Vzpomínky (nejen) na ostravské klíče

Zdravím vás, moji milí čtenáři,  s pozdravy z Ostravy (jé, ono se to skoro rýmuje, to jsem ani neplánovala, ale když už se rým podařil, nechám ho tu). Mám za sebou báječný a akční víkend na gospelové škole s benefičním koncertem pro Mobilní hospic Ondrášek.  Jak vypadá taková gospelová škola? To přijede třeba padesát lidí, celý víkend se zkouší nové písničky a na konci je koncert. Pak všichni účastníci padnou šťastnou únavou a v práci je poznáte podle toho, že se střídavě usmívají a usínají a  občas začnou zničehonic hlasitě zpívat.  Byl to víkend plný tak, že nejsem momentálně s to pokračovat v psaní svých zásadních a závažných úvah o životě s handicapem. :-) Na něco takového jsem momentálně v nevhodném rozpoložení. Jsem utahaná z tlumočení, ale neinspiruje mě to k napsání článku o únavě u klientů s obrnou. Ta únava je totiž po tak intenzívním víkendu prostě normální.   Jsem spokojená, protože jsme si užili krásný konec týdne plný zpívání, jsem ráda, že jsem byla tou, která pečuje a ne tou, která potřebuje péči, což je pro mou duševní rovnováhu celkem důležité. A mám radost, že naše publikum, mířící na koncert, neodradila ani nutnost dojít poslední část trasy pěšky. To proto, že se v neděli v Ostravě konal maraton, což z celého dne udělalo organizátorům celkem adrenalínový zážitek...
Něco takového se přihodí pokaždé.  Posuďte sami.


Svým způsobem je úplně jedno, jak dobře se připravíte a jak moc se poučíte z karambolů minulých let. Toho, s čím se kreativně musíte vypořádat, je hodně a výzvy jsou to pokaždé nové - k mému velkému "nadšení"  se často týkají různých technických věcí, které řeším nerada. A snad proto mě pronásledují. Tak třeba: Pamatuju se, jak jsem například jednou vyzvedávala dirigenta na letišti a ačkoli bylo auto den před akcí v servisu na prohlídce a bylo prohlášeno za zcela zdravé a v pořádku, cestou z letiště přesto přímo na rušné křižovatce chcíplo, tvářilo se nepojízdně a znova se rozjelo přesně v okamžiku, kdy dorazila přivolaná autová záchranka - naštěstí jsem neřídila já a tak jsem unikla potupným komentářům na téma ženských řidičských dovedností a technických schopností vůbec a všeobecně.

A před několika lety, shodou okolností taky v Ostravě.... téhle historce se moji kamarádi smějí dodnes.

Se Sárou jsme tehdy na workshop jely autem, pěkně přes Brno po dálnici, protože jí přesunuli let tak, že už nejel vůbec žádný vlak. Cesta to byla klidná, ale úmorná a do hotelu jsme dorazily asi tak ve tři ráno. Když jsme se zapsaly mezi hotelové hostky a hosty, vyrazily jsme hledat pokoje. Hotel je to veliký a rozlehlý a můj pokoj byl strašlivě daleko,  dál už bylo jen požární únikové schodiště, nakonec jsem ho ale přeci jen objevila. Pokoje se tu otevírají magnetickými kartami. Vsunula jsem do příslušné škvíry tu svou -  nic. Zkusila jsem to z druhé strany - zase nic. Opačně - ani známka toho, že by se ostravský Sezam chtěl otevřít. Při představě, že se musím vrátit na recepci pro nový kartoklíč, jsem chviličku uvažovala i o tom, že bych mohla nocovat na chodbě, ale bála jsem se ochranky a tak jsem se, i když se mi ani trochu nechtělo, vydala na dlouhou pouť chodbami hotelu zpátky k recepci.

"To se stává," řekla slečna recepční, dala mi nově načtenou kartu a já se vydala se všemi zavazadly zase zpátky. Dorazila jsem ke dveřím svého království - a scénka se opakovala. A pak ještě jednou.

"Chápete vy vůbec, jak se ta karta používá?" zahleděl se na mě druhý recepční, který zcela viditelně pochyboval o tom, že osoba, která stojí před ním, není ducha mdlého. Bylo půl čtvrté ráno, byla jsem pekelně unavená a věděla jsem,  že mě ráno čeká tlumočení, takže jsem se ani nehádala, ani jsem ho nepoučila o tom, že osoba s fyzickým handicapem nemusí být nutně duševně zaostalá a že číst samozřejmě umím.  Chtěla jsem si jít lehnout.
"Musíte ji zastrčit do té škvíry ve dveřích tady tou šipkou napřed. Je to tu napsáno, vidíte?" mával mi před očima tou mizernou kartou.
"Já vím. Ale ty dveře se prostě neotevřou." 
"To není možné."

"Tak tam s ní, Roberte, zajdi," vložila se do naší duchaplné debaty jeho kolegyně.
Robert se neochotně zvednul a doprovodil mě ke dveřím pokoje. Zastrčili jsme kartu jednou, podruhé i potřetí, ale nestalo se vůbec nic. Znejistěl. Zkusil to počtvrté, popáté a pošesté a potom usoudil, že to, kurňa, vážně nefunguje. Nechal mě stát přede dveřmi a za deset minut se vítězoslavně vrátil s další kartou, jistý si tím, že tentokrát, tentokrát už se ty skálodveře prostě otevřít musí.

Ani se nehnuly.

Robert se pokorně vrátil do recepce a já s ním. Křížová kontrola čísla mé hotelové komnaty a otevíracího nástroje ukázala, že jsme se celou dobu dobývali do jiného pokoje - že mi zkrátka a dobře nedali správný klíč! Ehm... Roberte!

Druhý den klíč fungoval.
Třetí den přestal. A já vím proč.  Z workshopu, plného zpívání, jsem byla tak nabitá energií, že to ten klíč nezvládnul a vygumoval se.  Moje ani Robertova nešikovnost za to nemohla. Určitě ne!



Letos byl workshop ještě lepší, protože závěrečný koncert byl benefiční a  hospic od návštěvníků závěrečného koncertu získal přes osm tisíc korun. Paráda! Raduju se ještě teď!

Jo a  v hotelu jsem bydlela ve stejném pokoji a dveře se vždycky otevřely. 
Heč! 
(Asi ten systém nějak líp odstínili.)

:-)






















Komentáře

  1. Děkujeme moc... za adrenalinový a krásný víkend :-)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Rádo se stalo. :-) Bylo to moc prima.

      Vymazat

Okomentovat

Oblíbené příspěvky