Praxe v pádech pro dámu

Zatímco tohle píšu, mám náplast na lokti i na koleni, odřenou ruku a naražené zápěstí. Včera se mi nečekaně zamotala hlava a mně se povedlo švihnout sebou tak šikovně, že jsem si odřela všechny výše jmenované části těla. Díky tomu vypadám buď jako oběť domácího násilí, dopravní nehody nebo trestuhodné neopatrnosti při lovu pokemonů (teď nějak nevím, nepíše se to s velkým písmenem?)

 Jsem zvyklá. Padám od té doby, co chodím a vlastně možná ještě dýl. Zatímco normální jedinci z náplastí na kolenou a loktech časem vyrostou, mě tyto propriety provázejí životem i dál. O výhodách a nevýhodách různých druhů obvazového materiálu bych mohla kvalifikovaně a dlouze přednášet.
Jeden z mých nejvtipnějších pádů se odehrál ještě v době, kdy jsem studovala na vysoké škole a z přednášky jsem odcházela tak zabraná do debaty o anglické poezii, že jsem tak trochu přehlédla zcela nepoetický hydrant, zakopla jsem a než jsem stačila říct, že ze všech básní, co napsal William Blake, se mi docela nejvíc líbí ta o kominíkovi, ležela jsem na zemi a vypadala jsem úplně přesně jako její hrdina, který pláče nad tím, že musí spát mezi sazemi. Špinavá až za ušima, a můj malíček na ruce nabyl velice zvláštní barvy a neméně zvláštních rozměrů.  Já ovšem byla na cestě do Neratovic za kamarádkou a taky jsem tam o dvě hodiny později dojela. Když se drahá spolužačka, kterou jsem viděla po několika letech od střední školy, zeptala, co mi může nabídnout, odvětila jsem, že ideálně nějaký mražený hrášek a doufala jsem, že "to přejde".

Nepřešlo.

I odjela jsem domů a dožadovala se odvozu na chirurgickou ambulanci. Otec odmítnul, s odůvodněním, že "je hokej" a tak nějak logicky mi vysvětlil, že když jsem přežila doteď, vydržím i do konce prodloužení.  V životě jsem si jakýkoli gól nepřála vroucněji než v onom finále jakéhosi mistrovství, které "naši" hráli se Švédy. :-), ale pan doktor na pohotovosti, který ruku dával do sádry, byl nakonec taky celkem rád, že jsme ho od hokeje nevyrušili.

Je s podívem, že navzdory všem svým pádům jsem si žádný pořádnější úraz než tenhle nikdy nepořídila. Padat celkem umím. Ale netěší mě to ani trochu. Nevím, čím to je, ale podobně jako bílé kalhoty neodolateně přitáhnou fleky od čokolády, i kdyby se tato nacházela kilometr daleko, přitahuje pády neomylně jakékoli nové, slušné nebo dražší oblečení.

Jako studentka jsem tedy "za dámu" chodila zřídka. Měla jsem dojem, že "se to stejně nevyplatí", takže nemá absolutně smysl se snažit.  Kolik lidí s handicapem funguje přesně takhle a pak se divíme, že nás okolí vidí jako podivíny? Postupem času jsem dospěla k závěru, že je lépe, když budu vzbuzovat pozornost krásným oblečením, než abych ji vzbuzovala soucit tím, že budu vypadat jako chovanka z ústavu pro potřebné ženy a dívky. Tento přístup s sebou ovšem nese i zcela zásadní problém. Musím počítat s tím, že vzhledem k mému pohybovému nadání mohou všechny ty krásné kousky oblečení, které si pečlivě vybírám, dojít k úhoně.  Občas jsou pryč rychleji, než bych chtěla.

Člověk by neměl být závislý na věcech.
Stejně je mi to vždycky líto.

Před dvěma lety, když jsem se pustila do práce na sobě a na tom, jak se hýbu, jsem padala dvakrát do měsíce. Teď se mi to stane tak jednou za čtvrt roku.  Včera jsem spadla hrozně divně.

Ztrácím v padání praxi.

Jsem za to ráda. Nebo mám nějakou praxi radši zařadit?
Ani omylem.
Naopak očekávám, že té mizerné praxe budu mít pořád míň.

To rozbité koleno celkem bolí.
Asi bych si jako bolestné měla koupit něco pěkného na sebe.
Nemyslíte?