Minulost, opouštění a odpouštění

Před pár dny se mi stala zvláštní věc. Dostala se mi do ruky knížka, která mě přiměla vzpomínat na jednu dosti temnou kapitolu mého putování krajem terapie - na jeho samotné začátky. O té knížce dnes psát nechci, protože ji ještě nemám úplně dočtenou a taky psaní o ní nechci odbýt, takže  si na dojmy musíte ještě počkat.

 Snad vám ale nebude proti mysli vydat se časem zpátky se mnou až k snad těm prvním vzpomínkám, co na nějakou léčbu mám. Příběh to není veselý, ale naděje, ta v něm rozhodně nechybí. Takže vás zvu do doby, kterou možná už někteří z vás, kdo tenhle blog čtete, ani nepamatujete - do konce 70. let 20. století.
Já se narodila v jejich polovině a moje postižení bylo oficiálně diagnostikované relativně pozdě - navzdory tomu, že mě po narození museli nějakou dobu křísit,  protože jsem sama nedýchala, odcházela maminka z porodnice s tím, že se nic nestalo, že jsem v pořádku a zdravá. Když jsem se začala pomalu a pozdě stavět na špičky, odbyla to paní doktorka s tím, že o nic nejde a že ze mě jednou bude baletka. O tom, že baletka je to poslední, co ze mě kdy bude, se rodiče definitivně dozvěděli, když mi byly asi dva roky. Mezitím už ovšem se mnou začal tatínek (protože maminka se toho bála) cvičit.  Nebylo to snadné, ale tatínek se úkolu zhostil statečně a nevzdal to. Přesto to byla doba, kdy lékaři měli pocit, že dětem, jako jsem já, nejlíp pomůžou opravdoví odborníci v ústavech pro postižené. V podobném duchu promluvila paní doktorka i s mými rodiči a oni souhlasili, že mě do jedné takové léčebny na nějakou dobu dají.  Na jak dlouho, o tom se nemluvilo. Jak bude třeba...když to pomůže...

Byla jsem chytrá holčička a  byla jsem ve věku, kdy už jsem zatoužila i po společnosti dalších dětí - chtěla jsem do školky!  To se hodilo.  Řekli mi proto, že když o to tolik stojím, do školky opravdu půjdu. Netušila jsem ovšem, že moje "školka" bude ve skutečnosti něco docela jiného. Čekal mě nástup do léčebny.  Jak měli rodiče vysvětlit tříleté holčičce, že ji odvezou někam daleko, kam za ní nebudou moct několik měsíců přijet? Takhle to bylo mnohem jednodušší.  Jasně! Půjdu do školky! Věřila jsem jim,  těšila jsem se a počítala dny.  A pak přišel ten, po kterém jsem tolik toužila. Byla to středa 10. listopadu 1978 a mně bylo  přesně tři a půl roku. Kdybych sem  teď napsala, že jsem vycítila rodičovskou nervozitu, lhala bych. Hráli to statečně a dobře. Jen jsem nechápala, proč  jedeme autem, když všechny ostatní děti chodí do školky pěšky jen přes ulici. Do léčebny to je z kraje Prahy, kde jsme tehdy bydleli, přes 150 kilometrů a naším půjčeným trabantem jsme to jeli hodně dlouho. Dost dlouho na to, aby mi to přišlo divné, ale rodičům jsem věřila a na nic jsem se neptala. Přijeli jsme na místo. Pamatuju se na závoru u vjezdu a mříže v oknech budovy, kam jsme šli. Pak mě nějaká zdravotní sestra vykoupala,  oblékla do ústavních tepláků a košile a hned potom mě odvedla na pokoj. Dala mi vybrat, kde budu spát. Vybrala jsem si postýlku u okna, byla jako pro miminka, jen o něco větší. Zaskočilo mě to. Doma už jsem dávno dětskou postýlku opustila, ale neřekla jsem nic. A pak.. Čekala jsem, že ve školce si budu hrát, ale zůstala jsem už v tom pokoji, odkud všichni odešli, i maminka, i tatínek. Pamatuju se, že jsem si tehdy řekla, že do odpoledne to nějak vydržím, pak se maminka vrátí a já jí řeknu, že chci jinam, že se mi tahle školka ani trochu nelíbí.

Jenže nikdo nešel.  Už byla tma a maminka nikde. Ani tatínek se nevracel. Oni mě tu nechali! Umíte si to představit?  Přišel čas večeře a pak byl čas jít spát. Nechtěla jsem. Co kdyby se vrátila maminka a já zrovna nebyla vzhůru? Ta noc byla strašně dlouhá. Těsně u okna byl nějaký strom a vítr v jeho větvích dělal zvuky, kterých jsem se moc bála. A co se vlastně stane, když člověk celou noc nespí? Neumře potom?

Nakonec přišlo ráno a mně se hrozně ulevilo. Nikdy dřív jsem celou noc vzhůru nebyla a tak jsem nevěděla, jestli se mi něco nestane, ale spát jsem prostě nemohla.

 Co všechno se mnou v léčebně tehdy dělali, si moc nepamatuju, jen si vzpomínám na obklady z horkého parafínu a na malinký bazén, do kterého mladší děti čas od času konaly i velkou potřebu. Pro mě, která jsem byla dávno naučená, že něco takového se nesmí, bylo hrozně těžké v té vodě pak vydržet, než nám sestřičky  pomohly ven.  Pořád jsem přemýšlela o tom, kde jsem se to vlastně ocitla, proč tam jsem a co se mnou bude dál. A maminka ani tatínek se neozývali - jako kdyby na mě úplně zapomněli. Netušila jsem, že návštěvy tu byly v podstatě zapovězené, protože se tehdy věřilo, že by se tak děti rozlítostnily a to by nebylo k ničemu.

Ústav se snažil, abychom na rodiče pokud možno nemysleli. To se projevovalo  například v zacházení s oblečením. Všechno bylo ústavní a pro všechny prakticky stejné. Všechno, až na kabáty, rukavice a čepice. Ty jsme směli mít vlastní.  Ale ani s tímhle oblečením se nezacházelo jako s něčím, co bylo naše. Sestřičky nás do něj oblíkaly, jak jim pod ruku přišlo a pamatuju se, jak jsem se málem poprala s jedním chlapečkem, který měl tu smůlu, že vyfasoval moji růžovou čepici od maminky. Nevybojovala jsem ji. Sestřička mi dost důrazně vysvětlila, že nemám vyvádět, mám si nechat na hlavě tu cizí a chlapeček si zase nechá tu svou, co byla ve skutečnosti od mojí maminky a kterou pro změnu nechtěl zase on, protože byla ostře růžová, výborně viditelná a velmi holčičí. To byl okamžik, kdy jsem pochopila, že tady mi maminka nepomůže,  že jsem tu docela sama a že je úplně jedno, co komu říkám.

Zachránily mě vánoce. To se léčebna zavírala a já jela na propustku  domů. To štěstí nedokážu vypovědět. Byla jsem doma, u stromečku, dostala jsem spoustu hraček a byla to prostě krása. Jenže o pár dní později mě rodiče znovu přivedli k autu. Okamžitě jsem pochopila, kam jedeme a začala jsem plakat.   Nepomohlo to. Naložili mě do auta, které ne a ne nastartovat a vyjeli jsme. Pamatuju se na příšernou zimu, která mi byla cestou -  a teprve teď, když jsem se pustila do sepisování tohohle příběhu, jsem zjistila, že tu strašnou zimu  si pamatuju správně - bylo to jen pár dní po onom památném Silvestru, kdy teplota ze dne na den klesla asi o třicet stupňů, děti dostaly na několik týdnů uhelné prázdniny, televize vysílala jen večer po půl deváté a topilo a svítilo  se co nejmíň.

Návrat do léčebny byl pro mě pád do naprosté beznaděje. Zdálo se mi, že o mě rodiče už nestojí, že to se mnou ještě na vánoce zkusili, ale nešlo to... Zklamala jsem, a tak mě vracejí do ústavu. Zlomilo mě to. Úplně. Přestala jsem spolupracovat při terapiích, komunikovat a dělat věci, které jsem jinak už dávno uměla. Zatímco před vánoci jsem ještě měla naději, že se pro mě rodiče někdy určitě vrátí, po návratu do léčebny jsem ji docela ztratila. Několik dalších týdnů to se mnou ještě v léčebně zkoušeli, ale nakonec mě propustili se strohým přípisem ve zprávě, že další ústavní léčba není v mém případě vhodná, jelikož nejen, že tato nepřispívá ke zlepšení zdravotního stavu, ale navíc mi způsobuje psychické strádání.

Do téhle léčebny už jsem se pak nikdy nevrátila, ani na návštěvu ne.  Někdy si říkám, jestli ty vzpomínky vůbec jsou skutečné, jestli si je nevymýšlím.  Přesto vím, že jsou - nejsem jediná, kdo s podobnými žije a někdy tak potkám i lidi, kteří je nezpochybňují, ale naopak řeknou, že si pamatují na to samé. Roky jsem se bála, když maminka na chvilku někam odběhla. Co kdyby na mě zase zapomněla? Dlouho jsme doma o tom, co se během těch týdnů vlastně dělo, nedokázali mluvit a byly to právě tyhle zážitky, které nám později ztížily všechna další nutná loučení před všemi těmi nástupy do nemocnic na nejrůznější operace.

Kdyby můj příběh měl skončit na tomhle místě, bylo by to hodně beznadějné. Jenže on neskončil.

Když jsem po letech rodičů ptala na to, jak mě mohli na takovém místě nechat, tatínek mi řekl: "Pověděli nám, že ti to hodně pomůže. Nevěděli jsme, jak to tam vypadá doopravdy. A určitě jsme Ti nechtěli ublížit.  Odpusť, prosím."  A já to udělala.

Dnes už jsou věci, o kterých tu teď píšu, jen vzpomínky a dávná minulost.

Těžko kdy můžu zapomenout. Ale už dlouho nejsem ta malá, bezbranná a opuštěná holčička. Po letech jsem nakonec pochopila, že ani na tomhle místě jsem nebyla sama.  A taky to, že člověk nemusí zapomenout, aby mohl odpustit.  S Boží pomocí jsem to dokázala.   Děkuju.