Co život dal a vzal - když jsou konce nadějnější než začátky

Pro dnešní pokračování mého příběhu se vydáme do doby před sedmi lety.  Tehdy jsem čekala na nástup do nemocnice, měla jsem totiž před sebou svou (doufám) poslední ortopedickou operaci. O ní ale psát nechci - řeknu jen, že čekání na ni bylo dlouhé a těžké, zrušila jsem tehdy práci, měla volno a spoustu času k přemýšlení. Bála jsem se a tak jsem se rozhodla, že musím ten čas nějak využít.   I přihlásila jsem se na muzikoterapeutický kurs.  Ale i tam přišly momenty, které byly nečekaně těžké. 

Jedno ze cvičení, které jsme se učili, spočívalo v tom, že jsme měli na hudbu jakoby bruslit po hladkých parketách. Měli jsme za úkol si všimnout, co nám s tělem dělá kontakt chodidel se zemí. Nešlo mi to. Nedokázala jsem se postavit tak,  abych měla v kontaktu s podlahou obě chodidla a bruslení bylo ještě větší průšvih.  Au.


Nejvíc ze všeho jsem si během onoho experimentu s pohybem uvědomila,  že moji rovnováhu by  Angličan  nejspíš diplomaticky označil za "virtually non-existent"  a Čech by totéž vyjádřil jadrněji výrazem, v němž by ji ohodnotil  jako "cosi s cenou dlouho používané domácí obuvi" nebo  by použil "obecné a společné pojmenování pro hřiby, prašivky, holubinky a mochomůrky."  I oznámila jsem lektorce kursu, že tohoto cvičení se účastnit nechci, neboť v kontaktu se zemí jsem mnohem častěji, než je vhodné v mém věku a postavení a pokusy o bruslení mi tuto skutečnost připomínají velmi bolestně - především v oblasti kolen.

Nenutila mě - pochopila, že jsem se právě dotkla hranice, kterou v daný okamžik jednoduše neumím překročit. Následující půlhodinu jsem trávila lítostivým  sledováním skupinky kursistů, kteří na hladkých parketách předstírali, že bruslí a tváří se u toho, že jde nějaký významný duchovní zážitek. Aby mi to nebylo líto tolik, připomněla jsem si, že přesně tohle jsme dělali za trest na základní škole, když jsme se nepřezuli a někdo z učitelů nás ve třídě nachytal ve venkovních botech. Žádný zásadní zážitek to nebyl ani tehdy, pokud ovšem nepočítáte to, co na ty ukrutně špinavé ponožky následně "řekli" doma.   :-). Pakárna, prostě. Jo. Veliká.
Ale i tak. Cítila jsem se sama a příšerně neschopná, handicapovaná a bez naděje na jakoukoli změnu. A BYLO mi to líto.

 Ještě náročnější než moje neschopnost bruslit ovšem byla ten den pro mě polední pauza. To jsme s tlupou spolužáků z kursu vyrazili na oběd a protože na muzikoterapeutická školení často chodí hloubavé typy, strhla se u oběda debata velmi filosofická. Jeden ze spolužáků byl horlivý jogín a vysvětloval nám, v čem že spočívá karma. Aby to nám nechápavým a zpozdilým  vysvětlil, pedagogicky vše vyložil na konkrétním příkladu.  Na mně.  Tvrdil, že moje postižení je následek něčeho naprosto příšerného, co jsem spáchala v některém ze svých minulých životů.

Všichni zmlkli a dívali se na mě. Takhle konkretizovaná byla ta teorie nepříjemně osobní.  Ublížila jsem někomu? Trápila jsem zvářata? Co jsem jen v minulých životech provedla? Mlčela jsem taky a přemýšlela, co na to, pro všechno na světě,  odpovědět. Nakonec jsem řekla: "Nemyslím, že je můj život za trest. Při narození jsem se málem udusila.  Málem jsem umřela. Byl to boj. Ale zvládla jsem ho. Tak moc jsem chtěla být na světě, že jsem tady. Tak moc mě tady chtěl Bůh, že jsem tu. Minulost nezměním a na minulé životy nevěřím.  Jsem tady.  Tady... a teď. Ale svou přítomnost - tu měnit můžu."

Jogín ztichnul.

"Takhle....takhle jsem o tom nikdy nepřemýšlel..."
"I mně trvalo dlouho to pochopit. Změnit  způsob přemýšlení je vždycky to nejtěžší." 



A to platí pořád. I dnes. Sedím tu, píšu blog a přemýšlím nad tím, co všechno se od té doby změnilo.

Před třemi lety jsem na sobě začala znovu pracovat, navzdory řečem o "neovlivnitelné diagnóze". Poprvé v životě jsem na sobě ovšem pracovala systematicky a bez chaosu.
Prvních pár měsíců to bylo strašně těžké. Ovšem vybojovat si v sobě, že to má smysl,  a že se moje tělo dokáže něco nového naučit, to bylo asi ještě náročnější než všechen ten tělocvik.

Tři roky intenzívní a systematické práce ve vzduchu v lanech i ve vodě mi nicméně daly hodně.

Na samém začátku celého dobrodružství, o kterém tu píšu, jsem padala dvakrát do týdne, chodila jsem pomaličku a ušla jsem v kuse maximálně několik set metrů.
Dnes upadnu jednou za tři měsíce. a chodím stejným tempem jako zdravý člověk mého věku.
Umím sejít ze schodů a nemusím se u toho ničeho držet - pokud se cestou dolů nezačnu zbytečně bát a panikařit - na tom strachu ještě musím zapracovat.
Přestala jsem se lekat nečekaných dotyků a zvuků.
Narovnala jsem se v zádech tak, že jsem fakticky "vyrostla" o několik centimetrů - stojím prostě rovně a oběma nohama na zemi.
Líp se mi zpívá.
Vloni v září jsem se poprvé v životě vydala na poznávací zájezd,  kde bylo potřeba chodit.
Ušla jsem v kuse přes dva kilometry mezi francouzskými vinicemi, kam žádné dopravní prostředky nesmějí, a navíc jsem  poprvé v životě nedošla do cíle jako poslední ze všech.
Doběhnu skoro všechny autobusy.



Nikdy bych to do sebe neřekla.
Je to fascinující a jsem za to moc vděčná.
Čekám zvědavě, co bude dál.







Pořád mám obrnu. Na tom nic nezměním.  Ale řečem o tom, že se s ní nedá pracovat,   už jednoduše nevěřím.

Před dvěma týdny jsem se přihlásila jsem se na víkendový intenzívní kurs tance. A už jsem ho i zaplatila, takže tam rozhodně půjdu.  Ještě nikdy jsem nic podobného nedělala a tak mám trošku strach. Ale jistě mi to půjde.


Ano, uznávám, že takový kurs bude jistě zdroj veselých historek na blog. Slibuju, že si je nenechám pro sebe. A přeju vám dobrou noc. :-)














Komentáře

  1. Alenko, jste prostě skvělá! Věřím, že všechno se děje z nějakého důvodu, ale ne rozhodně za trest, protože jsme něco v minulém životě provedli, ale proto aby nás to posunulo a posílilo.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Matty, děkuju za pochvalu. Nevím, jestli jsem skvělá - bojuju s tolika věcmi! :-) Ale práci na sobě se snažím nevzdávat. A pokud jde o těžkosti, nemyslím si, že je nutné, abychom vždycky rozuměli tomu, proč se ta která věc děje. Nemyslím si, že by nám to vždycky pomohlo. Je ale důležité, abychom své zápasy, třeba i ty hodně těžké, jen tak nevzdali a nezahořkli. Hezký den!

      Vymazat
  2. Ali, bojuj. Bojuj. Bojuj. Nejspíš si neumíš představit, co to pro lidi s podobným údělem může znamenat. Jsi nádherná ženská a já Tě obdivuju.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Hani, moc děkuju za pochvalu i za obdiv - ten si snad ani nezasloužím... jsem celkem obyčejná osoba a jak je z celého příběhu, který od dubna na pokračování píšu, mám oblasti, ve kterých bojuju dost tvrdě a lecky mi to nejde.... Není to tak, že bych byla nějaká hvězda. Ale - i když jsem v odpovědí Matty psala, že blog píšu proto, aby lidi své zápasy nevzdávali, ve skutečnosti zas tak moc nebojuju. Nepracuju na sobě ze zoufalství nad svým údělem. Můj fyzioterapeut mi před nějakou dobou řekl, že už jsme se dostali tak daleko, že i kdyby už se nezměnilo nic dalšího, je obrovský úspěch. A já mu na to odpověděla, že půjdeme, kam až to reálně bude možné. Ale boj to není. Ve skutečnosti jsem totiž hlavně děsně zvědavá! :-))

      A jinak, pokud máš pocit, že můj blog může někomu pomoct,tak ho vesele sdílej dál. Budu ráda, pokud někomu poslouží. :-)

      Vymazat

Okomentovat

Oblíbené příspěvky