Zlí a hodní
březen 2015
Jednoho krásného dne jsem dorazila na terapii v lanech a slyším: "Dneska budeme dělat něco, co jsme ještě nikdy nezkoušeli." A jéje, pomyslela jsem si. To bude zase nějaká vychytávka.Nahlas jsem pronesla: "Takže se mám bát?"
"Ne. Dneska se budu asi víc bát já než vy. Budeme cvičit přitahovače stehna..."
Ti z vás, kdo vědí, co spastická obrna obnáší, chápou. Pro ty ostatní, kteří netuší, co je tak děsivého na procvičování adduktorů, jelikož nemáte mozkovou obrnu, vysvětlím, že tyhle svaly jsou u lidí se spastickou obrnou hyperaktivní, což vede k tomu, že se nohy vtáčejí při chůzi dovnitř.
Aby se to nedělo, tak se tyhle svaly dětem s obrnou často operativně přetínají nebo uvolňují. Takovou operaci mám za sebou i já. Bylo mi osm a byla to moje třetí. Tehdy nebylo zvykem, aby byli rodiče v nemocnici s dětmi, ani za nimi nemohli na návštěvu. Člověk celý ten nemocniční proces musel zvládnout sám. Taky nebylo zvykem dětem cokoli vysvětlovat nebo s nimi cokoli ohledně léčby probírat. Všichni věřili, že když se nám dětem neřekne nic, budeme to snášet líp a na nepříjemnosti rychleji zapomeneme. Dnes už se ví, že je to jinak - naštěstí - a dětem se všechno vysvětluje tak, aby pochopily, co se bude dít a k čemu to povede.
Mně před prvními dvěma operacemi mi rodiče řekli, že mi pan doktor spraví nožičky. Věřila jsem jim, na operace se těšila a velmi nemile mě překvapilo, že po akci nechodím jako ostatní děti. Právě to jsem totiž čekala. Když mi pak řekli, že mě čeká další zákrok, vzala jsem to navenek klidně, ale strach jsem měla veliký. Tak velký, že jsem noc před operací (že se něco bude druhý den dít, se poznalo podle toho, že mi nedali večeři a na postýlce se objevil kulatý červený terčík) proplakala. Ráno jsem měla teplotu, z operace nic nebylo a mě pustili domů.
Pochopila jsem, že řezání je možné se vyhnout a celonoční pláč jsem si už záměrně zopakovala i o týden později. Zase mě z nemocnice pustili. Teprve napotřetí pan doktor pochopil, že za mojí ranní teplotkou není žádná konkrétní nemoc, nýbrž jen noční slzičky a na operační sál si mě vzal teploměru navzdory. Čekala jsem, že až se probudím, budu mít na nožce krátkou sádru pod koleno a bolavé chodidlo. To mi slíbili. Sádra ale byla dlouhá, vysoká až pod zadek a v třísle byla rána, která hodně bolela a kterou jsem vůbec nečekala. Netušila jsem, co se stalo a proč. Měla jsem pocit, že se muselo přihodit něco hrozného, že už jistě nebudu chodit, ale byla jsem statečná a plakala jsem jenom potají, aby se sestřičky nezlobily.
Že se s panem doktorem nakonec domluvili na dvou operacích najednou a proto mám sádru větší a těžší, mi tatínek napsal do nemocnice až o několik dní později na pohledu s červenožlutým autíčkem na fialovém pozadí. Druhý pohled z toho dne byl od babičky a byla na něm čtyři krásná koťátka. Babička mi psala, abych byla hodná a statečná holčička a slibovala, že až se vrátím, dostanu od ní krásný růžový deštníček. Snažila jsem se, byla jsem statečná a neplakala jsem (deštníček byl opravdu motivace), ale ta jizva byla vážně protivná a taky se hojila strašně škaredě. Zůstala široká, tuhá a bolavá, ačkoli ji maminka, když mě po dlouhých šesti týdnech konečně sádrové přítěže zbavili, poctivě masírovala. Po téhle operaci jsem opravdu chodila pěkněji - asi tak měsíc nebo dva. Noha byla rovně. Pak se ale dovnitř začala stáčet ta druhá, která to do té doby prakticky nedělala. Doporučení lékařů, že by to taky stálo za operaci, už proto tatínek vzal s velkou rezervou a ten báječný návrh odmítnul, ačkoli si tím vysloužil mnoho káravých pohledů a nejedno pozdvižené doktorské obočí. Bál se, že se další operací taky zhorším a další experimenty už nepovolil. Za ta léta nejrůznějších konzultací jsem nicméně ziskala dojem, že moje svaly jde rozdělit na hodné, které vytáčejí nožky a ruce ven a zlé, které naopak vtáčejí končetiny dovnitř. Těm zlým je potřeba jakýmkoli způsobem zatrhnout tipec a pokud možno je ignorovat. Vůbec mě nenapadlo, že bych je mohla k něčemu taky použít. Že nejsou jen zbytečný zdroj problémů, bez kterého se v pohodě obejdu.
A teď si mi po všech těch letech někdo řekne, že přesně tyhle "zlé" svaly taky potřebuju (proto je koneckonců člověk má). Že s nimi budeme pracovat a posilovat je. Báli jsme se při tom prvním pokusu oba - já i fyzioterapeut. Oba jsme ten strach přiznali a protože už jsme spolu ušli velký kus cesty a vzájemně si věříme, dokázali jsme se shodnout na tom, že to všem pochybám navzdory zkusíme. A víte co? Ukázalo se, že když se ty nešťastné adduktory zapojí ve správném zřetězení a nastavení, povolí a zafungují normálně. Překvapivé, úlevné a radostné zjištění.
Ulevilo se mi velmi a chůze se zase o kousek vylepšila. Ale to není všechno. Pochopila jsem, že svoje svaly na hodné a zlé dělit nemusím. Můžu se mít ráda úplně celá. Od hlavy až k patě. Všem jizvám a nedokonalostem navzdory.
A to vůbec není málo.
Jednoho krásného dne jsem dorazila na terapii v lanech a slyším: "Dneska budeme dělat něco, co jsme ještě nikdy nezkoušeli." A jéje, pomyslela jsem si. To bude zase nějaká vychytávka.Nahlas jsem pronesla: "Takže se mám bát?"
"Ne. Dneska se budu asi víc bát já než vy. Budeme cvičit přitahovače stehna..."
Ti z vás, kdo vědí, co spastická obrna obnáší, chápou. Pro ty ostatní, kteří netuší, co je tak děsivého na procvičování adduktorů, jelikož nemáte mozkovou obrnu, vysvětlím, že tyhle svaly jsou u lidí se spastickou obrnou hyperaktivní, což vede k tomu, že se nohy vtáčejí při chůzi dovnitř.
Aby se to nedělo, tak se tyhle svaly dětem s obrnou často operativně přetínají nebo uvolňují. Takovou operaci mám za sebou i já. Bylo mi osm a byla to moje třetí. Tehdy nebylo zvykem, aby byli rodiče v nemocnici s dětmi, ani za nimi nemohli na návštěvu. Člověk celý ten nemocniční proces musel zvládnout sám. Taky nebylo zvykem dětem cokoli vysvětlovat nebo s nimi cokoli ohledně léčby probírat. Všichni věřili, že když se nám dětem neřekne nic, budeme to snášet líp a na nepříjemnosti rychleji zapomeneme. Dnes už se ví, že je to jinak - naštěstí - a dětem se všechno vysvětluje tak, aby pochopily, co se bude dít a k čemu to povede.
Mně před prvními dvěma operacemi mi rodiče řekli, že mi pan doktor spraví nožičky. Věřila jsem jim, na operace se těšila a velmi nemile mě překvapilo, že po akci nechodím jako ostatní děti. Právě to jsem totiž čekala. Když mi pak řekli, že mě čeká další zákrok, vzala jsem to navenek klidně, ale strach jsem měla veliký. Tak velký, že jsem noc před operací (že se něco bude druhý den dít, se poznalo podle toho, že mi nedali večeři a na postýlce se objevil kulatý červený terčík) proplakala. Ráno jsem měla teplotu, z operace nic nebylo a mě pustili domů.
Pochopila jsem, že řezání je možné se vyhnout a celonoční pláč jsem si už záměrně zopakovala i o týden později. Zase mě z nemocnice pustili. Teprve napotřetí pan doktor pochopil, že za mojí ranní teplotkou není žádná konkrétní nemoc, nýbrž jen noční slzičky a na operační sál si mě vzal teploměru navzdory. Čekala jsem, že až se probudím, budu mít na nožce krátkou sádru pod koleno a bolavé chodidlo. To mi slíbili. Sádra ale byla dlouhá, vysoká až pod zadek a v třísle byla rána, která hodně bolela a kterou jsem vůbec nečekala. Netušila jsem, co se stalo a proč. Měla jsem pocit, že se muselo přihodit něco hrozného, že už jistě nebudu chodit, ale byla jsem statečná a plakala jsem jenom potají, aby se sestřičky nezlobily.
Že se s panem doktorem nakonec domluvili na dvou operacích najednou a proto mám sádru větší a těžší, mi tatínek napsal do nemocnice až o několik dní později na pohledu s červenožlutým autíčkem na fialovém pozadí. Druhý pohled z toho dne byl od babičky a byla na něm čtyři krásná koťátka. Babička mi psala, abych byla hodná a statečná holčička a slibovala, že až se vrátím, dostanu od ní krásný růžový deštníček. Snažila jsem se, byla jsem statečná a neplakala jsem (deštníček byl opravdu motivace), ale ta jizva byla vážně protivná a taky se hojila strašně škaredě. Zůstala široká, tuhá a bolavá, ačkoli ji maminka, když mě po dlouhých šesti týdnech konečně sádrové přítěže zbavili, poctivě masírovala. Po téhle operaci jsem opravdu chodila pěkněji - asi tak měsíc nebo dva. Noha byla rovně. Pak se ale dovnitř začala stáčet ta druhá, která to do té doby prakticky nedělala. Doporučení lékařů, že by to taky stálo za operaci, už proto tatínek vzal s velkou rezervou a ten báječný návrh odmítnul, ačkoli si tím vysloužil mnoho káravých pohledů a nejedno pozdvižené doktorské obočí. Bál se, že se další operací taky zhorším a další experimenty už nepovolil. Za ta léta nejrůznějších konzultací jsem nicméně ziskala dojem, že moje svaly jde rozdělit na hodné, které vytáčejí nožky a ruce ven a zlé, které naopak vtáčejí končetiny dovnitř. Těm zlým je potřeba jakýmkoli způsobem zatrhnout tipec a pokud možno je ignorovat. Vůbec mě nenapadlo, že bych je mohla k něčemu taky použít. Že nejsou jen zbytečný zdroj problémů, bez kterého se v pohodě obejdu.
A teď si mi po všech těch letech někdo řekne, že přesně tyhle "zlé" svaly taky potřebuju (proto je koneckonců člověk má). Že s nimi budeme pracovat a posilovat je. Báli jsme se při tom prvním pokusu oba - já i fyzioterapeut. Oba jsme ten strach přiznali a protože už jsme spolu ušli velký kus cesty a vzájemně si věříme, dokázali jsme se shodnout na tom, že to všem pochybám navzdory zkusíme. A víte co? Ukázalo se, že když se ty nešťastné adduktory zapojí ve správném zřetězení a nastavení, povolí a zafungují normálně. Překvapivé, úlevné a radostné zjištění.
Ulevilo se mi velmi a chůze se zase o kousek vylepšila. Ale to není všechno. Pochopila jsem, že svoje svaly na hodné a zlé dělit nemusím. Můžu se mít ráda úplně celá. Od hlavy až k patě. Všem jizvám a nedokonalostem navzdory.
A to vůbec není málo.
Komentáře
Okomentovat