Sněžný anděl

1. ledna 2015

Ta prapodivná konverzace s kamarádem fyzioterapeutem o tom, že moje práce je vlastně zbytečná, protože neodpovídá zkušenostem, mě zasáhla víc, než jsem byla ochotná si připustit. Pořád na to musím myslet. Co když má kamarád pravdu a já ne? Co když marním čas a peníze, když by bohatě stačil třeba jen botox a nějaké to protahování? Co když o své báječné výsledky přijdu? Úvahy jsou to marné a neplodné a vedou k úzkosti a pochybnostem. Všechno jsem zatím dala, překonala a vybojovala. Přesto mě pár vhodně mířených poznámek o tom, že "nemám ten správně kladný vztah práci a socialistickému zřízení, totiž chci říct k moderním metodám fyzioterapie, vlastně, samozřejmě..." dokázalo rozhodit. Pořád jsem o tom přemýšlela a potřebovala tu "strašnou křivdu" probírat s přáteli. Práce na sobě mě najednou netěšila a neměla jsem stání.

Zranit i dobře míněným komentářem z přesvědčení je tak snadné! Kamarád to se mnou myslel dobře. Potíž byla v tom, že neměl pravdu a neviděl to. Nevěděl o tom. Nebo věděl, ale bál se to přiznat. Tak se stalo, že zasáhl a poranil místo z nejzranitelnějších - moji motivaci.

Už jsem psala o tom, že spousta moderních neurorehabilitačních programů uvažuje o terapii jako o vrcholovém sportu. Myšlenka je to hezká, ale nedá se vztáhnout na všechno. V jedné přednášce o jistém intenzívním neurorehabilitačním programu jsem slyšela: "Říkáme pacientům, že musí k terapii přistupovat jako vrcholoví sportovci, kteří chtějí jet na olympiádu - ti taky trénují denně a musí ledacos obětovat. Mají-li překonávat rekordy, musí jim o to jít!!!" Na to se nedá říct ani popel.  Když k někomu,  na kom jste jako terapeuti zatím viděli jen mouchy, přistoupíte jako ke sportovci, z problémů se stanou výzvy.  Místo úvah nad tím, co všechno určitě nepůjde, začnete společně hledat potenciál.  To je bez debat a nade vší pochybnost úžasná a žádoucí změna v přístupu, která rozhodně zaslouží bouřlivé ovace vestoje. Pravda.

Jenže srovnání neurorehabilitace s vrcholovým sportem neplatí stoprocentně. Vždyť takový opravdový profesionální vrcholový sportovec má často nezanedbatelnou finanční motivaci a podporu týmu, který se stará, aby mu nic moc nechybělo, a aby ho "něco neofouklo".  Maséři, výživoví poradci, sportovní psychologové, nosiči hůlek, ovívači, omývači, správci webových stránek, sponzoři... ten seznam je dlouhý a dál si ho zkuste doplnit sami - určitě jsem na nějakého toho asistenta zapomněla.  A neříkám to proto, že bych jim záviděla.

Navzdory veškeré podpoře a zázemí není vrcholový sport něco, co by člověk dělal naplno celý život. Nikdo nepřeknává rekordy donekonečna. Obvykle je "vrchol" záležitost na pár let.  Pak se člověk posune dál, založí rodinu, začne se věnovat normálnímu zaměstnání,  provozovat penzion na Šumavě nebo navrhovat oblečení. Na překonávání rekordů už se vzpomíná jen na výchovných besedách s mladším žactvem.

Když se ale rozhodnete věnovat vrcholovému sportu jménem neurorehabilitace, ať už jako sportovec (klient) nebo jako trenér (terapeut), musíte vzít v úvahu, že je to běh na tu nejdelší trať, jakou si umíte představit. Neběžíte vteřiny, minuty ani hodiny. Nepracujete na úspěchu pár měsíců nebo let. Jen začít ten závod je samo o sobě zatraceně těžké. Přesto ne nejtěžší. Nejtěžší ze všeho je vydržet a nevzdat se. Překonat období, kdy se zdánlivě "nic neděje". Vědět, že nemusíte vždycky běžet tryskem. Že někdy stačí jen pomalu jít.  Nesmíte zapomínat na občerstvení a ke svému závodu musíte přistoupit odvážně, ale zároveň s velikánskou pokorou. S vědomím, že nikdy nevíte a neumíte všechno. (Ani váš trenér ne.) Zato máte "strašlivou" jistotu, že ani když se budete oba snažit, nejlepší budete jen v něčem. I proto se vyplatí spolupracovat i s dalšími lidmi. Doplní vás v tom, v čem jsou nejlepší zase oni.
A představte si, že  ani tohle všechno pořád nestačí. Pokud chcete být opravdu dobří,  musíte být otevření novým věcem a vědět, že i když děláte to nejlepší, co umíte, může se časem ukázat, že se mýlíte.  Musíte umět riskovat a přitom (si) neublížit. Potřebujete spoustu odvahy, abyste dokázali svou křehkost a omylnost přiznat.  Jinak totiž riskujete zranění. A o zranění žádný sportovec, ani žádný normální trenér nestojí. To je přece jasné. Nebo ne?

Koncem prosince 2014, den nebo dva před Silvestrem,  napadl na jeden jediný den sníh. Ten den jsem se vracela večer ze saunového světa v Butovicích. Chumelilo hustě a já jsem přemýšlela, jestli si radši nezavolat odvoz. Nakonec jsem šla pěšky. Šla jsem, rozehřátá ze sauny a příjemně unavená, šla jsem pomalu tím nádherně čerstvým, čistým, zářivě bílým sněhem, který ještě Praha nestihla ani trochu zašpinit. Ušla jsem asi půl kilometru a dívala se, jak moje stopy okamžitě mizí v novém sněhu. Ten sníh se mi pod nohama malinko houpal a já jsem přesto ani jednou neupadla. To až doma, kdy jsem na zahradě skočila do závěje docela záměrně a vykouzlila v něm svého osobního strážného sněžného anděla. A měla jsem vám takovou jednoduchou, obyčejnou radost.

Do tabulek ani powerpointové prezentace o dosažených výsledcích se ten zážitek zapsat nedá. Nezměříte ho. A když se o to pokusíte, ani zdaleka ho nezachytíte.

Ušla po sněhu bez pádu 800 metrů.
No a co má být?
Nic zásadního. Nic, o čem by stálo za to psát.

Udělala anděla.
Není na podobné věci už trochu stará?


Přesto jsou chvilky jako tahle tím opravdovým smyslem toho, co dělám. O rekordy nejde. Vůbec. O radost?  To ano! Pro tu radost stojí za to čas od času i nějaký ten rekord překonat. A na konci překonávání upadnout jen tak do závěje a udělat si anděla.

Jo a ještě něco:  je mi úplně jedno, co si o tom, co dělám, myslí mé ctěné vševědoucí okolí.

:-)