikrát jsem z košíku odstraňovala jízdenku pro dospělého bez slevy - za dospělou a svéprávnou osobu se přitom považuju především. 

Místo jsem měla jako pro vozíčkáře. Jakkoli oceňuju, že Leo Express má nízkopodlažní nástup do vlaku, už méně mě nadchnul fakt, že místa pro handicapované, případně pro kočárky jsou hned u dveří, kde celkem táhne a navíc tu nejsou stolečky. To mě celkem zaskočilo, jelikož webové stránky dopravce stolečky u všech sedadel inzerují.  Ono to nemusí až tak úplně vadit, pokud  jedete třeba hodinu. Cestujete-li ovšem hodiny čtyři, může se stát, že zatoužíte například po kávě nebo něčem k jídlu.  To  vám stevardka ráda a obratem přinese -  a odloží do klína. Osladit si kávu je za těchto okolností  poněkud obtížné. Pravděpodobně jde v podstatě o bonus -  příspěvek dopravce k vašemu tréninku soběstačnosti, jelikož nezbývá nic jiného, než sypat cukr do kafe pro jistotu jen takovou tou drobnou dírkou ve víčku kelímku.  Jinak totiž riskujete, že bude káva úplně všude. Jsem dobrá!  Dala jsem to - a protože ve vlaku navíc nefungovala wi-fi, konečně jsem v klidu dočetla knížku od paní doktorky Pape The Boy Who Could Run, But Not Walk,  jejíž recenzi už nějakou dobu slibuju.  Tímto se na ni můžete začít těšit, protože knihu jsem zdárně přečetla a recenzi tedy můžu začít psát. 

Nádraží v Třinci bylo tmavé, liduprázdné a lehce děsivé. Představuju si, že by tu určitě šel natočit nějaký ponurý severský film. Případně film o mimozemšťanech. 

Ta fotka to vystihuje dokonale. Vypadalo to přesně takhle:

Ani v nádražní hale nebyl nikdo. Až na dva místní chlopy kolem sedmdesátky, kteří čekali na vlak a vykládali si nádherným místním nářečím, kterému jsem sice skoro nerozuměla, ale líbilo se mi strašně. Zvuková podoba jakéhokoli jazyka mě fascinuje odjakživa a taky ji strašně rychle chytám. Po našymu, to je dialekt, ve kterém se smíchaly tři místní jazyky - čeština, polština a slovenština, ale najdou se v něm i výrazy německé a stará polská slova, která už současná polština nezná. Jazyk zní Čechům spíš jako polština a Polákům naopak jako čeština. Bylo to okouzlující. Jen jsem doufala, že se svou schopností rychle chytit jakýkoli přízvuk, neodjedu z Beskyd s tímhle dialektem...  bo se obávám, že v Praze, která je odsud vážně hodně daleko, by mi pak nikdo nerozuměl. Pokud byste o tomhle nářečí chtěli vědět víc, tak se podívejte sem.   

Na videu z youtube najdete i nahrávku karvinské verze mstního nářečí...psanou podobu vytvořil až pan profesor Kadlubiec, který přednáší na Slezské univerzitě v (polském) Těšíně. 

Po chvíli můj jazykový průzkum ukončil kamarád z Ostravy, který mě přijel k vlaku vyzvednout a odvezl mě na chalupu nad Třincem. Výhled jsme měli krásný - na Třinec, třinecké železárny,  na kopce kolem, z každého okna bylo vidět něco trochu jiného a mohli jste sledovat to, co vám přišlo nejzajímavější. Vyprávělo se, zpívali jsme, hráli hry a hodně jsme odpočívali. 

A taky jsem zažila první letošní sníh! Sice ho bylo malinko, ale  byl to můj úplně první zážitek se sněhem v bosých botách. Zvláštní bylo, že to sice klouzalo, ale nevadilo mi to... nožky terén krásně přečetly a  žádné pády se nekonaly. Báječný víkend to byl. 

chata Lípa, foto z internetu

Děkuju!