Obutá - neobutá aneb o tom, jak jsem došla k bosým botám neurologické diagnóze navzdory

V posledním článku, kde jsem vzpomínala na své truchlivé zkušeností s ortopedickými botami, jsem vám slíbila prozradit, jak se mi přihodilo, že posledních několik měsíců nosím boty tzv. bosé neboli barefoot. S mou neurologickou diagnózou je to celkem troufalost. Na první pohled. Já vám teď ovšem nabídnu ten druhý - a s ním i vypravování o tom, jak jsem k bosobotám došla já. Berte to, prosím, jako zkušenost a inspiraci, nikoli jako univerzální návod, který platí vždy, všude a pro každého.  Třeba to někomu pomůže.


Když jsem byla malá, nosila jsem díky své báječné obrně téměř výhradně boty ortopedické, s vložkou na míru, kotníčkové a ještě na nich byl přimontovaný takový stroječek, který měl za úkol rovnat kotník. Upřímně řečeno, netuším, jak se tomu aparátu říkalo - byl kovový, těžký, trhal oblečení a na boty mi ho na protetice přidělávali ještě asi tak ve druhé třídě.  Ortopedické boty na míru. Nic jiného jsem celé dětství oficiálně nenosila. Neoficiálně jsem do školy jako přezůvky obouvala jarmilky a vnímala to jako obrovskou úlevu, protože oproti zdravotním botám nevážily vlastně nic. Naboso jsem chodila jen doma, protože nohy, uvyklé botám s vložkou, prostě nic jiného než absolutně rovný terén nezvládaly. Postupem času mě přestalo bavit nechávat si šít ortopedické boty (respektive moji maminku přestalo bavit mě přesvědčovat, že bych je měla nosit, když všichni kolem chodili v keckách, balerinkách, botičkách na podpatku a tak dále a já chtěla taky).  V lékařských zprávách z té doby mám, navzdory všem opatřením a péči, kterou mým nožičkám věnovali ortopedi i fyzioterapeuti,  zapsané "deformace chodidel".

Obouvala jsem se v běžné obuvi a smířila se s tím, že moje boty budou vždycky zkrátka a dobře "rozumné". To znamená kotníčkové boty s přiměřeným, širokým podpatkem v doporučené výšce. Vrcholem odvazu pak budou baleriny zn. Rieker. Nákup bot jsem z duše nenáviděla a ty boty to podle mě nějak vytušily, protože ať jsem obula obuv sebeměkčí, vždycky to skončilo odřeninami na všech možných a nemožných místech nebo krvavými puchýři na achilovkách. Bolelo to a zvládala jsem to jen díky tomu, že jsem tu bolest brala prostě jako svůj úděl. Součást handicapu. Co se dá dělat, že jo?

Když jsem se pak před zhruba třemi lety začala věnovat intenzívně práci na chůzi, narazila jsem na zcela zásadní problém. Zjistila jsem, že navzdory všem předpokladům, že "to určitě nepůjde a fyzioterapie v mém věku je jen agresívní psychoterapie", se i moje dospělácká, obrnářská chůze začala vylepšovat.  To by samo o sobě žádný problém nebyl. Jen ty boty té změně vzdorovaly, seč jim síly stačily. Když jsem se začátkem podzimu z měkkých letních tenisek přezula do svých tři měsíce starých jarních bot, které byly ještě před létem báječně pohodlné,  zjistila jsem, že tohle asi nepůjde. Ukázalo se, že způsob, jakým jsou sešlapané, mi nohy i tělo navádí do původního, jarního způsobu chůze. Když to viděl můj fyzioterapeut, zhrozil se a okamžitě mi důrazně doporučil nákup nových bot, jelikož moje jarní ničí jeho  práci a tvrdě vydřené výsledky. :-) Kdy je mám koupit? HNED CESTOU DOMŮ. Tečka. Nebo vlastně.... vykřičník! Dva vykřičníky!!  Byla jsem frustrovaná. Jak asi často bych si měla kupovat nové boty? Jednou týdně? Copak to jde? Mám na něco takového peníze? Člověk se snaží a pak....

A pak jsem začala přemýšlet, co s tím a jak svůj "problém boty" vyřešit. A někdy v té době jsem narazila i na to, že existují tzv. bosé boty, (barefoot), jejichž cílem je nohu nijak neomezovat v přirozeném pohybu. Měla jsem ovšem spoustu otázek a pochybností.

Zvládnou bosobotky můj způsob chůze? Nezničím je za týden dva, což byla běžná trvanlivost mých obyčejných bot? Kupovat si barefootové boty co dva týdny, to by znamenalo si nejspíš najít manžela milionáře, že jo... a já se v podobných společenských vrstvách tak nějak nepohybuju, takže finanční otázka mě nemálo trápila.

A potom: dokážu vůbec chodit tak dlouho bosa? Nebude to spíš problém? Nebude mi to nohy dráždit? A nebude vadit, že mám každou nohu jinak velkou? Nebudou mi ty boty padat, když musí mít nadměrek? A pak jsem našla tenhle příběh. Ivan Rivera, běžec s obrnou. Na běh používá Vibram Fivefingers, tedy boty bosé tak, že víc už to asi nejde - leda by se zul úplně. A moc si je chválí.

 Než jsem se ke koupi prvních bosých bot odhodlala já, trvalo to několik měsíců, během kterých pracovala na mých chodidlech fyzioterapeutka. Ta je postupně měkkými technikami a zónovou reflexní terapií uvolňovala. Pak jsem se konečně rozhoupala a své první bosé boty si koupila v německém výprodeji.  S tím, že když je do týdne zničím,  budu si moct aspoň říct, že jsem to zkusila.  Teď anebo nikdy! Byl konec února, doba na přechod na barefoot asi nejnevhodnější, jaká může být, ale najednou jsem už nechtěla čekat. A tak mi přišly moje první bosoboty, kozačky Ella od Vivobarefoot.

Po poradě s fyzioterapeutkou jsem se rozhodla, že prostě zkusím chodit v nových botách rovnou co nejvíc, ideálně pořád, abychom viděly, co se bude dít a dokázaly odlišit vliv bot obyčejných a bosých. Bylo to zvláštní. Ty boty byly nečekaně lehoučké a cítila jsem, po čem jdu.  Poprvé v životě. Absolvovala jsem tehdy výlet do katedrály v Kutné Hoře - Sedleci, cítila jsem pod nohama kamennou, studenou dlažbu kostela i teplé dřevo na jejím ochozu, bylo to neznámé, překvapivé a krásné. Pamatuju si to dokonale.

Přesto nebyly první dny snadné. Nohy byly nemálo zaskočené, chodidla měla  ze začátku tendenci se stahovat a byla jsem hodně unavená. Cítila jsem lýtka a chodidla, ale nedělala jsem z toho vědu. Nožky jsme pravidelně s fyzioterapeutkou ručně uvolňovaly a když přišla únava, necpala jsem je do pevných bot. Odpočinula jsem si celá - nohy jsem hodila nahoru, do teplé vody,  chvíli jsem si sedla nebo lehla, podle toho, co bylo možné. Během pár týdnů ta "lekavost" přešla, nožky povolily,   puchýře a ranky od "normálních" bot se zahojily, deformace pomaličku mizí a mně  zůstala dětinská fascinace nerovnými povrchy. Jsou někde na chodníku vodící prvky pro slepce? Po těch se musím projít.  Tráva? Ano prosím! Bosé botky mě zpomalily, protože musím dávat pozor na to, jak jdu. Užívám si to. Většinou.  Někdy naopak nadávám., to když se zapomenu a zrychlím do tempa, ve kterém se nestačím uhlídat. Zdravému člověku takové věci projdou. Já v podobných případech prostě hodím tlamu. :-)

Dnes chodím výhradně v bosých botách. Mám různé, s různou tloušťkou podrážky a tu střídám podle toho, jak moc nebo málo jsem unavená. Když je mi hodně dobře, chodím v balerínkách Leguano (víceméně ponožky s podrážkou), když jsem unavenější,  obouvám balerínky Zeazoo, botičky Gobi nebo Nancy od Vivobarefoot. Když je úplně nejhůř nebo když hodně spěchám, zachraňují mi náladu i čest kytičkované boty Sundara (Ahinsa) nebo rumunské Tikki, které mají (na bosobotky) trošičku pevnější patu, lehounce ji vedou a udělají aspoň malinký kousíček práce za mě.

Ahinsa Sundara. Jedny z prvních bosých, které jsem si pořizovala a jedny z nejmilejších. :-) 


Doporučila bych tedy bosé boty každému? Rozhodně ne. Všechno totiž určitě nevyřeší.
Myslím, že tyhle boty má smysl zkoušet, pokud na sobě a na své chůzi člověk je ochoten a schopen  reálně a velmi intenzívně pracovat a být trpělivý. Učit se pohyb a tělo vnímat. To je pro lidi s obrnou hodně těžké, ale dobrá zpráva je, že pracovat se na tom rozhodně dá. Taky si musí umět bez výčitek odpočinout, když cítí únavu. Únava totiž může u lidí s obrnou provokovat spasticitu (zvýšené svalové napětí) a to pak není o co stát. Vůbec. Pokud se do podobné práce člověku nechce (což není žádný zločin), pak to asi nemá moc cenu.  Nic to ovšem nemění na tom, že bych všem, kterých se to týká, moc přála, aby konečně ty zatracené "normální" zdravotní boty začal někdo šít lehčí, hezčí a prostornější ve špičce. Ušetřilo by to vážně hodně bolesti a slz.  :-)


Komentáře

Oblíbené příspěvky