O mouchách, botách a spravedlnosti světa

Rychle a zběsile... právě tak poslední dny funguju. Přechod z víceméně volného prázdninového režimu do období, kdy začala zima a zároveň jsem musela začít naplno pracovat, je pro mě letos nějak zvlášť náročný.
Asi bych si měla dát další víkend s Continuum Movement - minulý týden jsem si kurs vážně užila a od té doby se zvuky i dechem poctivě experimentuju a můžu říct, že i když se tělo chce pomaličku vrátit do původního stavu, stačí mi třeba půlhodinka, kdy si s ním a se zvukem hraju a znova se mi vrací ta báječná soustředěnost na pohyb, kterou jsem na kursu objevila. Kdyby mi z toho nezůstalo vůbec nic jiného, byla bych spokojená, ale věřím, že když se sebou budu pracovat dál, ještě to není efekt konečný.
Jsem ale docela hodně unavená. Nemálo k tomu přispívá moje šílená pracovní doba. Vzhledem k tomu, že chodím do zaměstnání v době, kdy mají normální lidi volno, znamená to v praxi, že pracuju hlavně brzy ráno a pozdě večer. V minulých letech se mi  dařilo extrémně ranní hodiny eliminovat, letos se mi jich ovšem urodilo hodně. Většinu zbylého času, pokud tedy necvičím, neorganizuju koncerty anebo nepracuju na tom, abych nezahynula hlady a ve špíně, ožraná od vlčáků (viz Deník Bridget Jonesové), prostě prospím. Zmáhá mě to, ne že ne.  Podobný rozvrh jsem dlouho neměla. Skoro už si ani nevzpomínám. Na jeden příběh z toho období si ale pamatuju tuze dobře.

To bylo tak. Učila jsem tehdy začátečnický kurs angličtiny v jedné velké firmě na druhém konci Prahy. Kurs začínal ve čtvrt na osm a doprava na místo konání zabrala hodinu a půl, pak následovala hodina a půl kursu a posléze hodina a půl přesunu na jiné místo, se zastávkou doma. Studenty jsem v kursu měla tři a i když všechny povzbuzuju, že cizí jazyk se může naučit každý, u téhle skupinky jsem měla dojem, že o pravdivosti tohoto tvrzení by se dalo s úspěchem  pochybovat. Firma měla navíc sídlo v průmyslové zóně, kam jel jen autobus z konečné metra a v okolí nebyl jediný obchod, kde by si člověk mohl koupit něco na povzbuzení (mám na mysli snídani, ačkoli jsem si nejednou říkala, že tohle by vážně chtělo něco ostřejšího).

Byl konec listopadu. Zima, tma a déšť. I vydala jsem se směr práce a nebyla jsem ani trochu ráda, že do toho nečasu musím. Mou náladu sdíleli i studenti, kteří se ten den rozhodli, že mě budou snažit nachytat na švestkách a vyzkouší ze slovíček pro změnu oni mě, ačkoli vždycky všem zdůrazňuju, že ani učitel neví všechno a není slovník.

"Slečno lektorko, jak se, prosím vás řekne "drůbežárna"?
" Poultry farm. A můžete mi říct, na co to potřebujete, pane Novotný?"
"Ale, chci tady do toho cvičení vyplnit, že moje prateta pracovala v drůbežárně..."
"Jo, a potom, jak se řekne  masařka?"
Z mého výrazu bylo jasné, že myšlenkový pochod pana N. tak docela nestíhám.
"No, chci totiž napsat, že v té drůbežárně bylo spousta masařek...Jo a ještě... mršina?"
"A flesh fly... a carrion... .... a teď informace pro všechny:  upozorňuju vás, že v závěrečném testu se objeví všechno, co jsme v kursu probírali. Takže jestli chcete překládat větu "V naší nové drůbežárně lezou po starých mršinách velké masařky, doporučuju vám ještě si zjistit, jak se řekne nový,  starý a lezou."



Hodina skončila a já se vydala v dešti domů. Autobusem, metrem, s přestupem z jedné linky metra na druhou a ještě dalším autobusem. Bylo to vážně daleko a déšť namrzal. Šlo se mi STRAŠNĚ!

Na naší stanici metra léta prodával Nový prostor jeden bezdomovec, říkejme mu Ivan. Všichni ho vždycky měli rádi. Pamatoval si všechny, kdo na "jeho" stanici vystupovali nebo nastupovali, zdravil se s námi a chtěl si povídat o životě. Vyprávěl krásně, bylo to milé a svého časopisu vždycky prodal hodně.

Pan Ivan mě pozdravil, kouknul na mě a povídá: "Dneska vám to nějak nechodí, co?"
To už jsem měla co dělat, abych se nerozplakala sebelítostí. Asi budu muset s tou svou terapií něco provést, říkala jsem si truchlivě - už i bezdomovci vidí, že sotva lezu!
I pohovořili jsme s panem Ivanem o životě a jeho těžkostech, vzájemně jsme se politovali a já se vydala na autobus. O patnáct minut později jsem konečně byla doma. Zula jsem boty a pochopila, že za dnešní nespravedlnost světa nemůže ani zima, ani náledí, ba ani nedostatek terapie. To ráno jsem si prostě obula každou botu jinou. Obě byly sice černé, ale každá měla úplně jinak vysoký podpatek....
No jo. Já vím. Ehm...

Morální ponaučení (téměř) filozofické:
Než si začneš stěžovat na nespravedlnost světa, života a vesmíru vůbec, zkontroluj, jestli máš správně obuté boty.


Doplnění morálního ponaučení (praktické):
Dnes, kdy obouvám výhradně boty bosé (barefoot), které ze zásady nemají podpatek vůbec, by se mi něco podobného prostě nestalo. No jo. Jedna z mnoha jejich výhod.

O bosých botách ale zas někdy jindy, jo? Teď už jdu spát, protože ráno pracuju už od půl sedmé. Tak abych si vzpomněla na všechna potřebná slovíčka.

Dobrou!


Komentáře

  1. očima čtenářky: pobevena, poučena- na další díl natěšena ;-) Je to tak správně???

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Jasně! Přesně tak to má být! Další díl se zpracovává... :-) A těším se na další díl k TOBĚ!

      Vymazat
    2. už tam minimálně 3hodiny visí ;-)! ale nicmoc čtení to není... inu "ze života"

      Vymazat
    3. No jo, viděla jsem... není, není, ale neboj, zas bude určitě líp a veseleji. Těším se na společný projekt :-) a třeba na blogové zápisy dvou různých organizátorek... :-))))

      Vymazat

Okomentovat

Oblíbené příspěvky