Kluk, co uměl běhat, ale ne chodit

The Boy Who Could Run, But Not Walk: Understanding the Neuroplasticity of the Child's Brain - tak se jmenuje první knížka paní doktorky Karen Pape, která před časem vyšla v USA. V recenzích, které se na ni v USA objevily, najdete prakticky samou chválu. A protože blog paní doktorky už nějakou dobu znám a k ledasčemu mě inspiroval,  díky němu jsem si pořídila svou báječnou vestu na běh v hluboké vodě, kterou nadšeně využívám, pochopitelně jsem si koupila i knížku. Jaká je a co v ní najdete?

Především je potřeba říct, že to není knížka, psaná pro odborníky. Je napsaná pro rodiče dětí s obrnou, případně pro dospělé s tímhle problémem a je to zčásti osobní příběh paní doktorky, která vypráví o tom, jak došla ke svým současným názorům na terapii nejen dětí s mozkovou obrnou. Původně pracovala jako neonatoložka, postupem času se ovšem začala věnovat spíš práci s dětmi s neurologickými problémy a neurovědě. V knížce najdete vypravování o tom, jak k téhle změně došlo, příběhy malých i velkých pacientů a klientů a paní doktorka vysvětluje extrémně srozumitelně, proč věří tomu, že každý pacient s obrnou, který na sobě bude pracovat smysluplným způsobem, může zlepšit a proč tedy ta dřina, která se tak často zdá nekonečná, má smysl.



Její filozofie by se dala shrnout do fráze Habit Hides Recovery, což by se dalo volně přeložit jako Uzdravení se schovává za (zlo)zvyky. Paní doktorka tvrdí - a také dokládá - že dětský mozek, poškozený během těhotenství, porodu nebo krátce po něm do určité míry regeneruje, děti s obrnou se nicméně učí hýbat v době, kdy ještě není ze svého poranění tak docela vzpamatovaný. Proto se fixují nevhodné pohybové vzorce, které ale mohou maskovat reálnou míru regenerace mozku. To vysvětluje, proč se najdou děti, které sice chodí mizerně, ale jiné, složitější pohybové dovednosti mohou zvládat mnohem lépe.  Proto apeluje na včasnou terapii, která umí být ve Spojených státech i v Kanadě, kde se k problémům dětí. ohrožených DMO přistupuje spíše stylem "počkáme, co z toho bude," což není postup v České republice příliš obvyklý.

Knížka srozumitelně vysvětluje, proč to není ideální postup, logicky vykládá, proč a k čemu jsou nejrůznější terapeutické postupy, co kdy dělat, na co si dát pozor a co je zajímavé, věnuje se zčásti i doporučením pro dospělé. Hodně se věnuje tomu, jak vytvoření těch nešťastných zlozvyků zabránit a co s nimi, pokud už jsou vytvořené. V terapii ráda využívá Wet Vest, ale třeba i EEG biofeedback nebo elektrickou stimulaci svalů a nejrůznější, více či méně adaptované sporty. 

Není to ale soubor morálních ponaučení, jak se u těchto typů textů někdy stává. Paní doktorka mezi tím vším  vypráví i svůj vlastní příběh, popisuje, co se jí povedlo, ale  přiznává i svoje omyly a chyby.  Díky tomu se knížka bude líbit i těm, které obrna zas tak moc nezajímá, ale mají rádi literaturu s autobiografickými prvky a příběhy. Do určité míry připomíná knížky, které napsal Oliver Sacks nebo Norman Doidge, ale paní doktorka Pape má, alespoň dle mého soudu, čtivější a živější styl, nechybí jí humor, nadhled a umí dobře vysvětlit i složité a velmi odborné koncepty. A to, co oceňuju ze všeho nejvíc,  to je naděje, kterou paní doktorka lidem s obrnou dává. Fakt, že nemusíme jen čekat na temnou a neznámou budoucnost, ale můžeme na sobě pracovat, to je něco, na co bychom neměli zapomínat. A upřímně řečeno na to ani člověk nemusí mít obrnu, ale to je asi na úplně jiné vypravování.

Knížku jde koupit na americkém Amazonu a už je k dispozici i v elektronické verzi pro čtečku Kindle. Přímý odkaz do obchodu najdete tady. A kdybyste snad toužili po ukázce, i ta je k dispozici.
V angličtině. Stačí se podívat sem.  Teoreticky bych mohla ukázku po dohodě s paní doktorkou přeložit, pokud by o to byl zájem... napsala bych jí a zkusila to domluvit. Chtěli byste?

Třeba se někomu z vás tahle knížka bude hodit. A třeba se jí jednou ujme nějaký překladatel. Kdo ví?

Pokud by vás zajímalo víc, tady je video z vystoupení paní doktorky na konferenci TEDx. (anglicky, bez titulků)



Komentáře

  1. Problém včasné diagnostiky CP je předmětem diskusí od 60.let minulého století. Problém spočívá v tom, že mnohdy není lehké odlišit opoždění od signifikantního poškození mozku.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. To je pravda. Paní doktorka, která se podílela na vývoji ultrazvukového vyšetření mozku, ovšem ukazuje na to, že i řada dětí s prokazatelně poškozeným mozkem následně žádnou DMO nemají, což může znamenat, že mozek opravdu reálně regeneruje. A to je, aspoň podle mě, docela dobrá zpráva. :-) Horší už to je s tím, že zatím pořád nikdo moc neví, jak s tou informací naložit, díky čemuž jsou některé současné neurorehabilitační přístupy tak náročné na čas, na finance nebo na obojí, že jdou proti "normálnímu fungování". Myslím tedy, že je především důležité dobře si rozmyslet, co člověku stojí za námahu a co už ne. Některé věci jdou změnit, ale stojí to tolik úsilí, že se to takříkajíc "nevyplatí". Na druhou stranu, pokud je daný problém velmi obtěžující a velmi intenzívní práce ho může, byť i jen do určité míry, řešit, může mít smysl se do ní pustit - a je dobré o té možnosti vědět.

      Vymazat

Okomentovat

Oblíbené příspěvky