Don't feed the fear!

"Nedošlo mi, jak hrozný strach to musí být," pověděla mi kamarádka fyzioterapeutka, když jsme si jednou jen tak vyprávěly o tom, jaké to je, fungovat s  obrnou. Vyprávěla jsem jí, jak často mě umí strach zastavit, když se snažím o něco nového. "Měla bys o tom napsat, protože tohle lidem prostě nedochází."
No a protože jsem slíbila, že když si o nějaké téma sami řeknete, pokusím se vyhovět a něco stvořit, svůj slib tímto plním. Nehledě na to, že jsem v tomto směru sama sobě nahrála na smeč, když jsem se minulý týden zas jednou tak pěkně vyválela v prachu cesty, kde toho osudného letního odpoledne neležel žádný generál (viz píseň Montgomery, k vyslechnutí zde), nýbrž pouze já.

Jednou jsem hledala, jak často upadne obyčejný dospělý člověk a asi jsem hledala špatně, ale žádné vědecké články jsem na tohle téma neobjevila.  O tom, jak často padají dospělí lidé s obrnou, jsem ale nakonecpřeci jen nějaká data našla. Statistiky uvádějí, že zhruba čtyřicet procent takto postižených lidí, kteří chodí,  upadne jednou za měsíc a  pak pětasedmdesát procent z nás alespoň jednou za dva měsíce.  A pak jsou mezi námi i tací, kteří zvládnou dva pády za týden.

Počítejte teď se mnou: čtyřicetiletý člověk s obrnou, který začal chodit ve dvou letech, a který upadne jednou za dva měsíce, tedy šestkrát za rok,  má ve svém věku za sebou 228 pádů. Kdybyste měli něco takového zvládnout během jediného roku, znamenalo by to upadnout každý den od prvního ledna až někdy do poloviny srpna, podle toho, jestli zrovna je nebo není přestupný rok.. Peklo, co? A to jsem ani neuvažovala o těch z nás, kdož padáme dvakrát do měsíce nebo do týdne, to bychom se dostali ještě k impozantnějším číslům a dramatičtějším datům v kalendáři.  O to ale vůbec nejde. Člověk upadne, vstane, oklepe se a jde dál. Jsme experti na to, jak si ze svých pádů udělat legraci. Pamatuju se, jak jsem se jednou, v době, kdy jsem ještě chodila na střední školu, upadla během jediného dne celkem třikrát, z toho jednou jsem přímo po hlavě zdolala schodiště, vedoucí k Paláci kultury, totiž chci vlastně říct ke Kongresovému centru, že jo...

Spolužačka, která mě doprovázela, se v momentě, kdy jsem se řítila k zemi potřetí, zeptala: "Co děláš?" "Ještě ve vzduchu jsem jí stihla s ledovým klidem  odpovědět, že padám  a otázala jsem se, zda to není zřejmé, což ji rozesmálo natolik, že vzápětí ztratila rovnováhu taky a letěla z těch schodů za mnou. Což rozchechtalo pro změnu mě, ale jelikož už jsem padlá byla, nebylo to nijak nebezpečné a bavily jsme se královsky obě dvě. No jo. Zatímco normální zdravé děti z pádů vyrostou, já padám dodnes. Není to nic příjemného a tak člověk hledá, jak by se s tím vyrovnal. Bojuju humorem drsnějším, než je smirglpapír a černějším než černý kašel.  Naučila jsem se vtipně okomentovat svá věčně rozbitá kolena: ("snažím se, aby tělo nezapomnělo, jak se tvoří nová kůže"), modřiny ("modrozelená je letos v módě a tohle bylo nejlevnější, lepší než nějaká trapná sukně") i boule ("ále, učila jsem se na kolečkových bruslích, kolem jel nádhernej chlap, zahleděla jsem se za ním a nevšimla jsem si toho sloupu"), směju se sama sobě, jsem statečná a snažím se na všechno zapomenout. Kdo by si taky ty dvě stovky pádů měl jednotlivě pamatovat, že jo?  Zapomněla jsem na většinu z nich. Já ano.

Moje tělo ne. Moje tělo a podvědomí si všechny ty pády pamatuje. Pamatuje si je dokonale.  A když od něj chci něco nového, nový, nezvyklý pohyb nebo polohu, tělo díky neblahým zkušenostem z minulosti usoudí, že je to jen další blbý nápad mnohokrát a prokazatelně praštěné majitelky,  tudíž je to nebezpečné. Udělá tedy všechno pro to, aby majitelku odradilo. Nejlíp funguje strach. To pak chudák  majitelka buď samou hrůzou ztuhne nebo se rozklepe. Nic příjemného. Následkem toho pak v pudu sebezáchovy usoudí, že ten zamýšlený pohybový experiment je přeci jen odvážný až moc. A je to. Konec akce. Frustrace.  Je úplně jedno, že svaly už dávno bezpečně mají na to, aby mě v požadované pozici udržely. A nezáleží na tom, co ukazují  které testy.  Bojím se. A dokud věřím strachu a nedobré zkušenosti víc než svému tělu, dál se posunout nemůžu.

Tuhle zkušenost nemám sama. Mluví o ní paní doktorka Pape (autorka konceptu s Wet Vest, mluví o ní Gregg Mozgala, o kterém jsem psala před časem a nedávno jsem vyslechla i příběh o slečně, která poté, co vypila dva panáky, najednou dokázala vyjít do schodů bez berlí, ačkoli se za normálních okolností bez nich nedostane vůbec nikam.  To není doporučení, abyste problémy řešili alkoholem, ten příběh jen dokládá, že  takový strach je strašná věc. A je s podivem, že s ním v terapii obrny nikdo nepracuje. Naopak. Někdy se strach nevhodnými poznámkami nebo připomínkami během terapie spíš přiživuje.

Víte, věřit něčemu, co denně od ledna do srpna padá, není nic jednoduchého. Spolehnout se na tělo, o kterém odborníci léta  tvrdí, že je nestadnardní, nedokonalé, nesprávně fungující a vůbec divné a zapisují všechna svá pozorování do dlouhých zpráv, které vy potom čtete, přemýšlíte o nich a sami sebe pak utvrzujete v tom, co všechno je nemožné, je téměř nad lidské síly. To se nedá. Strach je v takové situaci docela logická reakce, nikoli příznak nervové lability.

 Jestli kolem sebe máte někoho takového, jako jsem já, nebo jestli se vás to týká přímo, jestli se věnujete terapii a máte pocit, že nevidíte výsledky, zkuste to z opačného konce. Pracujte na tom, co jde, hledejte radost z pohybu, hrajte si a smějte se u toho. Mějte na paměti, že uzdravit neviditelná zranění na duši, která vznikla mnohaletou neblahou zkušeností s nemocí, není proces na pět minut. Přiznejte to a zpracujte.

Zkrátka a dobře:
NEKRMTE TEN STRACH!

A ještě něco. Statistiky, na které se odvolávám, najdou ti, které by to zajímalo,  tady: Jennifer L. McGinley, Dina Pogrebnoy and Prue Morgan (2014). Mobility in Ambulant Adults with Cerebral Palsy — Challenges for the Future, Cerebral Palsy - Challenges for the Future, Associate Prof. Emira Švraka (Ed.), InTech, DOI: 10.5772/58344. Dostupné zde: http://www.intechopen.com/books/cerebral-palsy-challenges-for-the-future/mobility-in-ambulant-adults-with-cerebral-palsy-challenges-for-the-future