Bolest, která nestojí za řeč
Posledních pár dní mi nebylo moc dobře. Jedna z mých milovaných noh' se rozhodla, že mi připomene svou existenci důrazněji, než kdy jindy a začala bolet. Patrně mi tak chtěla připomenout, že témat, o kterých bych mohla na blog psát, je spousta - a bolest je jedno z nich. Milá noho, děkuji Ti za inspiraci, jdu psát, můžeš toho tedy klidně nechat.
Přečetla jsem několik odborných textů o bolesti u lidí s obrnou. Není v nich nic moc zajímavého. Většinou se tam píše, že o problému je málo informací, že lidé s tímhle problémem často trpí bolestí několika částí těla najednou, ale přesto je bolest příliš nelimituje a málokdy kvůli ní vyhledávají odbornou pomoc nebo fyzioterapii. Z toho vyplývá, že se buď s bolestí dobře vyrovnávají, nebo není ta bolest silná a běžné fungování neomezuje. Taky je možné, že bolest samotná normální fungování omezuje méně než vlastní problém s pohybem. Nechci se pouštět do odborných rozborů - na to nemám vzdělání. Povím vám ale, jak to mám s bolestí já.
V expermentálním programu, jehož se účastním, se k zaznamenávání bolesti požívá takzvaná vizuální analogová škála. To se bolest hodnotí na stupnicí od 0 do 10, přičemž 0 normálně znamená, že člověk nemá bolest žádnou, 10 tu největší možnou. Moji zkoumatelé škálu otočili, prý aby nás zkoumané donutili nad tím, co jim odpovídáme, víc přemýšlet. Výborný nápad, ale upřímně řečeno je to pro mě hodně abstraktní, takhle o bolesti přemýšlet. Nikdy nevím, co mám odpovědět a většinou nakonec prostě jen řeknu nějaké číslo. Obávám se tedy, že moje "výsledky" budou jednou vypovídat spíš o aktuální náladě než o bolesti.
Já rozlišuju dvě základní kategorie, které pracovně nazývám stojí za řeč a nestojí za řeč. Něco mě bolí pořád. Odmalička. Když jsem si ale jako malá na bolest stěžovala, tak pokud to bylo něco, co souviselo s obrnou, rodiče i doktoři se snažili spíš o to, aby mi od bolesti odvedli pozornost, než že by se s ní někdo nějak konkrétně pracoval nebo se ji dokonce snažil ovlivnit. O bolesti se nemluvilo. Maximálně ji někdo zaznamenal a konstatoval, že to není nic překvapivého. Slyšeli jste někdy, že kluci nepláčou? Něco vám povím. Ani statečné holky ne. To já jsem. Naučila jsem se, že čím míň si bolesti všímám, čím míň je na mně vidět a čím míň o ní mluvím, tím spokojenější moje okolí je. Pochopila jsem, že zmiňovat se o bolesti je zbytečné. Stejně by ji jen zapsali do papírů. V zásadě vůbec nezáleží na tom, jestli mě v noci budí nebo jestli mi zpomaluje chůzi. Je to přirozená a očekávaná věc, se kterou normálně žiju. Vytěsňuju ji. Jsem v tom fakt dobrá. Někdy mě něco bolí a já zjistím, že to bolelo, až ve chvíli, kdy to přestane. Ta bolest totiž... nestojí za řeč. Zvládám. Chápete?
Proto je pro mě tak těžké ji nějak zhodnotit číselnou škálou. Ale milí odborníci, zbystřete, pokud nějakou bolest sama dobrovolně přiznám. To totiž znamená, že se tato z kategorie "nestojí za řeč" přesunula do té druhé. Tedy, že má bolest je buď nová nebo se změnila její intenzita natolik, že mě opravdu obtěžuje. Tudíž "stojí za řeč". Moje obvyklé strategie popření, odvedení pozornosti, modlitby a podobně na ni neplatí a potřebuju pomoc zvenčí. A ptejte se víc než jednou. Proč? Ukážu vám to na jednom svém reálném zážitku, který, ačkoli se netýká přímo bolesti, kterou způsobuje obrna, je naprosto typický pro můj přístup k bolesti obecně - právě proto, že je to pro mě normální stav.
Když jsem po poslední ortopedické operaci léčila Sudeckův syndrom, tedy asi tu nejbolavější diagnózu, jakou si můžete představit, dostala jsem se po asi devíti měsících nerovného zápasu do centra léčby bolesti. Na číselné škále od jedné do pěti, kde pětka označovala tu největší bolest, jakou si umím představit, jsem v dotazníku označila dvojku, tedy lepší průměr. Reálně to bolelo vážně hodně, ale čistě hypoteticky jsem si dokázala představit, že by to asi mohlo být ještě o dost horší, takže vysoká čísla jsem, v rámci objektivity, použít neuměla.
"Co pro vás tedy můžu udělat?" ptala se nejistě paní doktorka, které připadalo, že za dvojkovou bolest by spousta jejích pacientů byla vděčná.
"Já nevím," odvětila jsem a začala se omlouvat, že ji obtěžuju informacemi o bolesti, která, soudě podle její reakce, nejspíš spadá do kategorie, kterou dobře znám a vy tušíte, totiž "nestojí za řeč."
"Nevím, co s vámi," pravila paní doktorka. "Zavolám pana primáře."
Pan doktor za chvíli přišel, kouknul na moje divná čísla i na mě a napůl se zeptal, napůl konstatoval: "S tím Sudeckem jste asi doma, že?"
"Kdepak," odvětila jsem. "Chodím do práce."
Zahleděl se nevěřícně na mou nožku, která mu přímo před očima hrála všemi barvami, mezi nimiž jednoznačně převažovala modrá a která byla oteklá tak, že to vypadalo, že jsem si na výlet do špitálu půjčila boty od nevlastní mladší sestry Popelky.
"S tímhle? Vy budete asi docela drsná, co?"
"Nevím. Nemám nemocenskou a vlastně ani invalidní důchod, takže nemám na výběr."
"Aha. A jak se to teda projevuje, ta bolest? Co se děje se životem, když to bolí?"
"No, stane se mi, že někam dojdu, sednu si a ono to tak nějak přijde k sobě a pak už nemůžu dojít zpátky domů a musím si brát taxi. Což leze do peněz."
"Ale hodnotíte takovou bolest dvojkou???!!!"
Ten nesoulad mu nešel na rozum.
"No... protože třeba popálenina celého člověka určitě bolí ještě mnohem víc - a víc taky takového popáleného omezuje, než můj handicap mě," dovysvětlila jsem svou volbu číselného vyjádření.
"Ach tak. Děkuju za vysvětlení. Ale řeknu vám, jsem vážně rád, že jsem se zeptal."
Zavrtěl hlavou, předepsal léky a fyzioterapii a já měla o pár měsíců později pokoj a mohla jsem začít fungovat normálně. Pochopil, která bije. A něco jsem pochopila i já. Došlo mi, že někdy má cenu zmínit a zkusit změnit i to, co (skoro) nestojí za řeč, protože je pak člověku zkrátka líp. Nejde vůbec o to, nějak se v sobě rýpat a na bolest se soustřeďovat. To není k ničemu.
Je ale taky pravda, že s tím, co člověk nepřizná, se pomoct vážně nedá. I kdyby to bylo dokonale možné.
Odborné informace, které jsem v textu zmiňovala, jsem čerpala z tohoto přehledového článku::
Vogtle, L.K: Pain in Adults With Cerebral Palsy: Impact and Solutions.
Přečetla jsem několik odborných textů o bolesti u lidí s obrnou. Není v nich nic moc zajímavého. Většinou se tam píše, že o problému je málo informací, že lidé s tímhle problémem často trpí bolestí několika částí těla najednou, ale přesto je bolest příliš nelimituje a málokdy kvůli ní vyhledávají odbornou pomoc nebo fyzioterapii. Z toho vyplývá, že se buď s bolestí dobře vyrovnávají, nebo není ta bolest silná a běžné fungování neomezuje. Taky je možné, že bolest samotná normální fungování omezuje méně než vlastní problém s pohybem. Nechci se pouštět do odborných rozborů - na to nemám vzdělání. Povím vám ale, jak to mám s bolestí já.
V expermentálním programu, jehož se účastním, se k zaznamenávání bolesti požívá takzvaná vizuální analogová škála. To se bolest hodnotí na stupnicí od 0 do 10, přičemž 0 normálně znamená, že člověk nemá bolest žádnou, 10 tu největší možnou. Moji zkoumatelé škálu otočili, prý aby nás zkoumané donutili nad tím, co jim odpovídáme, víc přemýšlet. Výborný nápad, ale upřímně řečeno je to pro mě hodně abstraktní, takhle o bolesti přemýšlet. Nikdy nevím, co mám odpovědět a většinou nakonec prostě jen řeknu nějaké číslo. Obávám se tedy, že moje "výsledky" budou jednou vypovídat spíš o aktuální náladě než o bolesti.
Já rozlišuju dvě základní kategorie, které pracovně nazývám stojí za řeč a nestojí za řeč. Něco mě bolí pořád. Odmalička. Když jsem si ale jako malá na bolest stěžovala, tak pokud to bylo něco, co souviselo s obrnou, rodiče i doktoři se snažili spíš o to, aby mi od bolesti odvedli pozornost, než že by se s ní někdo nějak konkrétně pracoval nebo se ji dokonce snažil ovlivnit. O bolesti se nemluvilo. Maximálně ji někdo zaznamenal a konstatoval, že to není nic překvapivého. Slyšeli jste někdy, že kluci nepláčou? Něco vám povím. Ani statečné holky ne. To já jsem. Naučila jsem se, že čím míň si bolesti všímám, čím míň je na mně vidět a čím míň o ní mluvím, tím spokojenější moje okolí je. Pochopila jsem, že zmiňovat se o bolesti je zbytečné. Stejně by ji jen zapsali do papírů. V zásadě vůbec nezáleží na tom, jestli mě v noci budí nebo jestli mi zpomaluje chůzi. Je to přirozená a očekávaná věc, se kterou normálně žiju. Vytěsňuju ji. Jsem v tom fakt dobrá. Někdy mě něco bolí a já zjistím, že to bolelo, až ve chvíli, kdy to přestane. Ta bolest totiž... nestojí za řeč. Zvládám. Chápete?
Proto je pro mě tak těžké ji nějak zhodnotit číselnou škálou. Ale milí odborníci, zbystřete, pokud nějakou bolest sama dobrovolně přiznám. To totiž znamená, že se tato z kategorie "nestojí za řeč" přesunula do té druhé. Tedy, že má bolest je buď nová nebo se změnila její intenzita natolik, že mě opravdu obtěžuje. Tudíž "stojí za řeč". Moje obvyklé strategie popření, odvedení pozornosti, modlitby a podobně na ni neplatí a potřebuju pomoc zvenčí. A ptejte se víc než jednou. Proč? Ukážu vám to na jednom svém reálném zážitku, který, ačkoli se netýká přímo bolesti, kterou způsobuje obrna, je naprosto typický pro můj přístup k bolesti obecně - právě proto, že je to pro mě normální stav.
Když jsem po poslední ortopedické operaci léčila Sudeckův syndrom, tedy asi tu nejbolavější diagnózu, jakou si můžete představit, dostala jsem se po asi devíti měsících nerovného zápasu do centra léčby bolesti. Na číselné škále od jedné do pěti, kde pětka označovala tu největší bolest, jakou si umím představit, jsem v dotazníku označila dvojku, tedy lepší průměr. Reálně to bolelo vážně hodně, ale čistě hypoteticky jsem si dokázala představit, že by to asi mohlo být ještě o dost horší, takže vysoká čísla jsem, v rámci objektivity, použít neuměla.
"Co pro vás tedy můžu udělat?" ptala se nejistě paní doktorka, které připadalo, že za dvojkovou bolest by spousta jejích pacientů byla vděčná.
"Já nevím," odvětila jsem a začala se omlouvat, že ji obtěžuju informacemi o bolesti, která, soudě podle její reakce, nejspíš spadá do kategorie, kterou dobře znám a vy tušíte, totiž "nestojí za řeč."
"Nevím, co s vámi," pravila paní doktorka. "Zavolám pana primáře."
Pan doktor za chvíli přišel, kouknul na moje divná čísla i na mě a napůl se zeptal, napůl konstatoval: "S tím Sudeckem jste asi doma, že?"
"Kdepak," odvětila jsem. "Chodím do práce."
Zahleděl se nevěřícně na mou nožku, která mu přímo před očima hrála všemi barvami, mezi nimiž jednoznačně převažovala modrá a která byla oteklá tak, že to vypadalo, že jsem si na výlet do špitálu půjčila boty od nevlastní mladší sestry Popelky.
"S tímhle? Vy budete asi docela drsná, co?"
"Nevím. Nemám nemocenskou a vlastně ani invalidní důchod, takže nemám na výběr."
"Aha. A jak se to teda projevuje, ta bolest? Co se děje se životem, když to bolí?"
"No, stane se mi, že někam dojdu, sednu si a ono to tak nějak přijde k sobě a pak už nemůžu dojít zpátky domů a musím si brát taxi. Což leze do peněz."
"Ale hodnotíte takovou bolest dvojkou???!!!"
Ten nesoulad mu nešel na rozum.
"No... protože třeba popálenina celého člověka určitě bolí ještě mnohem víc - a víc taky takového popáleného omezuje, než můj handicap mě," dovysvětlila jsem svou volbu číselného vyjádření.
"Ach tak. Děkuju za vysvětlení. Ale řeknu vám, jsem vážně rád, že jsem se zeptal."
Zavrtěl hlavou, předepsal léky a fyzioterapii a já měla o pár měsíců později pokoj a mohla jsem začít fungovat normálně. Pochopil, která bije. A něco jsem pochopila i já. Došlo mi, že někdy má cenu zmínit a zkusit změnit i to, co (skoro) nestojí za řeč, protože je pak člověku zkrátka líp. Nejde vůbec o to, nějak se v sobě rýpat a na bolest se soustřeďovat. To není k ničemu.
Je ale taky pravda, že s tím, co člověk nepřizná, se pomoct vážně nedá. I kdyby to bylo dokonale možné.
Odborné informace, které jsem v textu zmiňovala, jsem čerpala z tohoto přehledového článku::
Vogtle, L.K: Pain in Adults With Cerebral Palsy: Impact and Solutions.
Dev Med Child Neurol 2009 Oct;51 Suppl 4:113-21.
Komentáře
Okomentovat