Báječné náhody
Tenhle příspěvek vzniká ve vlaku do Ostravy, kde se ode dneška koná gospelová škola pod vedením dánské dirigentky, zpěvačky a učitelky zpěvu Sáry Moshage a zatím tu dokonce funguje i wifi, takže můžu pohodlně psát. Já píšu blog a Sára přepisuje do počítače poznámky k diplomce, takže naše kupé vypadá tak trochu jako propagační stánek firmy Apple, jelikož jejich notebooky jsou to nejlepší, co se může člověku na cestě přihodit.. Sára před chvílí umístila na facebook fotku, kde dánsky dopsala: "Milé DSB (dánské státní dráhy), styďte se! Takhle se cestuje českým vlakem!" Asi bych ty svoje kamarády měla někdy svézt vlakem obyčejným - a ne kupovat jízdenky do Ostravy na pátek odpoledne na poslední chvíli, kdy už jsou lístky jen do business class Regiojetu.
Sářino nadšení mi připomnělo, jaké to bylo, když jsem já jela poprvé vlakem dánským. Byla to moje první samostatná cesta do zahraničí a taky první příležitost zkusit si mluvit dánsky, tedy jazykem, který jsem se asi rok učila, s živým Dánem. To bylo tak. Dánsky jsem se začala učit vlastně ze soucitu. Když jsem končila střední školu, drze jsem si podala přihlášku na školu, kde byla pravděpodobnost přijetí tak nízká, že moje maminka, když se jí ptali, co se chystám studovat, odpovídala, že nic, že si jdu jen zkusit přijímací zkoušky. Měla pravdu - na tu školu jsem se opravdu nedostala, ale u písemek nás hlídala paní, která měla doktorát z dánštiny. Ta mě pak čirou náhodou potkala někde docela jinde a nabídla mi, zda bych se nechtěla přidat do jejího kursu dánštiny, jelikož tam učí jen tři lidi a když nebude mít žáky ve skupině aspoň čtyři, kurs jí zavřou. I zželelo se mi jí, usoudila jsem, že Dánsko je příjemně exotická země a dánština bude jistě taky prima. Exotická proto, že o ní skoro nic nevím, a příjemně proto, že tam nežijí žádná nebezpečná zvířata, kupříkladu tygři, lvi a jedovatí pavouci, takže tuhle exotiku bych mohla zvládnout i s fyzickým handicapem. A tak jsem začala chodit na dánštinu.
Věnovat se malým jazykům je celkem akademické hobby. Chodíte do kursu a učíte se věty, u kterých si nejste jistí, že je kdy reálně použijete. Jelikož jsem se do Dánska nemhla díky fyzickému omezení jet podívat ani jako au-pair, ani jako sběračka jahod, pořád jsem vymýšlela, jestli by to přeci jen nešlo nějak jinak. Plány to byly občas divoké.
Jednoho dne jsem na veletrhu jazyků objevila na záchodě informační leták Dánského kulturního institutu. Tu brožurku jsem prolistovala a naknec jim jen tak cvičně napsala zdvořilý dopis, zda by nemohli jedné chudé české studentce dánštiny napsat, kde by se dalo získat nějaké stipendium. Dopis jsem odeslala a odpovědi se nedočkala. Nebo jsem si to aspoň myslela. O rok později mi jednoho dne přistálo ve schránce psaní s dvěma červenými proužky. V dánštině.
"Milá Alenko," stálo v něm. "Dánský kulturní institut vám tímto sděluje, že jsme vám přidělili plné stipendium na kurs dánštiny pro cizince, který se koná na Askov Højskole a začíná za tři týdny. Stipendium pokrývá výuku, ubytování, jídlo i dopravu. Prosíme o laskavé sdělení, kterým vlakem do školy přijedete."
Nečekala jsem to. O žádné stipendium jsem nežádala a na kurs, který je celý vedený v dánštině, jsem, upřímně řečeno, neuměla dost dánsky - ten jazyk jsem se učila rok a půl dvě hodiny týdně. Nijak mi to ale nevadilo. Během pár dnů jsem s pomocí lektorky dánštiny získala kontakt na dánského studenta, který potřeboval pomoct s češtinou, každý den jsme se sešli nad kávou a dánsko-českou konverzací, potvrdila jsem dánské škole, že rozhodně přijedu, koupila jízdenku na autobus a začala jsem balit.
V Dánsku mě čekalo překvapení. Zjistila jsem, že jsem se asi celý rok a půl učila úplně jiný jazyk, protože nákup jízdenky na vlak trval tuze dlouho. Zčásti i proto, že jsem se rozhodla předstírat, že neumím kromě dánštiny a češtiny žádný jiný jazyk. A místní dialekt, to byl ještě jiný příběh... Nakonec jsem díky odhodlání paní pokladní pomoci nešťastné cizince zakoupila lístek na vlak - druhá třída Intercity.... I nastoupila jsem a zoufale, se všemi svými zavazadly, jsem hledala tu druhou třídu. :-) Nakonec jsem našla aspoň průvodčího a s obavami, které hraničily s jistotou, že mě vyhodí, jelikož docela určitě cestuju jiným vlakem, než mám, jsem se tázala, kde že je druhá třída - tenhle vagon je úplně jistě třída první, nebo možná nultá.
"Sedněte si, kde chcete," pravil ten dobrý muž.
"Kde chci?" tázala jsem se já, jistá si tím, že jsem mu nerozuměla, protože tenhle luxus, modře čalouněné sedačky a infotabule v každém vagonu, to jistě nemůže být druhá třída.
"No ano, kde chcete" odpověděl netrpělivě.
Poslechla jsem ho a nechápala jsem, jak je něco takového vůbec možné. To byl, panečku vlak! České dráhy, styďte se!, psala jsem tehdy do svého deníčku. (Facebook ještě neexistoval... JE to dávno! :-))
Takhle nějak začaly dva blažené týdny, které jsem strávila na dánském venkově studiem jazyka, výlety, četbou knížek a navazováním krásných přátelství s domorodci.... Do Dánska jsem se zamilovala a dánštinu, kterou jsem se původně začala učit náhodou a ze soucitu, jsem nakonec vystudovala.
Nejsou ty "náhody" někdy báječné? O vlacích ani nemluvě.
Sářino nadšení mi připomnělo, jaké to bylo, když jsem já jela poprvé vlakem dánským. Byla to moje první samostatná cesta do zahraničí a taky první příležitost zkusit si mluvit dánsky, tedy jazykem, který jsem se asi rok učila, s živým Dánem. To bylo tak. Dánsky jsem se začala učit vlastně ze soucitu. Když jsem končila střední školu, drze jsem si podala přihlášku na školu, kde byla pravděpodobnost přijetí tak nízká, že moje maminka, když se jí ptali, co se chystám studovat, odpovídala, že nic, že si jdu jen zkusit přijímací zkoušky. Měla pravdu - na tu školu jsem se opravdu nedostala, ale u písemek nás hlídala paní, která měla doktorát z dánštiny. Ta mě pak čirou náhodou potkala někde docela jinde a nabídla mi, zda bych se nechtěla přidat do jejího kursu dánštiny, jelikož tam učí jen tři lidi a když nebude mít žáky ve skupině aspoň čtyři, kurs jí zavřou. I zželelo se mi jí, usoudila jsem, že Dánsko je příjemně exotická země a dánština bude jistě taky prima. Exotická proto, že o ní skoro nic nevím, a příjemně proto, že tam nežijí žádná nebezpečná zvířata, kupříkladu tygři, lvi a jedovatí pavouci, takže tuhle exotiku bych mohla zvládnout i s fyzickým handicapem. A tak jsem začala chodit na dánštinu.
Věnovat se malým jazykům je celkem akademické hobby. Chodíte do kursu a učíte se věty, u kterých si nejste jistí, že je kdy reálně použijete. Jelikož jsem se do Dánska nemhla díky fyzickému omezení jet podívat ani jako au-pair, ani jako sběračka jahod, pořád jsem vymýšlela, jestli by to přeci jen nešlo nějak jinak. Plány to byly občas divoké.
Jednoho dne jsem na veletrhu jazyků objevila na záchodě informační leták Dánského kulturního institutu. Tu brožurku jsem prolistovala a naknec jim jen tak cvičně napsala zdvořilý dopis, zda by nemohli jedné chudé české studentce dánštiny napsat, kde by se dalo získat nějaké stipendium. Dopis jsem odeslala a odpovědi se nedočkala. Nebo jsem si to aspoň myslela. O rok později mi jednoho dne přistálo ve schránce psaní s dvěma červenými proužky. V dánštině.
"Milá Alenko," stálo v něm. "Dánský kulturní institut vám tímto sděluje, že jsme vám přidělili plné stipendium na kurs dánštiny pro cizince, který se koná na Askov Højskole a začíná za tři týdny. Stipendium pokrývá výuku, ubytování, jídlo i dopravu. Prosíme o laskavé sdělení, kterým vlakem do školy přijedete."
Nečekala jsem to. O žádné stipendium jsem nežádala a na kurs, který je celý vedený v dánštině, jsem, upřímně řečeno, neuměla dost dánsky - ten jazyk jsem se učila rok a půl dvě hodiny týdně. Nijak mi to ale nevadilo. Během pár dnů jsem s pomocí lektorky dánštiny získala kontakt na dánského studenta, který potřeboval pomoct s češtinou, každý den jsme se sešli nad kávou a dánsko-českou konverzací, potvrdila jsem dánské škole, že rozhodně přijedu, koupila jízdenku na autobus a začala jsem balit.
V Dánsku mě čekalo překvapení. Zjistila jsem, že jsem se asi celý rok a půl učila úplně jiný jazyk, protože nákup jízdenky na vlak trval tuze dlouho. Zčásti i proto, že jsem se rozhodla předstírat, že neumím kromě dánštiny a češtiny žádný jiný jazyk. A místní dialekt, to byl ještě jiný příběh... Nakonec jsem díky odhodlání paní pokladní pomoci nešťastné cizince zakoupila lístek na vlak - druhá třída Intercity.... I nastoupila jsem a zoufale, se všemi svými zavazadly, jsem hledala tu druhou třídu. :-) Nakonec jsem našla aspoň průvodčího a s obavami, které hraničily s jistotou, že mě vyhodí, jelikož docela určitě cestuju jiným vlakem, než mám, jsem se tázala, kde že je druhá třída - tenhle vagon je úplně jistě třída první, nebo možná nultá.
"Sedněte si, kde chcete," pravil ten dobrý muž.
"Kde chci?" tázala jsem se já, jistá si tím, že jsem mu nerozuměla, protože tenhle luxus, modře čalouněné sedačky a infotabule v každém vagonu, to jistě nemůže být druhá třída.
"No ano, kde chcete" odpověděl netrpělivě.
Poslechla jsem ho a nechápala jsem, jak je něco takového vůbec možné. To byl, panečku vlak! České dráhy, styďte se!, psala jsem tehdy do svého deníčku. (Facebook ještě neexistoval... JE to dávno! :-))
Takhle nějak začaly dva blažené týdny, které jsem strávila na dánském venkově studiem jazyka, výlety, četbou knížek a navazováním krásných přátelství s domorodci.... Do Dánska jsem se zamilovala a dánštinu, kterou jsem se původně začala učit náhodou a ze soucitu, jsem nakonec vystudovala.
Nejsou ty "náhody" někdy báječné? O vlacích ani nemluvě.
Komentáře
Okomentovat