Někdo jako já - aneb jak se chovat k lidem s fyzickým handicapem

Nedávno se mi stala zvláštní věc. Na ulici mě zastavil jakýsi pán s kasičkou a vyzýval mě tuze naléhavě  k tomu, abych mu přispěla do sbírky na postižené děti. "Víte vy vůbec, slečno, jaké to je, žít s něčím takovým, jako je dětská mozková obrna? Je to příšerná věc, vážně," povídal mi.
"Opravdu?" pravila jsem já. "A znáte někoho takového?" To byla ode mě otázka velmi podlá. Bylo jasné, že pán nikdy nikoho s obrnou neviděl, jinak by se totiž tak chytře nezeptal. Ačkoli moje postižení není nijak velké, viditelné je na první pohled a kdo s touhle diagnózou někdy měl co do činění, vůbec se ptát nemusí. Jsem jasná.

Je zvláštní, jak tyhle typy přitahuju. Spasitele všeho druhu, Svědky Jehovovy, prodejce zaručeně vegetariánských sušenek z hnutí Hare Krišna, i kazatele jediné pravé křesťanské víry, která stojí na tom, že když někdo není stoprocentně zdravý, určitě nějak příšerně zhřešil nebo ještě nevěří dost dobře, protože jinak už by byl dávno Boží mocí uzdravený. Prodejce falešných nadějí i opilce, ve kterých se cestou z hospody probudil soucit a chtějí té postižené chudince nějak pomoct. Lidi, kteří chtějí být viděni, jak pomáhají i ty, které můj handicap uvede do rozpaků natolik, že naopak neudělají radši vůbec nic. Co tedy s "takovými, jako jsem já"? 

Krásně to shrnuje Bible, která říká: "Jak chcete, aby jednali lidé s vámi, jednejte i vy s nimi."  A jednodušeji a líp se to říct prostě nedá. Přesto to teď zkusím trochu konkretizovat.

1) Lidi s obrnou jsou velmi často úplně normálně inteligentní. Navzdory typickému mediálnímu obrazu dětí s DMO (těžce postižená, dojemná a velmi roztomilá postižená holčička nebo chlapeček, kteří mají kombinovanou vadu a chodí do praktické školy) není mentální postižení u obrny vždycky. Někteří z nás jsou zatraceně chytří, můžeme mít za sebou i vysokou školu a chodit do úplně obyčejného zaměstnání.
Otázkou na to, zda umíme číst, si  tudíž  v takových případech koledujete o odpověď, kterou jsem kdysi poskytla jedné paní na autobusové zastávce. Cestovala jsem tehdy na přednášku na vysoké škole, bylo mi něco kolem pětadvaceti a dotaz mě nemálo zaskočil.   Otázka "A umíš číst, holčičko?" kterou chudák paní bezelstně položila, se dočkala odpovědi v podobě truchlivého pohledu,  smutného usměvu a sdělení, že bohužel moc ne, jelikož sice čtu latinku a azbuku, ale s obrázkovými písmy (abeceda čínská či japonská) si neporadím. O arabštině a hebrejštině ani nemluvě...  Vím, bylo to nečestné a nesportovní, ale představte si tu situaci z mého pohledu.

Byli byste rádi, kdyby vám cizí lidé na ulici pokládali otázky ohledně toho, zda máte partnera, sex, jestli můžete mít děti nebo jestli se vám líbí práce v chráněné dílně? Vadilo by vám to? Myslím, že rozhodně ano. A zeptali byste se takhle náhodného kolemjdoucího bez handicapu? Že ne?  Tak to nedělejte ani neznámým lidem s handicapem.  Děkuji.  Lidí, které znáte, se zeptat naopak klidně můžete, ale i tak... pokud jste jen zvědaví, možná je lepší pro začátek využít ke získání odpovědi třeba nějaký internetový vyhledávač než položit otázku, kterou se svého protějšku nějak dotknete.

2) Neznáme se? Netykejte mi na potkání. Nedokonalá chůze nebo pohyb jako takový  neznamená, že se ke mně musíte  chovat jako k malému dítěti až do okamžiku, kdy umřu sešlostí věkem. Výjimku z tohoto pravidla má paní Helena Konarovská, majitelka obchodu se spodním prádlem, která takhle komunikuje se všemi. V pohodě to vezmu i v komunitách, kde je to běžný způsob komunikace. Ale jinak se mnou zacházejte jako s dospělou osobou. A když mám někde doprovod, nemluvte s ním o mně, jako bych tam nebyla. Věřte tomu, že když jsem zvládla vystudovat vysokou školu, poradím si i s tím, jak  vám odpovědět na otázku. Výše řečené se neuplatňuje,  pokud se otázka týká kvadratických rovnic, matematiky obecně, jaderné fyziky, chemie, prvoků nebo něčeho takového.... v tom případě se obraťte na můj doprovod okamžitě a se mnou vůbec neztrácejte čas.... :-)

3) Když vám řeknu, že chodím do práce, zpívám ve sboru nebo ráda peču dorty, nejásejte nad tím, jak jsem statečná a inspirující. 
Je pravda, že odchod do práce někdy skutečně určitou statečnost vyžaduje - ale ruku na srdce, kdo z vás to nezná? S leností nebo s únavou občas přeci bojujeme všichni.  Mám to stejně jako vy a kdo ví, možná jsou některé vaše neviditelné zápasy mnohem těžší než to, s čím se potýkám já. A postižení není žádná ctnost ani vada charakteru, jen určité omezení v tom, co můžu a co ne.

4) Nebojte se nabídnout mi pomoc,
pokud mě uvidíte čekat u schodů nebo u frekventované křižovatky na přechodu pro chodce. Protože k obrně často patří bonus v podobě špatné koordinace okohybných svalů,  někdy špatně odhadujeme vzdálenosti nebo třeba výšku schodů. Můžeme mít taky problém s pohybem v davu lidí nebo naopak v úplně volném prostoru, kde je jasné, že se v případě potřeby není čeho chytit. Pomoc se tedy může hodit.

 5) Neuražte se ale, když nabídnutou  pomoc s díky a slušně odmítnu. 
Není v tom nic osobního. Možná mám u těch schodů s někým sraz nebo jsem se docela jednoduše nad něčím zamyslela a stát tam chci. :-)

6)  Pokud vaši nabídku pomoci přijmu, nebojte se zeptat, jak na to.
Poradím vám ráda, dobře (mám totiž zkušenosti) a docela zdarma.

7) Nedělejte si z toho,  že mi sem tam pomůžete nebo že se společně účastníme nějaké aktivity, reklamu.
 Jsem vděčná za komunity, kam docela přirozeně zapadnu a nikdo z toho, že nechodím tak docela ladně, nedělá vědu. Tohle umějí výborně třeba ve sboru, se kterým zpívám. Na podium a z podia mi vždycky někdo automaticky pomůže a talíře s horkou polívkou mě taky nosit nenechají, protože to by dobře nedopadlo.  Nikdy v životě ale nikoho nenapadlo třeba v komentáři na koncertě nebo na plakátech zmínit, že sbor je úžasný, protože pomáhá handicapovaným. A neumíte si představit, jak jsem za tohle "ticho po pěšině" ráda.  Podobné zmínky totiž na jinakost handicapovaných spíše upozorňují, než že by k jejímu odstranění nějak přispívaly.  Být ustavičně objektem něčí dobročinnosti není nic příjemného a považuju  to za nedůstojné. Chci mít kolem sebe lidi, kteří jsou se mnou proto, že mě mají rádi, ne proto, že mají pocit, že potřebným by se mělo pomáhat a já se k podobné seberealizaci báječně hodím.

8) Skupinové aktivity můžou být, mám-li se jich účastnit, trochu náročnější na psychickou pohodu zúčastněných. Lidé často mají pocit, že musím být u všeho a od nich očekávám, že to zvládnou zařídit, přičemž to nemusí být v jejich silách. 
Nebojte se!   O svých omezeních vím, počítám s nimi a jsem realistka.  Vím, že jdu pomalu i to, že neujdu 25 kilometrů. Počítám tedy s tím, že na pěší výlet s vámi nepůjdu a není třeba vymýšlet, kdo se obětuje a zůstane se mnou, aby mi to nebylo líto. Pro podobné situace s sebou nosím čtečku a chytrý telefon s autobusovým a vlakovým jízdním řádem.  Nepotřebuju, aby se mi vždycky všichni přizpůsobovali.


9) Na druhou stranu.... víte, že kratší výlety v pomalém tempu a bez bariér mohou být ale překvapivě pěkné i pro vás?
Nevěřili byste tomu, kolik krásných věcí člověk přehlédne jen proto, že spěchá.  Se mnou se vám něco podobného prostě stát nemůže.  :-) Zkuste tedy někdy jít se mnou mým tempem, tu pomalou procházku si opravdu užít a vzít to jako dar, že máte čas  přivonět ke květinám a všimnout si motýlů, které byste jinak ve spěchu minuli.


A ještě o jednu věc prosím....

10) Neříkejte malým dětem, které můj způsob chůze fascinuje, věci jako: "Fuj, Pepíčku, tam se nekoukej, to je ošklivé!" 
Místo toho řekněte něco jako: "Paní se hůř chodí, víš? Někteří lidé to tak mají, ale neboj, nic to není."  Dál to není potřeba rozmazávat.

A co byste "zdravým" lidem poradili vy? Jaké otázky nebo chování vás spolehlivě naštvou nebo rozhodí? Co vám naopak udělá radost?

 A vy zdraví, co byste naopak rádi věděli od handicapovaných,  ale bojíte se zeptat?
Máte jedinečnou příležitost. Ptejte se, na co chcete... a já, na co budu chtít, odpovím....