Jak jsem měla jedničku z tělocviku

Myslela jsem, že dnes budu psát o něčem docela jiném - že vám prozradím své dojmy z filmu Enter The Faun... Bohužel se ovšem zdá, že americká pobočka firmy DPD si v ničem nezadá s Českou poštou a jejím heslem "Dnes podáte,  my zítra "vy-víte-co."  Díky tomu trávím momentálně spoustu času dopisováním si s báječnou doručovací společností, v jejíchž záznamech je můj balíček s filmem Enter The Faun už týden vedený jako "na cestě," aniž by ovšem procestoval jakoukoli jinou destinaci kromě bodu, kterým vstoupil do systému. Jinak řečeno, je pravděpodobné, že se ztratil hned v prvním skladu a momentálně se (doufám) hledá :-(. Uvidíme, zda se objeví nebo ne - nemám mezi čtenáři blogu někoho, kdo by se v nejbližší době chystal na výlet do USA nebo Kanady a mohl by mi ten film přivézt, kdyby se nenašel? Film bohužel obchod není ochotný doručit mimo USA a to znamená využít virtuální adresu v Americe, což jsem učinila, balíček do skladu přišel, ze skladu i odešel a od té doby není k nalezení.


V každém případě nezbývá, než rychle napsat o něčem jiném. A já se ještě jednou vrátím ke vzpomínkám na dětství. Vydáme se do školního roku 1988/89, kdy jsem poprvé a naposled dostala na vysvědčení jedničku z tělocviku, což následně příšerně rozhodilo učitelský sbor na střední škole, kam jsem se hlásila, jelikož vůbec nechápali, jak jsem k takové známce mohla  přijít zrovna já, která mám v posudku od soudružky třídní učitelky věci jako "Normálně Jje méně zručná." ,  "Při respektování pomalého tempa jsou výsledky školní práce velmi dobré." a potom taky "Od tělesné výchovy osvobozena - cvičí doma s otcem." 


Tělocvik jsem na základce milovala. Byly to totiž pro mě volné hodiny a já mohla odejít ze školy dřív, přijít tam později nebo si pětačtyřicet minut nerušeně číst.

A všichni to považovali za docela normální. Co bych taky v tělocviku dělala? "Normálního pohybu schopná není," psalo se ve všech mých lékařských zprávách.

Ale pak jsem začala chodit do osmé třídy a na tělocvik jsme dostali novou paní učitelku. Byla to stará a rázná dáma, bývalá gymnastka, která i na hodiny, na kterých suplovala češtinu, nosila
pod normálním oblečením plavky nebo gymnastický trikot, protože, jak nám vysvětlila, jeden nikdy neví, kdy příjde chvíle na to předvést provaz, svíčku, nebo přemet a nestyděla se tyto prvky při výuce jakéhokoli předmětu zapojit. Na své hodiny nosila i dřevěné ukazovátko a ani to se nezdráhala "zapojit", když usoudila, že s námi není k vydržení, což se v 8. B stávalo celkem často. A právě ona nás vyfasovala v osmičce na tělocvik.

"Kam jdeš?" tázala se mě přísně s ukazovátkem v ruce,  když jsem se na začátku hodiny tělocviku hotovila k odchodu z tělocvičny s tlustou knihou v podpaží.
"Jsem postižená a osvobozená. Cvičím doma s otcem," pravila jsem a zamířila ke dveřím.
"To si umím představit, že cvičíš s otcem. A Tobě něco je? Máš něco se srdcem nebo s ledvinami?" ptala se paní učitelka.
"Ne," řekla jsem já. "Ale nemůžu se hýbat normálně."
"Vážně? Dnes ještě cvičit nebudeš, protože nemáš v čem. Ale je to naposledy! Pro příště si pamatuj, že na tělocvik musíš nosit cvičební úbor!" 

A tak jsme se druhý den s maminkou vydaly do obchodu a koupily modré dívčí trenýrky na cvičení a bílé tričko (pamatujete?) a já jsem se o dva dny později poprvé zařadila normálně k ostatním spolužákům. Kde se taková učitelka vzala na komunistické sídlištní škole, to opravdu netuším a nechápu ani,  jak je možné, že neměla z práce se mnou žádný strach ani předsudky, protože na celé škole jsem byla s takovýmhle fyzickým omezením víceméně jediná.

Nic o něm nevěděla. A tak mě donutila běhat, hrát vybíjenou, skákat do dálky i chodit po úzké kladině. Naučila mě kotrmelec popředu i pozadu a udělat fakt krásnou svíčku. O rehablitaci nic nevěděla a nějaká moje omezení ji absolutně nezajímala - viděla možnosti. A nezdráhala se naši společnou snahu ohodnotit. Upřímnou a poctivou... jedničkou. Zasloužila jsem si ji a tak mi ji dala. A bylo jí úplně jednno, že tím zamotá hlavu nějaké komisi na střední škole.

Vzpomínám na paní učitelku dodnes, ačkoli jsem ji po odchodu ze základní školy už nikdy neviděla. Zvlášť, když na mě někdy přijde lítostivá a přemýšlím o tom, co všechno mám těžší, protože jsem přece postižená.
Pak ji vidím, jak přede mnou stojí s tím svým ukazovátkem a říká: "A tobě jako něco je? Vážně?" 
A já jdu se sebou radši něco dělat. Protože co na to říct, že?

A pak, víte, to ukazovátko....